Florence

Praxe, stížnosti a jejich obsah, reakce pozůstalých, reakce společnosti a zejména medií na úmrtí pacienta nás nutí zamyslet se nad problémy, které tuto oblast provázejí.  

Každý medicínský obor, ať již provádějící diagnostiku, nebo léčení, je provázen možným úmrtím pacienta, a to i v případech, že péče je poskytována správně. Problémy provázejí jak úmrtí pacienta, které se vzhledem k jeho zdravotnímu stavu očekává, tak především úmrtí, které je náhlé a neočekávané.
Očekávané úmrtí (zpravidla jde o úmrtí na generalizovaná maligní onemocnění, chronická srdeční onemocnění, multiorgánová selhávání, vážné vrozené vady) pacienta staršího, závažně nemocného je zdravotníky, pozůstalými i společnosti přijímáno méně bolestně než úmrtí dítěte.
Úmrtí neočekávaná, náhlá, zejména úmrtí osob mladších, jsou vždy přijímána bolestně a bývají provázena větším či menším podezřením ze zavinění smrti špatnou nebo chybnou péčí a snahou najít a potrestat viníka (úmrtí na plicní embolii, srdeční infarkt, šokové stavy, alergické reakce).  

Úhly pohledu
Každé úmrtí má aspekty čistě medicínské, etické, právní a společenské.
Z hlediska medicínského je při úmrtí každého pacienta kladena řada otázek. Jaká byla příčina onemocnění, jaká byla bezprostřední příčina smrti, jaké byly komplikace základního onemocnění? Byla možná prevence základního onemocnění a vzniklých komplikací? Zejména pak proč byla správná, indikovaná, lege artis provedená léčba málo efektivní nebo vůbec neefektivní?
Z hlediska právního je při úmrtí pacienta nastolena zásadní otázka. Byla lékařská i ošetřovatelská péče poskytována správně, v souladu se standardy a stanovenými postupy lege artis, včetně respektování zásad etiky a ochrany osobnosti? Pokud ne, kdo je za to odpovědný, kdo má být potrestán, za co a jak? Pokud byla smrt provázena postupem non lege artis, pak vzniká pozůstalým nárok na odškodné a otázkou je, jak velké má být. Nelze opomíjet ani to, že podáním informace o úmrtí nevhodným způsobem nebo nevhodným chováním k zemřelému v přítomnosti rodiny může dojít k psychotraumatu rodiny, které může být také důvodem požadavku na odškodnění.
Z hlediska etického se objevují problémy kdo, kdy, koho a jak má o úmrtí pacienta informovat. Je povinnosti zdravotnického zařízení bez odkladu, ohleduplně a podrobně informovat oprávněné osoby, pozůstalé o úmrtí pacienta.
Praxe ukazuje, že zdravotníci nejsou v jednání s pozůstalými dostatečně zkušení. Ukazuje se, že právě nedobrá komunikace s pozůstalými vede ke stížnostem, trestnímu oznámení pro zanedbání péče a k požadavkům na potrestání zdravotníků.
Při řešení problému informace o úmrtí se musí rozlišit, zda se informace podává v době pracovní či mimopracovní, zda se tak děje osobním jednáním nebo jiným způsobem. V zásadě by se s pozůstalými mělo vždy jednat osobně. 

Kdo má jednat a podat informace
Jednat s pozůstalými by měl ten člen týmu poskytujícího péči, který je pro pozůstalé autoritou, tedy primář oddělení a ošetřující lékař. Pokud pozůstalí poukazují na chyby v poskytované péči, není vhodné, aby informaci podával lékař, který péči poskytoval. Sestra s rodinou jedná při předávání pozůstalosti. Informace lékaře a sestry by měly být v souladu, rozporné nebo nepřesné informace pozůstalí chápou jako doklad chybné péče. Je nepřípustné, aby informace o úmrtí pacienta podával sanitář. 

Kdy se má jednat s pozůstalými
Oprávněný požadavek je, aby to bylo neodkladně. Pokud je rodina přítomna úmrtí, pak má být informována hned ošetřujícím lékařem. Pokud úmrtí přítomna není, oznámení musí být podáno jiným způsobem, avšak také bez odkladu, a následně by měla být podána informace a vysvětlení při osobním jednání. 

Koho informovat
Informace se podává osobám, které jsou v době úmrtí přítomny. Jinak je třeba informovat toho, kdo je uveden jako kontaktní osoba v chorobopise pacienta. Pokud taková osoba uvedena není, pak je informována osoba blízká, zpravidla ta, která pacienta navštěvovala nebo se za osobu blízkou označila. Požadovat, aby se pozůstalí prokazovali občanským průkazem, je nutné pouze při předávání pozůstalosti. 

Jak informovat
V mimopracovní době je kontaktní osoba informována telefonem, případně zasláním SMS, a lze připustit i zaslání e-mailu. Následně je však vhodné informovat pozůstalé osobním jednáním. V pracovní době je nejvhodnější pouze osobní jednání. 

Kde podat informace
Informace by měla být podávána na důstojném místě. Lze tak učinit v pokoji zemřelého, pokud tam nejsou jiní pacienti. Nejvhodnější je pracovna primáře nebo ošetřujícího lékaře, případně vrchní sestry. Zcela nevhodné je podávání informací o úmrtí na chodbě. 

Obsah informace o úmrtí
Informace o úmrtí má obsahovat srozumitelné sdělení o zdravotním stavu, o způsobu léčby a zejména o konci života s akcentací na to, že pacient neměl bolesti, neměl pocit dušnosti nebo žízně. Při podání informace je na místě pozůstalým sdělit, zda existuje požadavek klinika, aby zemřelý byl či nebyl pitván. Pokud pozůstali pitvu odmítají, pak je nutné je informovat o postupu při odmítání pitvy, to znamená sdělit jim, kdo je oprávněn v této věci rozhodnout.
Při podávání informace o úmrtí je možné nechat pozůstalé nahlédnout do zdravotnické dokumentace. Informace o příčině smrti by neměly být rozdílné a již vůbec ne rozporné, pokud je podává klinik a následně pak patolog provádějící pitvu. 

Pitva
Právní předpis stanovuje důvody, pro které se pitva provádí. Stanovuje, kdy je provedení pitvy povinné, a to bez výjimky. Pitva se vždy musí provést u zemřelých dětí, u pacientů, kde je jakákoliv námitka proti poskytované zdravotní péči. Je třeba akceptovat, že pitva je nevyvratitelný doklad o kvalitě diagnostického a léčebného postupu. Pitva může očistit lékaře a sestry, pokud jsou neoprávněně nařčeni z pochybení, které je v příčinné souvislosti se smrtí ošetřované osoby.
Pokud je to z provozních důvodů možné, je vhodné vyhovět pozůstalým, aby zemřelého viděli před provedením pitvy. Pozůstalí nemají nárok na to být pitvě přítomni.
Ošetření těla zemřelého je prováděno podle interních předpisů zdravotnického zařízení a ošetřovatelského standardu platného v tomto zařízení. O ošetření těla musí být proveden stručný zápis ve zdravotnické dokumentaci. 

Prameny práva a etiky:
Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění
Vyhláška MZ č.19/1987 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, v platném znění
Standardy ošetřovatelské péče
Etické kodexy
Charta práv pacienta
Evropská charta pacientů seniorů

 

JUDr. MUDr. Ladislav Vondráček, Šárka Rychtaříková

 

Ilustrační foto http://www.syracusemedicalmalpracticelawyerblog.com