Pohled na nedostatek zdravotníků očima jednoho z nich

Procházíme dobou, kdy je nedostatek zdravotních sester. Z rozhovorů, které poskytuje prezidentka ČAS, je patrné, že se tímto jevem zaobírá a zkouší přijít na to, proč tomu tak je.

Rád bych vyjádřil svůj pohled na zdravotnictví naší doby. Zdravotnictví je odrazem myšlení lidí, a to nejen samotných zdravotníků, ale i těch, kteří tyto služby užívají i neužívají. Žijeme ve společnosti, ve které je vidět, jak jsme pozorní sami k sobě. Často chceme, aby někdo jiný dělal změny ve svém uvažování a konání, a my se na tom pak „svezeme“. Bojíme se vyjadřovat své postoje svým „nadřízeným“ a často tiše snášíme tlaky, které se valí ze systému, který je z nějakých důvodů takto nastolen. Nejsme tak dostatečnou zpětnou vazbou na to, zda je systém správně lidsky nastaven. Různé požadavky se pak stupňují a my jsme pak více vystavováni tlaku, který na nás působí. Pokud se nezačneme vyjadřovat tak, jak bychom sami chtěli, aby byl tento systém nastaven, bude ten tlak postupovat cestou nejmenšího odporu.

Pracuji ve zdravotnictví dostatečně dlouhou dobu, abych viděl, že to, co sestry demotivuje, je ztráta lidskosti a čím dál větší zaměřenost na různorodou dokumentaci. Když přijde jakýkoliv audit na oddělení, vždy je zaměřen pouze na administrativu, nemocný člověk je vždy na vedlejší koleji. Když budete mít vše správně zaznamenané, tak je jakoby vše v pořádku a toho, že nemocný strádá, si nikdo nevšimne. Jsme tolik zaměstnáváni papíry, že jsme postupně zapomněli, proč zdravotníci svou práci vykonávají. Někdy se stane, že se někdo z vedení zmíní o lidské stránce, ale často je z toho cítit jen povrchnost, protože kdyby to dotyční mysleli vážně, tak by tyto lidské podmínky vytvořili a neschovávali by se za důvody, proč to nejde. Pokud někdo z vedení nemocnice bude šířit, jak je potřeba být všímavý a lidský, a přitom nechá klidně pracovat jednu až dvě sestry na více než třicet nemocných, tak podle mne neví, o čem mluví. Takový člověk by měl přehodnotit svůj postoj anebo jít dělat něco jiného, na čem mu opravdu záleží.

Hodně zdravotníků cítí frustraci z nezájmu, který vidím jako základní kámen nedostatku zdravotnického personálu. Je třeba vybudovat vzdělávání, které je založeno na opravdovosti a ve kterém bude eliminováno vše, co studenta zbytečně zatěžuje a zdržuje od praxe, kterou vidím jako hlavní nástroj pro poznávání celistvých poznatků dané práce. Kvalitní střední zdravotnická škola může poskytnout zdravý základ, který nabídne dostatečné předpoklady pro vykonávání práce zdravotní sestry. Sestra, která si vybere pracoviště, na kterém chce pokračovat ve svém oboru, by si pak měla doplnit vzdělání pro konkrétní obor, který si zvolila (jedná se o atestace v konkrétním oboru). Tuto atestaci by si měla doplnit, když dojde ke shodě se svým vedením (vrchní, staniční sestrou), že má smysl, aby na tomto pracovišti pracovala dál. Je však zapotřebí nějaká doba, která prověří správnost tohoto rozhodnutí. Dle mého pohledu by pak byla taková sestra kvalitně připravena pro výkon povolání bez zbytečné prodlevy, která pravděpodobně mění názor na to, z čeho si pak mladí lidé vybírají. Pokud se někdo chce stát zdravotní sestrou, ale zjistí, že musí nejprve vystudovat jakoukoliv střední školu a pak zahájit tříleté vysokoškolské studium, tak ho to může skutečně odradit od jeho záměru stát se zdravotní sestrou. Pokud by se studovala rovnou střední zdravotnická škola, jako tomu bylo dříve, byl by zde i náskok jednoho roku pro absolvování potřebných znalostí oproti tříletému vysokoškolskému studiu. Pokud přicházejí studenti z jakékoliv střední školy, musejí na vysoké škole začít od základů.

