Zpět na přehled aktualit

Aktuality

Autonomní jednání sestry je riskantní a nežádoucí

Datum: 14. 9. 2018
Autonomní jednání sestry je riskantní a nežádoucí

Co může zdravotní sestra odmítnout udělat v rámci ošetřovatelské péče.

 

Právní úprava samostatných činností zdravotních sester se v posledních letech dočkala značného rozvoje. Souvisí to především s vyšší dosaženouspecializací a odborností vysokoškolsky vzdělaných zdravotních sester. Právní řád tedy do činnosti zdravotních sester vnesl silnou autonomii. S růstem této autonomie však stále častěji vznikají konflikty mezi sestrou a ošetřujícím lékařem, jakož i mezi sestrami vzájemně v rámci hierarchie daného oddělení. Za jakých okolností zdravotní sestra může pokyn ošetřujícího lékaře nebo nadřízené zdravotní sestry odmítnout?

Čím je zdravotní sestra vázána

Základním kamenem pro chování každého zdravotnického pracovníka je jednání de lege artis medicinae.K tomu je každý zdravotník zavázán vyhláškou ministerstva zdravotnictví o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků (vyhláška č. 55/2011 Sb., dále jen „vyhláška o činnostech“). Právě tato vyhláška buduje postavení zdravotní sestry na následujících třech pilířích, z nichž každý je do jisté míry specifický:

  • zdravotní sestra jako obecný zdravotnický pracovník podle § 3 vyhlášky o činnostech,
  • zdravotní sestra jako všeobecná, praktická nebo dětská sestra podle § 4, § 4a, § 4b vyhlášky o činnostech,
  • zdravotní sestra jako všeobecná sestra se specializovanou způsobilostí podle § 54–67 vyhlášky o činnostech.

Zmíněný § 3 vyhlášky o činnostech počítá s tím, že zdravotní sestra jako obecný zdravotnický pracovník jedná určitým způsobem„bez odborného dohledu a indikace“ (indikací se zde rozumí pověření k výkonu určité konkrétní činnosti). To znamená, že zdravotní sestra je povinna jednat v rozsahu své vlastní odborné způsobilosti v souladu s lex artis, zákonem a dalšími podmínkami uvedenými v § 3 vyhlášky o činnostech. Toto ustanovení se vztahuje na všechny zdravotní sestry, nezávisle na jejich profesní specializaci, a je nejpřísnější, neboť se od něj není možné odchýlit. Není tedy možné, aby zdravotní sestra jednala v rozporu se zákonem, medicínskými standardy ad., a to ani v případě, kdy by jí její nadřízený takové jednání nařídil. Je však nutné připomenout, že možnost sestry vzepřít se pracovněprávním pokynům se týká jednání „bez odborného dohledu a indikace“, tzn. nikoli případů, kdy je stanovena diagnóza a sestře je uděleno odborné pověření k určité činnosti nebo nad ní někdo vykonává odborný dohled.

Diferenciace zdravotních sester pak počítá s jejich oborovou specializací. V pomyslném „druhém pilíři“ je klíčovým aspektem konkrétní zaměření činnosti vykonávané zdravotní sestrou. V souladu s léčebným postupem, který určí ošetřující lékař, stanovuje vyhláška jednotlivým typům zdravotních sester určité konkrétní kompetence nad rámec jiných zdravotnických pracovníků, přičemž se při jejich plnění musejí držet diagnózy a indikace stanovené ošetřujícím lékařem. „Třetí pilíř“ pak zdravotnímsestrám již jen dále rozšiřuje jejich samostatná oprávnění.

Sestra by neměla jednat na vlastní pěst…

S čím vyhláška o činnostech nepočítá, avšak realita nemocničního prostředí to hojně přináší, jsou situace, kdy zdravotní sestra rozpozná vadnou indikaci nebo chybně stanovenou diagnózu (tato skutečnost souvisí nejen s neustále se zvyšující erudicí zdravotních sester, ale i s obecným pravidlem „praxe dělá mistra“ a realitou střetu zkušené sestry a začínajícího lékaře) a musí se k této situaci určitým způsobem postavit, aby ochránila zájmy pacienta. Zjednodušeně řečeno, zdravotní sestry jsou vázány určitými pokyny vyplývajícími ze stanovené diagnózy. Těmto pokynům může sestra vyhovět, nebo je odmítnout. Pasivita zdravotní sestry, tedy jednání v souladu s vadnou indikací, prakticky nezakládá žádnou její vlastní odpovědnost za újmu – nese ji ošetřující lékař, který diagnózu stanovil. Sestra by mohla být za způsobenou újmu odpovědná jen v případech prokázaného zavinění. Pokud se však sestra pokynům vzepře, je situace odlišná a takové jednání znamená vystavení se mnoha rizikům (v režimu pracovního, trestního i občanského práva). Právě z toho důvodu je nezbytně nutné klást důraz na způsob, kterým zdravotní sestra pokyn či diagnózu lékaře odmítá, resp. vady vytýká.

Nejvhodnějším se jeví postup, kdy se sestra obrací přímo na ošetřujícího lékaře, který o indikaci rozhodl, a sděluje mu své výtky. S ohledem na skutečnost, že za zdravotní stav pacienta je odpovědný právě ošetřující lékař, je v jeho vlastním zájmu, aby vzal tyto výtky v potaz a posoudil jejich důvodnost. Jestliže je však lékař odmítne a zdravotní sestra se následně rozhodne i přesto jeho postup bojkotovat, přechází na niodpovědnost za újmu, kterou svým (svévolným) postupem pacientovi může způsobit. Proto je vhodné, aby zdravotní sestra za žádných okolností nejednala tzv. na vlastní pěst, ale aby se v případě neúspěchu se svou stížností obrátila například na jiného lékaře na oddělení či jinou kompetentní osobu, která je způsobilá rozhodnutí o léčbě pacienta ovlivnit. Autonomní jednání sestry v rozporu s lékařským pokynem je totiž velmi riskantní a nežádoucí.

… lékař by neměl odborný názor sestry přehlížet

Závěrem lze tedy shrnout, že a priori není žádoucí, aby mezi lékařem a zdravotní sestrou vznikaly rozbroje a sestra pokyny lékaře, případně nadřízeného pracovníka odmítala. Vystavovala by se totiž riziku porušení pracovněprávních předpisů a zároveň riziku případné odpovědnosti za újmu způsobenou na zdraví pacienta. Důležitý je naopak dialog, který může sehrát klíčovou roli při léčbě pacienta. Zdravotní sestra by však v každém případěměla vždy mít na prvním místě zdraví pacienta. Důležité je, aby chyby záměrně nepřehlížela ve snaze vyhnout se případnému konfliktu. Odborná specializace zdravotních sester z nich činí kvalifikovaný personál, blížící se svou odborností lékaři, který by tak odborný názor zdravotní sestry neměl nikdy přehlížet.

 

 
  • tisk
  • předplatit si