COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 1 / 2009

Nemocnice – můj osud

Datum: 3. 1. 2009
Autor: Alžběta Janáková

Dva lístky z deníku Betky, která se chtěla stát novinářkou, ale která na své závažné onemocnění v 19 letech zemřela. Dala mi tento text, abych posoudila, jestli to napsala pěkně, a prosila o případné zveřejnění ve Florence. Předávám tedy vám, sestrám, protože to patří a zároveň plním svůj slib.

Jarmila Škubová

Od narození trpím poruchou imunity. Tato nemoc se nedá léčit. Musela jsem se s ní naučit žít. Léta ubíhala a já se své nemoci doopravdy nepoddávala. Musela jsem chodit na pravidelné kontroly. Nemocnice se tedy stala mým osudem. Je to asi tři roky, co mě přepadlo další onemocnění - tzv. hemolytická anémie. Tato nemoc se projevuje poklesem červených krvinek v těle člověka. Mé vlastní tělo se proti mě vzbouřilo, mé poslední zbytky fungující imunity začaly proti vlastním červeným krvinkám útočit. Je to jako vzpoura. Vzpoura proti mě. Jako když se ve válce rozhodne pár vojáků pro vzpouru, protože je už nebaví dál bojovat proti nepříteli. Nebo jako když se vzbouří posádka veliké lodi proti kapitánovi a vysadí ho na pustém ostrově. Ale já se vysadit nedám. To jsem si řekla a to také dodržím.

Na hemolytickou anémii jsem užívala spoustu léků. Nebylo to zrovna příjemné, ale dalo se s tím žít. Ano, život! Být, či nebýt, žít či nežít? To řekl Hamlet již dávno, před stovkami let. Já chci žít. To je jediné, co si přeji. Později se musely dávky léků zvyšovat, protože se mé onemocnění stále více zhoršovalo. Avšak s dávkami rostly i vedlejší účinky, a tak mě jednou lékaři oznámili, že se již nedá nic dělat. "Budeš muset podstoupit lehkou chemoterapii. Dáme ti pár kapaček cytostatik..." Ne, to nemůže být pravda. Já jsem snad ve špatném snu, ze kterého se nemohu probudit. Od doktorů jsem zjistila, že má chemoterapie mnoho vedlejších účinků, které se však projevují jen při samotném užívání léků. Po léčbě se všechno upraví. Připravili mě na to, že mi vypadají vlasy. To bylo pro mě nejhorší, protože jsem měla své vlasy, které sahaly až po pás, velice ráda. Přesto mi dávali malou naději, že mi nevypadají buď vůbec, nebo jenom zčásti.

Bylo 20. září roku 1999. Přišel ten osudný den, po kterém jsem strávila v nemocnici bez několika týdnů celý půlrok. Před první kapačkou jsem se nechala ostříhat. Mé dlouhé kadeře padaly na zem. Připadala jsem si jako v té písničce: "Stříhali dohola malého chlapečka..." Avšak já jsem dohola nešla. Měla jsem jenom kratší mikádo. Když jsem uléhala na nemocniční lůžko, opravdu jsem ještě netušila, co mě v budoucích chvílich čeká. Dostavila se žaludeční nevolnost a křeče po celém těle.

Když jsem odcházela po týdnu domů, přičemž mě čekala další infúze za měsíc, seznámila mě nemocniční učitelka zeměpisu s internetem. Začala jsem si prostřednictvím internetu dopisovat se spoustou lidí. A protože máme internet také doma, mohla jsem v tom pokračovat každý den. Vždy kolem deváté večer jsem se netrpělivě hnala k počítačové obrazovce. Bylo to pro mě něco nového. Nikdy jsem neměla mnoho kamarádů, kterým bych se mohla svěřit, se kterými bych si mohla otevřeně popovídat. S těmito lidmi to bylo jiné. Nikdo se vás na nic neptá, všichni jsou si rovni, ať to jsou dospělí, nebo děti. Stala jsem se jedním z nich. Jedním ze zdravých lidé, kteří nevědí nic o nemocnici. I já jsem v křesle před počítačem zapomněla. Zapomněla jsem na všechna prožitá trápení... Na jednom takovém chatu, kde si člověk může popovídat v tzv. reálném čase, jsem se seznámila s jedním klukem. Později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Honza, je mu 21 let a i když nebydlí v Praze, tak tu alespoň pracuje. Byl mi hrozně sympatický, a tak jsem si s ním domluvila další schůzku na chatu. Od té doby jsme se pravidelně viděli na internetu. Později jsme si vyměnili mobilní čísla našich telefonů a začali si volat. Honza mi volal každý den, někdy i víckrát za den. V těžkých chvílích v nemocnici mně opravdu moc pomohl, za což mu budu vděčná až do konce svého života. Dokonce se mnou po telefonu protrpěl i operaci, která mě kvůli komplikacím z podávaných léků postihla. Vždy, když mi zavolal, pocítila jsem na sobě jakousi úlevu. Už ten pocit, že je tu ještě někdo jiný, kdo mě chápe a chce mně pomoci, mě doslova hřál na srdci.

20. ledna jsem se s Honzou poprvé viděla. Ale asi se naše představy o tom druhém velice lišily, protože mě po dvou posledních zavoláních již přestal volat. Není totiž zlato všechno co se třpytí. Stačí málo a všechno skončí. Stačí málo a všechno je pryč. Avšak i přesto bych chtěla Honzovi moc poděkovat, že mně pomohl najít správnou cestu, že mně provedl tím nekonečným pralesem a dovedl na to správné místo. Nyní vím, co je v životě důležité. Naučila jsem se bavit tak, jak se baví obyčejní lidé.

