Zpět na přehled aktualit

Florence plus

Hospic je dnes synonymem pro něco dobrého a správného

Datum: 23. 4. 2019
Hospic je dnes synonymem pro něco dobrého a správného

S PhDr. RobertemHunešem, ředitelem Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s.,v Prachaticích a prezidentem Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče jsme hovořili o tom, jak dnes u nás fungují hospice a jaké praktické a etické výzvy jsou spojeny s koncem lidského života.

Jak postupuje šíření povědomí o hospicích a jejich službách v české veřejnosti? Proměňuje se pohled společnosti na umírání a konec života? Daří se umírání detabuizovat?

Když hospice vznikaly, panovala ve společnosti spousta mýtů a předsudků. To se postupně měnilo. Jejich poctivou prací a kvalitní péčí se časemtermín „hospic“ stal synonymem pro něco dobrého, správného, kvalitního, chcete-li bohulibého. Přinesloto s sebou ovšem i jeden nepříjemný jev. Tímto termínem se začali zaštiťovat a ohánět ti, kteří hospicovou péči ve skutečnosti neposkytují. V horším případě ziskuchtiví podnikavci, kteří na této myšlence parazitují s cílem získat peníze od dárců...

V čem spočívá umění doprovázet?

V chápání slabého, umírajícího, „bezperspektivního“ člověka jako neopakovatelné lidské bytosti, která má svou důstojnost aždo přirozené smrti. To ostatní je pak důsledkem tohoto vidění člověka. Napříkladv podobě slibů, jež pacientovi dáváme – nebude trpět nesnesitelnou bolestí, v posledních chvílích nezůstane osamocen. V praxi to znamená zajistit skrze medicínu bezbolestnost, skrze ošetřování hygienu a bezpečí, skrze servisní nabídku péče o duši i tělo „podstrojování“ pacientovi a plnění přání – chuťová, zážitková, vztahová, duchovní...

Jak personál hospiců chrání sám sebe před vysokou emocionální zátěží spojenou s charakterem jeho práce?

Jednou se ptali novináři Matky Terezy, jak bojuje se syndromem vyhoření. Odpověděla: „Co to je? Nevím, já se každý den modlím.“

Jací nemocní a v jakém věku jsou nejčastěji klienty hospiců?

Velkou většinu pacientů hospiců tvoří onkologicky nemocní ve finálních stadiích onemocnění. Z ostatníchdiagnóz pak závěrečné stavy těžkého srdečního selhávání, CHOPN, ALS, popř. další. Převažují pacienti seniorského věku, ale zcela běžně jsou tu i lidé věku středního a rovněžděti. Aktuálně máme v péči našich domácích hospiců v Českých Budějovicích a Strakonicích pěti- a šestiletá děvčátka.

Jaké máte zkušenosti s komunikací mezi zdravotnickými zařízeními a hospici? Doporučují zdravotníci vaše služby tam, kde již nejsou kurativní možnosti? Co by mohly udělat sestry z onkologických, interních, geriatrických a dalších oddělení. pro to, aby více pacientů (a dříve) mohlo využít služeb hospiců? Nebo dělají dost?

Přestože se situace zlepšila, k ideálu je daleko. Otevřené lži pacientovi jsou již spíše výjimkou. Ovšem nedostatečná či zavádějící komunikace lékařů v nemocnicích zejména o prognóze onemocnění je stále běžnou praxí. Umírající tak bývá okraden o zbývající čas. V tom smyslu, že by si jej zařídil a prožil jinak, pokud by věděl, co jej čeká, kolik mu zbývá ve skutečnosti času... Běžně jsou do hospiců překládáni pacienti, kteří jsou v nemocnici do poslední chvíle „léčeni“ a vyšetřováni ve falešné naději, že se uzdraví či jim bude prodloužen zbývající život, který mají ve skutečnosti velmi krátký.

Naprostá většina lidí si přeje umírat doma, ve svém prostředí a mezi blízkými. V realitě však většina umírá v nemocnicích či zařízeních typu LDN. Kde v těchto představách o „dobrém umírání“ stojí hospic? 

