Co život dal a vzal

Marta Janečková - Oftalmologická sekce ČAS

Základ mého života byl spjat se šťast­ným dětstvím a harmonickou rodi­nou. Ve 14 letech jsem se dobrovol­ně rozhodla jít studovat střední zdra­votnickou školu v Šumperku. Nadšení u svých blízkých jsem tím nevyvolala - v té době byla módním povoláním sekretářka. Ale nepřemlouvali mě.

Během studií jsem potkala svého budoucího manžela, se kterým stále žiji. Píšu to proto, že vezme-li si někdo „zapáleného" zdravotníka, buď to ten druhý pochopí, nebo včas uteče. Měla jsem štěstí - zůstal a já získala celoži­votní pochopení a oporu.

Mám-li být upřímná, měla jsem štěstí i na lidi, kteří mě v životě kladně ovlivňovali. Vzdělané a moudré. Během studia na zdravotnické ško­le, v praktickém výcviku, jsem se se­tkávala s řádovými sestrami. Bylo co získávat. Vzpomínám také na své­ho prvního primáře, který když jsem pracovala na chirurgii jako sálová se­stra a v úrazové ambulanci, byl úžas­ně trpělivým učitelem.

Z Ostravy jsem přešla na oční oddělení v Opavě, kde jsem praco­vala jako vrchní sestra. Mám v živé paměti to nekonečné vysvětlování a podávání žádostí o nové přístroje, které by pomohly lépe diagnostiko­vat a léčit. Podílela jsem se i na pře­stavbě našeho oddělení a na dobu před r. 1989 - to byl úspěch. Kolek­tiv byl výborný, dobře se spolupraco­valo. S úsměvem vzpomínám na náš vlastní Etický kodex oční sestry: Se­stra má být něco mezi Maří Magda­lénou - pozorná, svědomitá, trpěli­vá - Madam Curie - stále se vzdělá­vající - a Sofií Lorenovou - v každé chvíli krásná a upravená. A ono to fungovalo.

Do práce v oftalmologické sekci jsem se zapojila hned v jejích začát­cích a vůbec nelituji svého volného ča­su, který jsem tam strávila. Mám do­jem, že něco se udělalo a ještě udělá. Život mi dal více, než mi vzal, a volila bych ho znovu.

 

• tisk
• předplatit si