V nemocnici jsem byla ještě kvůli zlomené noze až do 24. dubna 2000. Honza mně sice již nevolal, ale síla, kterou mi dodal dříve, se již neztratila. V nemocnici jsem se seznámila se Zdeňkem, který je můj velice dobrý kamarád. I když bydlí v jiné části naší republiky, jsme stále v kontaktu. Také on mi velice pomohl.

Teď už vím, že jediné, co je na světě nejdůležitější, je zdraví. Bez něho by nebyl člověk člověkem, nebyl by ani život, ani láska. Radím vám - chraňte si své zdraví, které máte jenom jedno.

Sestry

Sestry? Ano, zdravotní sestry. Bez zdravotních sester, ale ani bratrů, kteří se v posledních letech v nemocnicích stále častěji objevují, by nemocnice ani nebyla nemocnicí. Sestry nám pomáhají, starají se o nás v nemoci a s nadsázkou můžeme říci, že za nás skoro i dýchají. Dýchací přístroje přece zavádějí sestry. Jsou to právě ony, kdo kontrolují pacienty, hlídají je celý den, měří jim teploty, tlaky, dávají léky. Jsou s nimi stále v kontaktu, čímž si získají jejich důvěru...

Povolání sestry je podle mého názoru velice obtížná práce. Taková sestra musí mít nejen vzdělání, ale musí být také velice zručná a stále v dobré fyzické i psychické kondici. Nesmí nikdy selhat. Sestry na některých odděleních se takřka nezastaví. Musí dodržovat přesný nemocniční řád. Nikdy nesmí zapomenout...

 

V nemocnici si zdravotní sestry užijí své. Ale i přes toto všechno se občas pobaví, neboť i když mají uniformu, zůstávají lidmi s obyčejnými radostmi a starostmi. S pacienty je někdy legrace, kterou při své vytíženosti rády ocení. Z vlastní zkušenosti mohu vylíčit pár vzpomínek, které jsem s nimi zažila, když jsem bezmála půl roku ležela v nemocnici. Vzpomínám si na jednoho sympatického nejmenovaného zdravotního bratra. Každý den si všechny pacientky ve věku od 14 do 18 let přály, aby měl právě on na starosti jejich pokoj. Vždy se dovedl o nemocné velice dobře postarat, byla s ním legrace a všichni si s ním rádi povídali. Bohužel můj pokoj skoro nikdy nebyl v rozpisu jeho služeb. 

Na nemocničních odděleních jsou však také sestry, které jsou někdy velice roztržité. Dvě takové měly noční službu, právě když jsem v nemocnici ležela se zlomenou nohou. Asi si dovedete představit, jak to asi dopadlo. Noc proběhla bez problémů. To se snad ani nic stát nemohlo, protože všichni pacienti tvrdě spali. Vše začalo až ráno kolem šesté hodiny, kdy nastává tzv. ranní rituál. Obě sestry tedy pobíhaly po oddělení jako vítr a začaly svým svěřencům měřit teploty. Také musely přichystat množství léků v podobě kapaček i tabletek, protože všichni doktoři si pro podávání léčiv určili právě šestou hodinu ranní. Sestřičky tedy měly opravdu co dělat, aby vše stihly.

Osobně nemám ráda, když za sebou sestry nezavírají dveře od pokojů pacientů. A jedna z těchto sestřiček, která s tím zavíráním měla problémy již dříve, nezavřela ani na mé prosby. Tak jsem tedy vstala z vyhřáté postele, vzala berle a pomalu se "pajdala" ke dveřím, abych je zavřela. Povedlo se! Když jsem si konečně znovu lehla a s úlevou zavřela oči, rozrazily se dveře podruhé a zazněl mohutný hlas: "Tak kolik sis naměřila?" "37,7 ° C," zněla moje odpověď. "Dala byste mi nějaký lék? Je mi zima" - "Ještě nemáš 38 ° C. Lék dostaneš, až budeš mít víc než 38 ° C," zabručela sestra, vzala mi ze stolku teploměr a letěla pryč. Samozřejmě - dveře zůstaly opět otevřené. To ráno jsem však již podruhé nevstávala...

Žákyňky - jak je v nemocnici personál nazývá - to je kapitola sama pro sebe. Žákyňky jsou sestřičky, které se vlastně učí být sestřičkami. A tak leckdy ví pacient mnohem dříve, kde se má co zapojit, než sama žákyňka. Tyto sestřičky jsou vcelku nebezpečné. Stlát postel a takové ty věci, v tom jsou nepřekonatelné, ale jak mají zapojit kapačku, je zle. Pokud nemají nad sebou odborný dozor, raději bych z vlastní zkušenosti doporučovala, aby je zkontrolovali sami pacienti. Ještě si pamatuji, jak mně jedna taková sestřička přišla měřit tlak a začala mi obvazovat manžetou od tlakoměru právě tu ruku, do které mi zrovna velkou rychlostí kapala infúze. Naštěstí jsem si toho všimla a upozornila tu nešťastnici, která si pak svůj omyl uvědomila. Ale stejně platí - upřímnější stvoření v nemocnici nenajdete...

Já jsem s prací zdravotních sester a samozřejmě i bratrů, protože na ty by se nemělo zapomínat, velice spokojená. Zažila jsem sice i krušné chvíle, kdy mi milé sestřičky lezly na nervy, ale má se vzpomínat na to dobré. A toho je jistě ještě víc.

Alžběta Janáková, 17 let

 

 
  • tisk
  • předplatit si