Zpět na detail čísla

Číslo 11 / 2009

Aktivizovat. Ale kam až?

Datum: 5. 11. 2009
Autor: Jarmila Škubová

Až k filozofickým myšlenkám mě dovedl názor vaší kolegyně, které jsme dali slovo v tomto čísle. Po přečtení jejího příspěvku jsem s ní jako „poučený“ laik souhlasila. Při druhém čtení jsem s ní vlastně nesouhlasila, a potom jsem večer nemohla usnout, protože jsem si neuměla odpovědět na otázku, jestli je organizovaná aktivizace seniorů k jejich prospěchu, či zda jen přidělává práci sestrám.

Jak jsem tak hloubala a hloubala, napadla mě další znepokojující věc. A to, zda člověk mladý, žijící v přirozených vazbách, se může vůbec dozvědět, co prožívá na sklonku života senior žijící v ústavním zařízení. Zda je tato empatie vůbec možná. Protože... dítě pochopit dokážeme, vždyť sami jsme byli dětmi, a chceme-li, pak si vzpomeneme. Matka dokáže zadržet trestající ruku nad svým potomkem, který dupne novou botou do kaluže, protože si vzpomene, že i ji kdysi napadlo zjistit, co po tom výbuchu udělají prasátka na hladině. Ale vzpomenout si na stáří? Jednou mi moje mladá přítelkyně říkala, že se nebojí smrti. Říkala, že v jejím věku je nepravděpodobná, a potom, s koncem na dohled, stářím změněná a smířená, bude věc vidět úplně jinak. Jinak? Je to opravdu tak? Je starý člověk „jiný“ člověk? Na tyto otázky si musíme odpovědět, abychom věděli, co chce a co potřebuje. Jaké má cíle. Jsme, nebo budeme, děti starých rodičů, jsme sestry a jsme lidé. Proto bychom to vědět měli.

Ale... otázka ženě v produktivním věku, jaké bude mít cíle, až bude bydlet v domově pro seniory, je stejný paradox, jako když Achilleus nedohoní želvu.

Dobrá, zeptáme se tedy těch, kteří už v těch kolektivních zařízeních bydlí. „Jaké jsou vaše cíle?“ Slyšíme odpověď, ale hned nás napadne: je to dobrá odpověď? Je dobré, že osmdesátiletý pán s cukrovkou a těžkou nadváhou má za cíl zúčastnit se zabíjačky, vypít denně tři piva a vysedávat u televize v křesle? Je to jeho sobeckost? Lhostejnost k tomu, že snižováním soběstačnosti přidělává práci jiným? Anebo je to přirozený pocit, který mu velí žít v souladu s jeho věkem? Nevíme – protože ani on nám neřekne objektivní pravdu. Není psycholog ani gerontolog, je to pan Novák.

A teď aby se v tom sestry vyznaly. Pisatelka má určitě pravdu, když píše proti direktivní aktivizaci. Cítím ale také, že ani úplná individualizace není to pravé. Domovy by byly plné obyvatel trávících svůj čas v křesle před obrazovkou se všemi zdravotními následky. Sestry by asi, pravda, měly víc času.

Můj dnešní úvodník je plný otázek, na které si možná odpovím až v seniorském věku. Anebo budu odpověď hledat v nové koncepci péče o seniory, která, jak jsem se dozvěděla na zářijovém Gerontologickém kongresu v Ostravě (viz tato Florence), je v souladu s evropskými pravidly. Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy, sestry.

Přeji vám krásné podzimní dny!

Jarmila Škubová

 
  • tisk
  • předplatit si