Zpět na přehled aktualit

Názory & Volný čas

Vložme do zdravotnictví více lidskosti

Datum: 6. 8. 2015
Vložme do zdravotnictví více lidskosti

NÁZORY

 

Když jsem začal pracovat ve zdravotnictví jako všeobecná sestra, došel jsem postupně k určitým poznáním. Na začátku svého působení ve zdravotnictví jsem pracoval na tom, abych byl platným členem na oddělení. Po zvládnutí základních činností jsem začal čím dál více přemýšlet nad smyslem vykonávané práce. Bylo mi nápadné, že přibývá mnoho nových a lepších léků, přibývá dalších vyšetřovacích metod pro včasnější odhalení určité nemoci, ale naproti tomu nepřibývá zdravějších a šťastnějších lidí. Naopak přibývá lidí, kteří se necítí psychicky dobře. Došel jsem k názoru, že zdravotnictví může lidem pomoci tak, že jim poskytne čas k tomu, aby si mohli vyřešit skutečné příčiny své nemoci.

Co je to nemoc? Nemoc nám oznamuje, že jsme ztratili moc sami nad sebou. Když se nemoc projeví někde na těle, dostáváme zpětnou vazbu, že ve svém životě podléháme nějakým situacím a necítíme se v nich dobře. To, jak se cítíme, často popíráme, až si na to zvykneme a myslíme si, že je to normální. Vytvoříme si normu, kam až jsme ochotni zajít. Každý má trochu jiné hranice, ale je-li norma překročena, otisk toho, jak kráčíme sami proti sobě, se projeví někde na těle a pak tento stav nazýváme nemocí neboli ztrátou moci.

Ve zdravotnictví zatím řešíme pouze místo, kde se nemoc projevila, ale i to je dobré, protože nemocný člověk tak může získat čas, aby pravou příčinu své nemoci našel a odstranil sám. Většina z nás zatím uvažuje tak, že zdravotníci jsou odpovědní za naše zdraví. Když se tedy dostaneme do zdravotnického zařízení, častokrát jen přehodíme odpovědnost na zdravotníky a stáváme se pasivními. Potkal jsem se však i s pacienty, kteří když pochopili, že to, zda budou zdraví, či nemocní, záleží jen na nich, začal se jejich zdravotní stav rychle zlepšovat.

Co nám nemoc dává? V nemoci jsme natolik zastaveni ve svém počínání, že jediné, co nám zůstává k dispozici, jsou naše myšlenky, ve kterých přehodnocujeme, co je a co není důležité. Často pak nacházíme stejný vzorec, ve kterém je jednou z proměnných láska a vše, co s ní souvisí. Pochopíme-li tuto informaci a jednáme-li podle tohoto vzorce, můžeme přestavět svůj žebříček hodnot a tím získáváme zpět svoji moc a začínáme se uzdravovat. Nakonec zjišťujeme, že jsme jen podlehli nějakému nátlaku z okolí, abychom byli prozkoušeni z tohoto vzorce lásky, a jsme-li moudří, tyto nově nabyté znalosti zařadíme do našeho dalšího počínání v životě. Pochopil jsem, že nemoc je zpětná vazba na to, co mohu ve svém životě vylepšit, abych se mohl stát vnitřně vyrovnaným a spokojeným člověkem, který pak harmonicky působí i na své okolí.

Představme si příklad člověka, který upadá do stále větší nervozity z tlaku, kterému dovolil, aby na něj měl vliv. Takový člověk vkládá mnoho pozornosti a síly právě do toho, co mu nedělá dobře.

Často s něčím bojujeme, protože se bojíme, že bychom něco ztratili. Boj, který vytváří stres, se začne projevovat například na žaludku v podobě bolesti, nevolnosti a zažívacích potíží. Pokud tento druh boje nadále přetrvává a zpětná vazba našeho těla nám nestačí, vytvoříme si například žaludeční vředy, které jsou další zpětnou vazbou, jak si v životě počínáme sami se sebou. Na časté nevolnosti jsme neslyšeli, proto byla zapotřebí důraznější zpětná vazba. Někdy je možné nějaký orgán odoperovat, ale pokud nenapravíme skutečnou příčinu naší nemoci, projeví se nemoc zase někde jinde a následovala by operace za operací.

Co můžeme udělat pro to, aby se tento stav pohledu na nemoc změnil? Došel jsem k názoru, že změnu nelze očekávat od druhých, protože bychom jen čekali a nikdo by nekonal. Jen bychom se udržovali v neustálé nervozitě, že je to stále stejné. Nelze proto čekat na druhé, ale je potřeba začít každý sám. Vše má nějaký smysl, i když se to někdy na první pohled nezdá zřejmé. Stali jsme se zdravotníky proto, že v sobě neseme potenciál empatie a soucitu, a pokud budeme s tímto potenciálem pracovat, můžeme ho rozvíjet a obohacovat jím naši společnost, jejíž neoddělitelnou součástí jsme.

Co je to soucit? Někoho možná napadne, že je to stav, kdy jsme smutní, že nám blízký člověk se nachází ve stavu, kdy mu není dobře. Ale tím bychom mu moc nepomohli. Soucit vnímám tak, že mám znalost, jak se dotyčný cítí, a proto mu mohu dát, co skutečně potřebuje. Mohu mu ukázat nějaké řešení nebo změnu postoje k danému stavu. Abychom došli do stavu, kdy umíme druhému pomoci, je zapotřebí mít skutečný zájem o člověka. To znamená být ochotný vnímat druhé lidi a odhodit své chtění. Často se nacházíme ve stavu, kdy vidíme pouze své hledisko a tím se nedozvídáme nic od celku (od druhých lidí). Možná si každý z nás vybaví situaci, kdy jen čekáme, až druhý domluví, abychom mohli prosadit svou. Ale pokud tak činí i ten druhý, naše diskuze nikam nevede a z dialogu se stávají dva oddělené monology.