Nejlepší volbou pro umírajícího je domov, při obtížích pak s pomocí péče domácího hospice. Tam, kde rodina ani za pomoci pravidelně dojíždějících hospicových odborníků péči nezvládá, eventuálněžádná rodina není, tam je pro pacienta vhodnou volbou hospic lůžkový. Ruce milující rodiny jsou nejměkčí postelí pro umírajícího. Proto jsou v hospicích k dispozici lůžka pro doprovázející rodinné příslušníky. Mohou zde pobývat nonstop.

Snažíte se budovat hospice jako místa, kde lze využít naplno zbývající čas. Jaké aktivity, služby nebo projekty jsou mezi klienty a jejich rodinami oblíbené a proč? 

Někdy je velkou radostí pro pacienta to, co si my, zdraví, vůbec nemusíme uvědomit. Příklad:do hospice byla přeložena pacientka z bariérového zařízení, kde strávila několik let na jednom pokoji. Po překladu do hospice jsme ji i s lůžkem vyvezli ven. Rozplakala se. Radostí. Z toho, že po několika letech uviděla modré nebe.

Kolik hospiců je aktuálně v ČR? Je to dostatečný počet,eventuálněkolik by jich bylo ještě třeba? Jaká je průměrná „čekací doba“ na hospic a podle jakých kritérií se řídíte?

Podmínky k přijetí jsou tři – nemoc ohrožuje pacienta na životě, kurativní medicína vyčerpala všechny možnosti vedoucí k vyléčení a není možná péče doma. V ČR je aktuálně 17 lůžkových hospiců. Kromě kraje Vysočina jsou v každém kraji. S touto jednou výjimkou je tedy tento druh péče plošně dostupný prakticky všude. Čekací doby jsou minimální či žádné. Nová zařízení není důvod stavět. Jinak je to s hospici domácími. Je-li efektivní dojezdová vzdálenost cca 25 km, pak by jich v ČR bylo potřeba asi 90–100. Prozatím jich funguje kolem 30.

 

Zdravotní a ošetřovatelskou péči hospiců hradí pojišťovny. Zbytek prostředků pochází z darů či grantů? Kolik zhruba doplácí nemocný?

Výše úhrad lůžkovým hospicům je obdobná jako u LDN. Pojišťovny a jejich pojištěnci za to dostávají několikanásobek péče personálu a vysokou kvalitu hmotného zázemí. To je důvodem, proč tyto úhrady tvoří asi jen polovinu skutečných nákladů na zdravotní péči. Proto pacient doplácí, obvykle mezi 200 a 500 korunami za den. Každý hospic to má trochu jinak, v podstatěje to však podobné. V ostatním nás zachraňují dárci, nadace. Tam, kde by případná nesolventnost pacienta byla jedinou překážkou k přijetí, hospice spoluúčast snižují či promíjejí zcela. Však také již dochovaly spoustu bezdomovců. Ještě obtížnější financování je pak u domácích hospiců.

Jaké problémy a výzvy v souvislosti s hospicovou péčí vidíte jako palčivé? Co je třeba řešit na politicko-společenské úrovni? Co byste si přál?

Problémem je kulhající legislativa a nepochopení zdravotních pojišťoven i části odborné veřejnosti. Přál bych hospicům především erudovaný personál s velkým srdcem a nadšením pro úctu k člověku. To ostatní pak, s boží pomocí, přijde samo.

V květnu pořádá Asociaceposkytovatelů hospicové paliativní péče v Praze konferenci Hospic – dobrá tečka za životem. Co je cílem této konference? V programu je významným tématem, které stále rozděluje českou společnost,eutanazie. Jaký je váš názor, i ve světle vašich profesních zkušeností?

Cílem konference je demytizace, detabuizace, pozitivní příklad. Eutanazie není potřeba. Je-li člověk dobře opečován, nemá důvod po ní volat. V hospicích to dobře víme.

 

 
  • tisk
  • předplatit si