Názor, že je třeba, aby se studovalo na všeobecnou sestru až po studiích na střední škole z důvodu psychické zralosti uchazečů, je zavádějící. Dnes se odchází ze základních škol o rok později (v 15 letech), což znamená, že dnes mají studenti náskok jednoho roku, než tomu bývalo dříve, a já osobně si nepamatuji, že bych byl nějak psychicky přetížen, i přesto, že tenkrát jsem na zdrávce působil poněkud exoticky. Ale i to se již změnilo a uchazečů – chlapců přibylo.

Další kapitolou je to, že do škol byli nahnáni i ti, kteří již vystudovali za tenkrát daných podmínek. Jako by se jim tímto oznámilo: „To, co jste studovali, již neplatí.“ Management některých nemocnic nebral ohledy na to, že tyto sestry mají potřebnou praxi a zkušenosti. Mnohé sestry studovaly proti svému přesvědčení. Navíc ve svém volném čase, a to při přesčasech není to, co bych nazval vytvářením podmínek pro práci. Zdravotní sestry jsou i matky, což se zcela přehlíží, a těmto sestrám bylo pod pohrůžkou ztráty místa odebráno i základní právo na sebe a na svůj volný čas. Pokud se takto manipuluje s lidmi, pak ať se nikdo nediví, že je nedostatek zdravotních sester. Jsou to mé zkušenosti, které jsem kolem sebe viděl. Zaměřili jsme se na papírování, protahovaná studia a zapomněli jsme být lidmi.

Je třeba vidět více aspektů, které stojí za důvodem nedostatku zdravotnických pracovníků. Důvodem může být finanční ohodnocení, ale je třeba podívat se i na to ostatní. Pokud se vytrácí smysluplnost, vede to k vyhoření a nezájmu. V časopisu FLORENCE (www.florence.cz) mi vyšel článek s názvem „Vložme do zdravotnictví více lidskosti“. Kdo bude chtít, tak si ho přečte. Já sám vidím odpovědi právě v tomto článku. Když jsem nabídl tento článek „Vložme do zdravotnictví více lidskosti“ v naší nemocnici, která vydává svůj časopis, bylo mi přes vrchní sestru našeho oddělení sděleno, že tento článek nezapadá do koncepce našeho časopisu, i přesto, že si své místo prosadí i články, které se zdravotnictví bezprostředně netýkají. Na druhou stranu nám to alespoň ukazuje, jak to kdo myslí vážně. Někdy je těžké poslouchat, jak bychom měli pečovat o nemocné, když z činů managementu cítíte spíše neochotu a nezájem. Tito lidé pak tvoří to, o co by si měli říci samotní zdravotníci, kteří nejlépe vidí, jaké podmínky potřebují k práci, aby vše dostávalo smysl, ale z nějakého důvodu je tvoří lidé, kteří nemají nebo již ztratili zpětnou vazbu, protože je nezajímá, když jim nějaká sestra vyjadřuje, co cítí. Kdyby je to zajímalo, tak by se více konalo místo slov „já vím, že je to blbý, ale jinak to nejde“. V tomto případě ve skutečnosti slyším: „Nechce se mi to pro vás udělat.“

Sám za sebe jsem se rozhodl, že budu pravdivý a takto se snad i vyjadřuji. Vyjadřuji, co cítím, a tak se snad stávám i dostatečnou zpětnou vazbou pro druhé, aby i oni dostali možnost pochopit, co mohou dělat jinak ve prospěch celku a tím i všech, kdo se v tomto celku nacházejí, včetně jich samotných.

Radek Hudousek

 

Ilustrační foto, zdroj: http://www.czech.cz