Dignitatis memores, ad optima intenti

Tak a je to tady. Důchod. Šéfredaktorka a redaktorka, které chystaly měsíc co měsíc tento časopis několik let, koncem května odcházejí z redakce i vydavatelství aby v řádu věcí uvolnily svá místa nástupu mladších.

Bylo krásné a povznášející s touto papírovou, leč přesto živou, Florence pobýt. Je jí sedm let, ale podle mého názoru je už dospělá. Dětské nemoci má za sebou a teď nám vrací, co jsme do ní všichni dali. Má své čtenáře, u kterých se zabydlela a kteří na ni měsíc co měsíc čekají. Má své autory, kteří jejím prostřednictvím šíří to, k čemu došli ve své profesi a o co se chtějí podělit.

Je prvním časopisem s recenzovaným obsahem u nás a sestry na ni mohou být hrdé i před zahraničními kolegy. Florence touto formou prezentovala už desítky výzkumných studií, jejichž autory jsou sestry.

O čem to svědčí? Kvalitní vzdělávání našich sester a jejich vysoká profesní úroveň je na časopisu – srovnáme-li s jinými zahraničními – vidět. Florence zvyšuje prestiž českých sester nejen v zahraničí, hlavně na Slovensku, ale také u těch, pro které primárně určena není – u lékařů. Čas od času dostáváme dopisy od lékařů, kteří se ptají, zda mohou pro sestry něco napsat, či reagují na zajímavý článek, jehož autorkou je sestra.

Moc jsem přemýšlela, co do svého posledního úvodníku ve Florence napsat. Chtěla jsem, aby to bylo něco zásadního, nějaké poselství. Už to vypadalo, že z toho nic nebude, ale nakonec mi přihrála náhoda. Na dubnových Jihlavských dnech jsem uslyšela citát, který jako přípitek vyslovil jeden z pedagogů pořádající vysoké školy. Je to prastaré latinské poselství, které je vytesané do zdi Staroměstské radnice v Praze nad okny sněmovního sálu: Dignitatis memores, ad optima intenti. Pamětlivi své důstojnosti, snažíce se o nejlepší. Někdo jiný za mě vyslovil to podstatné.

Je doba, kdy bych si jistě kladla otázky o lidské důstojnosti a dostávala palčivé odpovědi. Vracím se ale k sestrám. Jsou to ony, které mě i v nejhorších chvílích drží ve víře, že člověk je v podstatě dobrý a jen výjimečně zlý. A ne opačně. Sestry naplnily můj život radostí. Mezi nimi jsem našla mnoho přátel, věrných, kteří mě nikdy nezklamali, kteří si jen málo stěžovali na životní nepřízeň a kteří se okamžitě ptali, jak mohou pomoci.

Dalajláma ve svém projevu v Londýně před pěti lety řekl, že jsou tři základní hodnoty života: zdraví, přátelé a přiměřený materiální dostatek. Vážím si přátelství všeobecně, zvláště pak toho, které se vyklubalo ze spolupráce.

Pokud neucítím úbytek sil, budu psát a propagovat ošetřovatelství. Není konec. Vím, že to, co sestry za posledních dvacet let pro ošetřovatelství vydobyly, bylo často děláno bez nároku na odměnu a na úkor jejich zaslouženého odpočinku. Došlo k obrovským změnám, které nám závidí i zdravotnicky vyspělé země, jako je například Německo. Změnil se vzdělávací systém, postavení sester, zájem na vlastním osudu. Ale všichni dobře víme, že nic není v historii hotové, nezvratné, a cesta zpět bohužel existuje, zvláště v dobách, kdy jsou nadceňovány materiální zájmy. Uvědomuji si, jak mnoho naše sestry dokázaly, ale i to, jak křehké toto vítězství je. A proto budu dál po jejich boku.

Neloučím se. Všem, které jsem měla tu čest znát, mnohokrát děkuji. Děkuji všem, kteří byli našimi autory, těm, se kterými jsme šli za společným cílem – kvalitním časopisem. Děkuji i sestrám, které se o mě staraly v nemocnici, když bylo potřeba, které léčily nejen tělo, ale humorem i pokleslé srdce. všem, se kterými jsme zažili mnoho krásných chvil.

Děkuji vám všem, sestry, a přeji vám vše nejlepší – zdraví, přátele a přiměřený dostatek – tak, jak pravil svatý muž.

PhDr. Jarmila Škubová, šéfredaktorka Florence

 

• tisk
• předplatit si