Zpět na detail čísla

Číslo 12 / 2009

Komunikace a empatie

Datum: 5. 12. 2009
Autor: Jarmila Škubová

Jedněmi z nejfrekventovanějších slov v ošetřovatelském slovníku jsou empatie a komunikace. O tom bych nyní chtěla psát. Ne jako sestra, protože jí nejsem, ne jako teoretik, protože jím nejsem, ale jako novinářka, kterou tato slova přitahují, a jako obyčejný člověk. Proč o tom chci psát právě v prosinci 2009? Protože jsou Vánoce, které inspirují ke vzájemnosti, k zastavení se a naslouchání vlastnímu nitru, k revizi vztahů, odpuštění. Protože cítím, že právě v dnešní době a v dnešním světě není připomenutí důležitosti lidských vztahů vůbec zbytečné.

Co mě dovedlo k mé profesi? Dnes už vím. Byla to moje neutuchající zvědavost na jiného člověka. Kdyby to nebylo nezdvořilé, dokázala bych zírat na lidi s otevřenou pusou od rána do večera. Tatínek železničář mě dal na dopravní průmyslovku, ale už v šestnácti mi bylo jasné, že technická zařízení mě vlídnou ručkou nepohladí. Já jsem v dusné reléové místnosti, kde monotónně klapaly tisíce malinkých relátek, dokázala jenom omdlít. Daleko víc se mi líbil svět železničních dělníků, švarných posunovačů, signalistů, výpravčích, dělníků a dělnic z fabriky, kde jsem o prázdninách tahala formy na zabezpečovací zařízení. Postav jako z Hrabala. Vlakovou cestu na hlavním nádraží jsem se postavit nenaučila, zato jsem o svérázném životě v zákulisí nádraží dokázala napsat hromadu neumělých povídek. Takže jsem si hned po maturitě dala přihlášku na novinařinu.

Na fakultě mi došlo, že základem empatie je otázka a zájem na odpovědi. Studijně jsme dělali rozhovory a učili se poslouchat. Zjistila jsem, že i při mé zvědavosti je poslouchání problém. Pořád se mi chtělo říkat vlastní názory, skákat do řeči – předvádět sebe. Dala jsem si za úkol toto nutkání potlačit. Připomínala jsem si neustále svoje místo u stolu: „Já nejsem ta zajímavá!“ Proč poslouchání bolí a mluvení tak baví? Odpověď mi dali učitelé. Myšlení je značně nestabilní a velmi rychlé. Řeč je mnohem pomalejší, a není-li opravdu mimořádně zajímavá, vzbuzuje u poslouchajícího netrpělivost. Myšlenky prostě utečou. Akt komunikace připomíná chytání ryb. Po hladině pomalu pluje návnada, jen tak se chvílemi líně zavlní a pod ní rejdí rybičky sem a tam. Jako naše myšlenky ve chvíli, kdy nám někdo něco vypráví. Jak na ně? Každý rybář ví, že musí vzbudit zájem, zaseknout a pomalu táhnout.

Teoretik komunikace, psychiatr Miroslav Plzák, v jedné ze svých příruček pro manželství doporučuje, že když se v kavárně sejdou dvě kamarádky, pak by si každá měla hlídat víc než to, o čem mluví, čas, po který mluví. Čas je ten důležitý faktor. Příležitost mluvit by měly mít obě strany stejnou. Oblíbený je ten, kdo to pochopil.

Doporučení odborníka v běžné komunikaci se v profesi mění na příkaz. Novinář musí být před divákem neviditelný. Máme z něj vidět maximálně ruku s mikrofonem. To neplatí pro sestru. Mezi ní a novinářem je rozdíl, který spočívá v tom, že sestra své poslouchání promění v čin – postará se o pacienta, vstoupí do jeho světa a něco tím změní. Změní i to, co od něho příště uslyší. Novinář cosi napíše a může jen doufat, že cosi změní. Sestra vedle toho, že poslouchá, také koná, čímž jedná empaticky. Je to největší kumšt, co znám. Zato jí patří úcta a dík.

Milé sestry! Přeji vám za sebe, redakci, redakční radu, vydavatele, za nás všechny pacienty krásné Vánoce, mnoho úspěchů, spokojenosti a lásky do nového roku!

Jarmila Škubová

 
  • tisk
  • předplatit si