Jsem optimistka

Jsem staniční sestrou jedné z fakultních nemocnic v Praze a je mi 42 let. Letos v srpnu jsme si s kolegyněmi platově polepšily. Není to nějaká zvláštní horentní suma, ale celkově mohu říci, že jsem spokojená. Tedy aspoň poprvé za svou profesní kariéru necítím píchnutí u srdce, když slyším, kolik berou jiné profese, které třeba nejsou tak vzdělané jako my, sestry. 

Je mi jasné, že rozdíly mezi sestrami v platech jsou. Některé platy jsou doslova ostudné. Záleží to na mnoha faktorech, z nichž mnohé sestry ovlivnit nedokážou a ani nemohou. Ale jsem optimistka a myslím, že opatření ke stabilizaci sester je svítáním na lepší časy pro všechny sestry. Velmi si cením toho, že ministryní zdravotnictví je zdravotní sestra, která ví o naší situaci vše z vlastní zkušenosti a která tyto pozitivní změny pomáhala prosazovat. V současné době poslouchám lamentace politiků i ekonomů nad ekonomickou krizí. Nedávno jsem z kuchyně slyšela z televize mužský hlas, který mi mluvil přímo ze srdce. Říkal, že krize postihne jen ty, kteří materiální hodnoty staví nad ty duchovní. Jen ti mají co ztratit. Lidí, kteří si cení vztahů, přátelství a jsou ochotni myslet i na druhé, se krize nedotkne. Hodila jsem, co jsem musela, do hrnce a honem jsem běžela k televizi, abych se dozvěděla, kdo to říká. Byl to dalajlama.

V. K., Praha

 

• tisk
• předplatit si