Zpět na detail čísla

Číslo 6 / 2009

Ta "potvůrka" psychika

Datum: 8. 6. 2009
Autor: Jarmila Škubová

Kdo zažil záchvat skutečné deprese, panickou ataku či cosi podobného z „palety“ psychiatrických onemocnění, obvykle prohlašuje, že si nikdo nedokáže představit, jak hrozné to je.

Skutečně je tato zkušenost nepřenosná? Anebo je to tak, že sestry na „nepsychiatrických“ odděleních nemají dostatek znalostí z psychiatrie či schopnosti a trpělivosti naslouchat, a tudíž nestandardního pacienta považují za hypochondra, simulanta, cvoka, slabocha, jedním slovem otravu, který je odvádí od těch, kteří je opravdu potřebují?

Před časem jsem měla možnost účastnit se semináře sester různých oddělení jisté pražské nemocnice, jejichž hostem byl expertní analytik v oblasti médií, novinář a spisovatel Jeroným Janíček. Tento dosud mladý člověk se už několik let léčí s úzkostnou poruchou. Sestrám dokázal velice barvitě popsat svou situaci pacienta, který je v okamžiku vystupňované panické ataky přivezen s podezřením na somatické onemocnění rychlou záchrannou službou do nemocnice. Tam je vyšetřován obvykle na odděleních interních, kardiologických, neurologických a hospitalizován podle situace na jednotkách intenzivní péče. Pan Janíček již absolvoval mnoho takovýchto rychlých výjezdů. Říká, že jeho pocity stupňující se úzkosti si v ničem nezadají s bolestí somatickou. Pravidelně je přítomen strach ze smrti. Po návratu domů, kdy už mu je dobře, se vždy bolestně vyrovnává s tím, že „zbytečně“ zaměstnal tolik lidí, že stojí zdravotnictví mnoho peněz atd. A to je bludný kruh, ve kterém se točí.

A jaké jsou jeho zkušenosti se sestrami? Pan Janíček říká, že se často setkával s nepochopením zdravotníků, hlavně pak těch, kteří už ho znali a v péči kterých se objevil opakovaně. Sestry se více věnovaly jiným pacientům, nevšímaly si ho a nechávaly ho dlouho čekat na vyšetření, sedět samotného v čekárně apod. Neuvědomovaly si, že tento člověk v onu chvíli skutečně subjektivně umírá.

Pan Janíček si je vědom, že jeho zdravotní handicap navozuje u zdravotníků (zvyklých na krev, rány, na reálné, viditelné a zaznamenatelné poruchy a riziko smrti) dojem slabosti a možná i pohrdání: „Nic mu není a vyvádí!“ Ale ono je všechno jinak. Je zřejmé, že sestry by vedle své odbornosti měly ovládat alespoň psychiatrické minimum. Slyšeli jsme, že zdravotník, hlavně pak sestra, která je s takovým pacientem v uzším kontaktu než lékař, dokáže i rozvinutou panickou ataku zastavit. Neuvěřitelně jednoduše – pohlazením, slovem. Následkem jednoho pohlazení se tenze, která trpícímu panu Janíčkovi zamlžovala zrak a zužovala myšlení, odvalila jako vlna. Všechno se projasnilo a on mohl za pár hodin odejít z nemocnice domů. Jindy návrat na pevnou zemi způsobila věta soucitného lékaře: „Nebojte se, bude to dobré!“

Na závěr semináře pan Janíček vyjádřil pacientské krédo vůči sestrám: „Mluvte s námi, dokážete zázraky!“ Po semináři jsem se o úzkostné poruchy začala trochu zajímat a přečetla knížku Jeronýma Janíčka Když úzkost bolí. Kniha je určena pacientům, jejich příbuzným, studentům zdravotnických škol a všem zdravotníkům. Vyšla v nakladatelství Portál v loňském roce a plní to, so slibuje – staví most mezi zdravotníky a pacienty. V úvodu je věnována všem, kdo mají odvahu pomáhat sobě i druhým.

Jarmila Škubová

 
  • tisk
  • předplatit si