Zpět na detail čísla

Číslo 7 - 8 / 2009

Zkušenosti ze zahraničí. Sebepoškozování, nebo péče?

Datum: 10. 7. 2009
Autor: Heilberufe, 60, 2008, č. 7

Lidé, kteří se sami poškozují, patří k takzvaným obtížným pacientům. Jejich chování může vyvolat u sester reakce jako strach, vinu, ale i hněv až touhu po pomstě. Proč se lidé sami zraňují? Odborná psychiatrická sestra Susanne Schoppmann sleduje tento jev z hlediska postižených žen.

Pacienti, kteří se sami poškozují, často sestry iritují. Postižené pacientky zase tvrdí, že jejich zkušenosti se sestrami také nejsou nejlepší. Došlo i k tomu, že se jim např. při ošetřování chirurgických ran nadávalo nebo byly uráženy. Hovořím zde hlavně o pacientkách, protože k sebepoškozování dochází více u žen než u mužů (3:1 až 5:1). Informace postižených a moje zkušenosti psychiatrické sestry mi daly popud, abych zkoumala jev „sebepoškozujícího chování“ formou kvalitativní studie za pomoci pozorování a otevřených hloubkových rozhovorů s postiženými ženami.

Různé formy

Sebepoškozující chování psychiatrických pacientů se dělí na více kategorií podle stupně závažnosti a četnosti. Spadají sem kategorie „velká“ (major) sebepoškození (např. vlastní kastrace), „stereotypní“ (např. údery do hlavy) a „mírné/povrchní“ (např. řezná poranění kůže). Zde budeme pojednávat o lidech, jejichž poranění spadají do poslední kategorie.

V literatuře se uvádí vztah mezi touto formou sebepoškozujícího chování a prožíváním disociačních stavů. V těchto stavech člověk vnímá vlastní já jako cizí, strojové a oproštěné od duševních podnětů a tělesných potřeb. K tomu se pojí jevy jako mimotělní zkušenosti, snové stavy, filmy z vlastního života atd. Disociační stavy jsou chápány jako ochranný mechanismus při prožívání ohrožujících situací a obsahují aspekty funkcí přežití. Existuje mnoho údajů o tom, že si např. týrané nebo zneužívané děti navozují disociační stavy, aby tím překonaly pocity spojené s ohrožením, jako je stud, bolest a ponížení. Tato souvislost se potvrdila také v mém průzkumu, neboť zážitky jako pohlavní zneužívání, násilí a každodenní hrubost tvoří pozadí zkušeností zde zúčastněných žen. Z tematické analýzy údajů vyplynulo, že prožívání disociačních stavů odpovídá chronologickému intrapersonálnímu procesu, který se skládá ze stimulů disociace, samotného disociačního prožívání a možností disociační prožívání ukončit.

Prožívání minulých situací

U žen, které byly zahrnuty do mého průzkumu, patřilo ke spouštěčům disociačních stavů mimo jiné „vydání se na pospas minulým děsům“. To znamená, že jsou znovu protrpěny dříve prožité traumatické zkušenosti se všemi s nimi spojenými pocity. Tím se stává veškeré ohrožení opět živým a přítomným a postižené jsou znovu bezbranné proti strachu, bolesti a bezmoci. Během pozorování v jednom zařízení došlo k dramatické situaci: jedna pacientka se chtěla bránit hrozícímu nucenému zákroku a vytáhla kapesní nůž. S ním šla po chodbě oddělení, kde se dosud dobrovolně léčila. Jiná pacientka, která nebyla do tohoto dění zapojena a nebyla nijak ohrožena, to viděla. Tato pacientka tím ale nebyla vyděšena, jak ukazuje výňatek z protokolu o pozorování, nýbrž v ní pohled na nůž vyvolal obnovené prožívání traumatické situace. Posadila se na podlahu u vchodu na oddělení, nehýbala se, silně se chvěla a mumlala si: „Teď budu zase zabita, teď budu zase zabita.“ Z tohoto popisu je jasné, že pacientka znovu pociťovala strach ze smrti. Její neschopnost se z této situace dostat byla vnější známkou vnitřního prožívání. Takové vyvolávací nebo spouštěcí mechanismy nemusí být ale viditelné, může jít i o sluchové, čichové nebo hmatové podněty.

Návrat z disociace

Přechod do disociačního stavu se odehrává pozvolna a ve více stadiích. Na nich záleží, jak lze uspořádat návrat. K tomu řekla jedna dotazovaná žena: „Ale když jsem vytočená, pak už nic neklape. Přijde na stadium, ve kterém právě jsem. Když jsem na začátku, tak to nějak jde. Ale když tu v tom okamžiku nikdo není, sklouzávám stále hlouběji a už to dál nejde. A pak nejsem ani schopna si přivolat pomoc.“

Prožívání disociačního stavu má různé vlastnosti: na jedné straně slouží ochraně před ohrožujícími traumatickými situacemi, na druhé straně to je mučivý zážitek, který se především vyznačuje nemluvností. Výsledky výzkumu z neurobiologie poukazují na to, že tato nemluvnost se dá prokázat tělesnými aspekty.

Pro všechny ženy z tohoto pozorování je sebepoškození účinnou možností, jak ukončit disociační stav, neboli jak řekla jedna účastnice: „Musela jsem si nějak pomoct, tak jsem se šmikla.“ Pohled na krev pomůže postiženým ženám vrátit se do reálu. K tomu řekla jiná žena: „Stačí, když se objeví pár kapek krve. Přestanu. Pak je mi vždycky trochu lépe, jsem klidnější, uvolněnější a nemám hlavu tak zablokovanou negativními myšlenkami.“ Stejně jako dotazovaným ženám pomáhá pohled na krev, pomůže jim i bolest, která sebepoškozením vznikne. V okamžiku sebepoškozování ženy bolest necítí. Vrátí-li se pocit bolesti, pak je stav disociace ukončen. K tomu jedna žena uvádí: „Člověk se řeže tak dlouho, dokud nepocítí bolest. Takže to neznamená, že se jednou říznu a jsem zase zpět. Posledně jsem se musela říznout čtrnáctkrát.“

Shrnutí

Toto počínání postižených pacientek ukazuje, že chování působící bolest – navzdory vnějšímu zdání autoagresivity – může mít také charakter péče o vlastní osobu. To musíme chápat, chceme-li jednat s postiženými ženami profesionálně a bez předsudků.


Definice

Sebepoškozující chování je definováno jako záměrné poškození nebo změna tělesné tkáně bez vědomého sebevražedného úmyslu a je rozděleno na kategorie „kulturně uznávaného“ a „deviantně sebepoškozujícího chování v souvislosti s psychickými chorobami“. Kulturně akceptovatelné jsou metody jako piercing, tetování atd., které lze zahrnout pod označení „modifikace těla“.


(s.schoppmann@web.de) (Schoppmann S. Autoaggression oder Fürsorge? Heilberufe, 60, 2008, č. 7, s. 16–18. Překlad: PhDr. Alena Štrajtová, alena.strajtova@volny.cz. Redakčně upraveno a zkráceno.)

 
  • tisk
  • předplatit si