V naší společnosti se můžeme učit, co je skutečný zájem o člověka a nejen o něj. Pokud naše činy budou vycházet ze skutečného zájmu o druhé, bude se naše společnost a vše, co se v ní nachází, včetně zdravotnictví, navzájem podporovat.

Každý je schopen na sobě pracovat a tím být prospěšný společenství, jehož je součástí. Například ředitel nemocnice, primáři, vrchní sestry a staniční sestry jsou tu proto, aby uplatnili a rozvíjeli své organizační schopnosti, nadhled, klid, rozhodnost a důslednost a tím vytvářeli podmínky pro další, kteří přijdou přímo do kontaktu s nemocným člověkem. Každý se nachází tam, kde se má nacházet a konat, jak je zapotřebí. Proto se nedá říci, zda je důležitější ředitel, zdravotní sestra, primář nebo například sanitář. Je to jako srovnávat, zda jsou důležitější plíce, srdce nebo ledviny. Skutečný zájem o člověka spojuje i jednotlivé obory ve zdravotnictví a je to pevný základ, který je platnější než jakékoliv nařízení a předpisy.

 

Rád bych se nyní věnoval ošetřovatelské činnosti a ukázal, jak důležitá je. Můžeme popsat mnoho činností a postupů, které v sobě ošetřovatelství nese, ale i zde je základem upřímný zájem o člověka. V ošetřovatelské činnosti můžeme nemocného člověka naladit na to, co je smyslem života. Když vidí, jak upřímně o něj pečujeme a dáváme mu, co potřebuje, může si všimnout i toho, co dosud přehlížel, čímž může změnit svůj postoj ke své nemoci. Někdy se stává, že se nemocný po nějakém upřímném rozhovoru, ve kterém si něco uvědomí, začne rychleji uzdravovat. Vrátí si tak svoji moc nad sebou v některých situacích a přestane být nemocný.

Ve své praxi jsem si všiml, že pokud pečujeme o pacienta, který je v bezvědomí a nemůže nám poskytnout zpětnou vazbu, máme někdy dojem, že s ním můžeme jednat méně ohleduplně. Přestáváme ho vnímat jako člověka a myslíme si, že naše jednání na něj nemá žádný vliv. Zkusme se na to podívat z pohledu dítěte v kojeneckém věku. Říkáme si: „Naštěstí byl ještě malý, tak si to nebude pamatovat.“ Ano, je možné, že si to dítě nebude pamatovat, ale to neznamená, že ho to v daný okamžik přímo neovlivňuje. A nepříjemné zážitky z raného dětství nás ovlivňují i v pozdějším věku. Sice nevíme, proč na nás působí něco nepříjemně, ale emoční otisk z dávné situace je tu s námi pořád. Proto je důležité, s jakou úctou, ohleduplností a porozuměním k pacientům přistupujeme, i když jsou v bezvědomí.

Jsme-li pozorní sami k sobě, jsme pozorní i k druhým lidem. Pracujeme ve zdravotnictví pravděpodobně proto, že máme nadání rozvíjet schopnost pozornosti. Je také dobré vnímat, jaký vliv mělo naše působení na nemocného, protože pak poznáme, jak můžeme s nemocnými lidmi pracovat, aby to bylo k jejich prospěchu. Může to vést i k tomu, že ubude konfliktních situací mezi námi a nemocnými a zjistíme, že pacienty dokážeme naladit k přínosné spolupráci. Dostáváme tak zpětnou vazbu, že naše práce má smysl, a nedojde tak k syndromu vyhoření, který chápu jako pocit beznaděje, ztrátu víry, že něco v mém životě má smysl. Pokud budeme takto konat, nebudou se nás tyto pocity dotýkat.

Každý člověk vycítí, zda o něj máte skutečný zájem, nebo zda chcete celou záležitost vyřešit jen proto, abyste měli co nejdřív klid. Určitě jste si všimli, že někteří kolegové, kteří o někoho pečují, mají nemocné častěji v klidu a jiní mají pacienty, kteří jsou napjatí. Většinou to záleží na nás samotných, v jakém rozpoložení se nacházíme a jak umíme s lidmi pracovat. Abychom mohli dobře pracovat, je zapotřebí si umět poradit sám se sebou. Jsem-li sám nervózní, ztrácím klid a vyrovnanost, jen těžko mohu být druhému průvodcem do klidu a pohody. K tomu je důležité sebepoznání, jak na tom právě jsem já, abych mohl zanechat všeho, co mě přivádí do nepříjemných pocitů.

Toto téma je velice rozsáhlé a zaslouží si další pozornost. Staňme se pozornými a všímejme si, kde leží překážky, které nám brání, abychom mohli pracovat tak, aby to mělo smysl a přestali jsme se točit na kolotoči událostí, v nichž se náš život stává pouhým bojem o přežití. Kde jsme zajatci strachu, který v nás udržuje pocit, že nemá smysl si říci o nové podmínky k novému tvoření. Začněme lépe vyjadřovat, co potřebujeme k naší práci, těm, kteří jsou tady od toho, aby reagovali na naše požadavky a mohli tak konat a naplňovat své poslání. Pojďme vdechnout více lidskosti do zdravotnictví a do všeho, co je v nás i kolem nás.

Radek Hudousek

 

Ilustrační foto, zdroj: http://www.spojujenasjoga.cz

 
  • tisk
  • předplatit si