Je mateřský přístup k pacientovi vhodný?

Když se sestry k mladému pacientovi chovají jako matky, může to bránit dostatečně efektivní péči. Přístup k terapii mladého pacienta vedl k tomu, že si jedna sestra začala klást otázky týkající se role sester a genderových a věkových rozdílů mezi nimi a pacienty.

Po prodělané meningokokové septiké­mii měl 19letý Robert Jones nekrotic­ká ložiska na chodidlech, pažích a steh­nech. Po pobytu na JIP byl přeložen na normální oddělení a odtud do komu­nitní nemocnice. Důvodem jeho pře­ložení byla snaha ponechat přirozené procesy hojení, aby před případným chirurgickým zákrokem zachránily co nejvíce životaschopné tkáně. Pomocí ošetřovatelského modelu zaměřeného na aktivity každodenní­ho života (Roper et al., 1996) vypraco­val ošetřovatelský tým pro R. Jonese plán ošetřovatelské péče, který zahr­noval i rehabilitaci.

Převaz postižených oblastí (od lok­tů po prsty na rukou a od stehen po prsty na nohou) byl prováděn denně. Způsoboval pacientovi nesnesitelnou bolest a trval dvěma sestrám minimál­ně 80 minut. Rány byly každý měsíc kontrolovány specializovanou sestrou na hodnocení životaschopnosti tkání (Tissue Viability Nurse). Nedostatečná analgezie během převazu byla vyřeše­ na užitím Entonoxu (50 % oxidu dus­ného a 50 % kyslíku), což si vyžádalo speciální zaškolení ošetřovatelského personálu. Pan Jones dával přednost Entonoxu před analgezií opioidy, pro­tože poskytoval rychlejší úlevu od bo­lesti. Základní hladina analgezie byla udržována fentanylovými náplastmi (150 mg) a Oramorphem (morfin sul­fát) podávaným podle potřeby.

Odmítání stravy

Zdálo se, že se rány hojí neobvykle po­malu. Při vyšetření byla u pacienta zjiš­těna hladina albuminu 21,6 g/l, možná kvůli velkému množství exsudátu a čás­tečně kvůli podvýživě. Zpočátku pan Jones vynechával snídaně, protože rád dlouho spal. Po vysvětlení, jakou roli má výživa při hojení ran, se uvolil k snída­ni sníst dvě sousta slaniny nebo mícha­ných vajec nebo kousek párku. Souhla­sil také s tím, že pozdě večer bude jíst sýr a sušenky, aby se zvýšil příjem pro­teinů. Strava v nemocnici byla domá­cí a proteiny byly obsaženy v každém jídle kromě odpoledního čaje. Sendviče podávané v 5 hodin odpoledne jako ve­černí jídlo obsahovaly sýr, tuňáka, vej­ce nebo maso. Pan Jones však neměl ne­mocniční jídlo rád a odmítal potravino­vé doplňky i přes vysvětlení, že zvýšený příjem proteinů by vedl k rychlejšímu hojení jeho ran. Později souhlasil aspoň s podáváním doplňků s pomerančovou příchutí s drceným ledem dvakrát den­ně. Jeho rodiče mu někdy přinesli steak nebo rybu s hranolky. Byl založen deníček pro zazname­návání příjmu potravy pana Jonese. Dietní sestra doporučovala doplňky a výživu nazogastrickou sondou přes noc. Nemohli jsme však přinutit pana Jonese, aby dal souhlas se zavedením nazogastrické sondy.

Mateřská role

Myslím, že jako tým jsme prováděli něco jako „obrácený ageismus“. Sestry byly ženy ve věku 39 až 55 let a pan Jo­nes byl ve věku našich dětí. Sestry na sebe vzaly spíš mateřskou roli než roli advokátek pacienta. O sexualitě ani efektu nemoci na erektilní funkci se mezi panem Jone­sem (muž – syn) a sestrami (ženy – matky) nehovořilo. Na toto téma začal jednou s pacientem hovořit lékař, na­čež sestry opustily pokoj pana Jonese, aniž o to byly požádány. Zdálo se, že se sestry (mateřská role) styděly přiznat sexualitu pacienta (role syna). Protože jeho nemoc byla náhlá a traumatizující, sestry mlčky tolerovaly jeho odmítnutí zúčastnit se re­habilitace, aniž se pokusily přesvěd­čit ho o přínosu této terapie. Mělo se za to, že „už si toho prožil dost“. Při jeho příchodu na oddělení ani poz­ději nebyly pořízeny fotografie jeho ran, protože to nebylo považováno za vhodné a mohlo to pro něho být příliš stresující, ikdyž rány všech ostatních pacientů byly fotografovány (samo­zřejmě vždy se souhlasem pacienta). Sestry si ve volných chvílích s pacientem povídaly, jako kdyby to bylo je­ jich velké dítě. Kdyby byl pacient starší, trvaly by­chom na zavedení nazogastrické sondy a noční výživě. Samozřejmě by k tomu byl potřeba souhlas pacienta. Přesto si myslím, že bychom na něj více naléha­ly a nakonec bychom jeho souhlas zís­kaly, pokud by šlo o staršího pacienta, možná proto, že by se spoléhal na od­borné znalosti sester a lékařů, pokud jde o hojení ran a terapii po tak těž­kém onemocnění.

Zachování objektivity

Když pečuji o starší pacienty, držím se svého osvědčeného pravidla a vždy si kladu otázku: „Chtěla bych, aby se to­hle dělo s mou matkou?“ O pana Jonese jsme se staraly tak, jak bychom se sta­raly o své děti, ale bez toho, abychom se samy sebe zeptaly: „Chtěla bych, aby se tohle stalo mému dítěti?“ Poskytovaly jsme mu mateřskou péči bez objek­tivity, která by měla být součástí role sestry. Nechaly jsme pana Jonese strádat, protože jsme dopustily, aby měly na­vrch naše mateřské instinkty, a zapo­mínaly jsme na to, že ošetřovatelství neznamená pouze pečovat, ale také po­máhat pacientovi vyrovnat se s problé­my a naučit se přizpůsobit se změnám vlastního zdravotního stavu. Někdy to může být hodně tvrdá lekce.

­(Z impaktovaného časopisu: Scovell S. How taking on a mothering role can lead to less effective care and advocacy for patients. Nursing Times, 2009, 105, č. 40, s. 18. Překlad: Mgr. Libuše Dobrovodská, dobrovodska.l@centrum.cz) 

 

 

• tisk
• předplatit si