Florence

       

Střední zdravotnickou školu jsem začala studovat v roce 1968 v Hradci Králové na oboru všeobecná sestra. V pololetí prvního ročníku jsem ale musela
studium pro těžkou polyvalentní alergii ukončit. Co dál? Vždy jsem chtěla pracovat ve zdravotnictví. Jela jsem tedy s maminkou do Prahy, kde jsem
se ve Výzkumném ústavu výživy seznámila s prací dietních sester. Dietní sestry pracovaly na oddělení s nemocnými, staraly se o jejich výživu, byly zapojeny
do výzkumných úkolů. To se mi líbilo.

Složila jsem zkoušky z odborných předmětů a začala studovat na SZŠ v Praze ve Školské ulici, obor dietní sestra. V roce 1972 jsem složila maturitní  zkoušku a v červenci jsem nastoupila do léčebny TRN na Pleši. Jako čerstvá maturantka plná optimismu jsem byla ovšem hozena do „jámy lvové“.
V léčebně se před mým nástupem o léčebnou starali výživu skladník a kuchaři. Tam jsem dostala školu života. Za krátkou dobu jsem ale přesvědčila
vedení léčebny a kuchaře, že profese dietní sestry je pro nemocné důležitá a že patří do uceleného ošetřovatelského týmu. Účastnila jsem se vizit,
pracovala u lůžka nemocných, starala se o stravovací provoz.
V roce 1973 jsem se vdala a odešla do Fakultní nemocnice Hradec Králové. Tam jsem pracovala v Oddělení léčebné výživy a stravování jako dietní
sestra ve dvousměnném provozu. Byl to velký zvrat, protože na oddělení se téměř nedocházelo, práce byla vykonávána pouze ve stravovacím
provozu. Pocit nutnosti pracovat s nemocnými mě stále neopouštěl, ale přesvědčit vedoucí dietní sestru se mi nedařilo. Proto jsem se chtěla
přihlásit ke studiu v tehdejším Institutu doškolování v Brně v oboru vedoucí stravovacích provozů. Studium mi ale mojí nadřízenou nebylo doporučeno
proto, že prý mám k výkonu práce dostatečné vzdělání. Po několika letech bylo v Brně otevřeno specializační studium pro dietní sestry „poruchy výživy a výměny látek“. Situace se
opakovala. Nechtěla jsem ustoupit a bylo mi doporučeno obrátit se na tehdejší hlavní sestru (Jaroslavu Pečenskovou) a ředitele nemocnice, kteří mi
přihlášku bez problémů podepsali. V letech 1989–1990 jsem začala studovat specializaci a po složení závěrečných zkoušek jsem dostala
nabídku od profesora Zadáka pracovat s nemocnými a věnovat se umělé výživě. Souhlasila jsem – byla to výzva. V roce 1990 jsem nastoupila jako
první dietní sestra, na Kliniku gerontologickou a metabolickou (KGM). Tam jsem pracovala 15 let.
V roce 2005 jsem dostala od profesora Zadáka další nabídku, a to poloviční úvazek na klinice KGM a poloviční v Centru pro výzkum a vývoj. Opět
změna, nové poznatky, učení, krásná práce, kterou vykonávám doposud.
Co mi život dal? Fungující rodinu, manžela, dva zdravé syny, dvě krásné zdravé vnučky, se kterými ráda trávím volný čas. Práci, která mě uspokojuje, možnost předávat své
dlouholeté zkušenosti mladším kolegyním a nemocným. Již řadu let vyučuji jako lektorka v NCONZO Brno
v akreditovaných kursech pro lékaře i nelékařské pracovníky. Jsem lektorkou farmaceutických fi rem, spoluautorkou odborných knih, několika
knih pro nemocné a kuchařských knih pro zdravé i nemocné. V ČAS jsem registrována od roku 1992, 15 let pracuji jako předsedkyně Sekce nutričních terapeutů. Se svými kolegyněmi připravuji různá školení, semináře a aktivně se jich účastním.
Jsem členkou zkušební komise pro aprobační zkoušky zdravotnických pracovníků při MZ ČR, členkou oborové skupiny MZ ČR (příprava koncepce
vzdělávání nutričních terapeutů a asistentů), členka expertní skupiny MZ ČR (tvorba standardů ošetřovatelské péče nutričních terapeutů
a asistentů). Život mi dal mnoho přátel a kamarádů, zkušenosti, naučil mě bojovat, prát se s ním, naučil mě
pokoře k životu a naslouchání ostatních. Dosáhla jsem nejvyššího vzdělání, jaké bylo pro nutriční terapeuty možné. A studovat dnes vysokou školu?
Dostudovala bych v důchodovém věku, takže tuto možnost raději přenechám mladším a perspektivním kolegyním.