Florence

Nemohu vznešeně říct, že jsem už od dětství toužila stát se zdravotní sestrou. V době, kdy jsem se měla rozhodnout, kam jít studovat, právě započal proces přijímání uchazečů k určitým studijním programům z osmých tříd, což z dnešního pohledu probíhalo dosti zmatečně. Mnozí jsme si vyzkoušeli přijímací zkoušky na střední školu a poté se rozhodli dokončit ještě 9. třídu.

Život tomu chtěl, a já jsem podala přihlášku na střední zdravotnickou školu. Hned zkraje studia jsme začali docházet na praxi do nemocnice. A byla jsem „chycena.“ Práce ve zdravotnictví mě natolik zaujala, že jsem po maturitě vážně uvažovala o studiu dětského lékařství. Po prvním pokusu, který nevyšel, jsem ještě studium nevzdala a po celý rok jsem pravidelně docházela do přípravných kursů k dalším přijímacím pohovorům (i když nešlo o tehdejší takzvaný nultý ročník). V té době jsem již ale nastoupila jako sestra na chirurgickou kliniku a práce mě začala bavit. Také finanční osamostatnění sehrálo určitou roli v rozhodnutí dále štěstí nepokoušet a zůstat v pozici sestry. Že to bylo zřejmě správné rozhodnutí, dokazuje fakt, že profesi sestry jsem zůstala věrná již téměř 30 let, dělám ji moc ráda a nikdy jsem vážně neuvažovala o zásadní změně.