COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 2 / 2010

Trend – poptávka po sestrách. Romové jako pomocníci v nemocnicích

Datum: 5. 2. 2010
Autor: Jarmila Škubová

V prosinci loňského roku proběhlo v Praze v kostele sv. Anny vyhlašování ceny Gypsy Spirit 2009, kterou v pěti kategoriích obdrželi ti, kteří se nejvíce zasloužili o prohloubení porozumění mezi Romy a většinovou populací. V České republice se jednalo o premiéru inspirovanou podobnou cenou udíle­nou na Slovensku.

Cenu vloni poprvé vyhlásil Úřad minist­ra pro lidská práva. Záměrem bylo oce­nit aktivity jak jednotlivců, tak firem nebo neziskových organizací, které při­spívají v oblasti integrace Romů. „Hlavně nám jde o to, aby příklady dobré praxe a různé iniciativy neziskových orga­nizací, jednotlivých osob, skupin, ale i tře­ba vládních organizací vešly ve známost. Kolem romské menšiny totiž panují určité stereotypy vnímání, a to by se mělo změnit. Je potřeba stávající situaci řešit i z tohoto hlediska, což znamená oceňovat dobré příklady" řekl novinářům při této příleži­tosti ministr pro lidská práva Michael Kocáb.

Když jedna „slabá" skupina potřebuje druhou

Jednou ze tří nominovaných v kategorii jednotlivců byla Bc. Lýdia Poláčková. Její dlouhodobou snahou je posílit spo­lupráci mezi zdravotníky a romskou menšinou a vyprojektovat vzájemně vý­hodné aktivity. Na cenu Gypsy Spirit byla navržena za „realizaci mnoha úspěšných projektů". V Ostravě zřídila funkci zdravotně sociální pomocník, založila stálou pracovní skupinu pro in­tegraci romské komunity, která začala řešit sociální bydlení pro Romy, a vy­myslela a pomáhala realizovat projekt Romská pečovatelka v nezdravotnic-kých zařízeních. Lýdia Poláčková vystudovala střední zdravotnickou školu v Ostravě-Vítkovi-cích, v pozdějších letech na Ostravské univerzitě získala titul bakaláře. Ve zdravotnictví pracovala nejprve u lůžka na chirurgickém oddělení, potom v zub­ní ordinaci. Dnes je koordinátorkou pro romskou menšinu na odboru sociálních věcí Magistrátu města Ostravy. Projekty paní Lýdie při bližším sezná­mení připomínají zelené ostrůvky v moři snah našich politiků o řešení tzv. romské otázky. Jejich živnou půdou jsou potřeby romských žen hledajících zaměstnání a opuštěných seniorů či lidí se zdravot­ními problémy.

Spojení těchto dvou skupin může při­spět mnoha dobrým účelům — romské ženy, které jsou od přírody schopny em-patie, mohou prostřednictvím projektu řešit svoji nezaměstnanost, z druhé stra­ny mohou zaplnit dnes zoufale žádoucí místa pečovatelů.

Nová funkce zdravotně-sociálního pomocníka

Zřízení funkce zdravotně-sociálního pomocníka byl její nápad. Jako Romka a současně zdravotnická pracovnice ne­mohla nevidět mezeru mezi romským etnikem a zdravotnickým personálem. Věděla, že Romové nedodržují léčebné režimy, že na očkování s dětmi nechodí, jak by měli, že nerozumějí spoustě výrazů, že je třeba dělat osvětu v rámci zod­povědného rodičovství. Její zdravotně-sociální pomocník začal dostávat konkrétní rysy. Představovala si ho nejlépe jako romskou ženu s životní­mi zkušenostmi, která by mohla bez problémů komunikovat jak s Romy, tak se zdravotníky. Takoví lidé k mání byli, mnohem těžší však bylo dosáhnout schválení projektu a na funkci získat pe­níze. A to se příliš nedařilo. Naštěstí se do projektu vložil lékař z Vítkovické ne­mocnice MUDr. Jan Boženský, kterému se myšlenka zalíbila. Bylo také jeho zá­sluhou, že v r. 2002 funkce zdravotně-sociálního pomocníka vznikla ve Vítkovické nemocnici na dětském oddělení a je tam dodnes.

O rok později už zase Lýdia Poláčková obcházela ministerstvo zdravotnictví, protože usilovala, aby se funkce pomoc­níka rozšířila po celé republice. Věděla o nadšeném zájmu Romů tuhle práci dělat. Po krátkém váhání ministerstvo odpovědělo, že peníze na projekt našlo v evropských fondech. Lýdia Poláčková oslovila brněnskou organizaci Drom (romsky cesta) a spolu s nimi projekt zrealizovala. Netrvalo dlouho, a prvních 14 pomocníků vyrazilo do terénu. Bo­hužel však jejich užitečná činnost v pl­ném rozsahu trvala jen tak dlouho, do­kud trval projekt. V současné době v některých městech působí, ale pouze tam, kde se podařilo získat peníze. Lýdia Poláčková pochopila, že slabým místem byla nekoncepčnost projektu. Dodnes však v Koncepci romské integrace tato funkce existuje, což je přes všechno ob­rovský úspěch, na kterém lze stavět.

Romové nabízejí služby nemocnicím

Lýdia Poláčková vymyslela tzv. nástav­bový projekt, který vychází z toho, že v současné době působí ve vyloučených lokalitách mnoho hlavně romských pra­covníků z neziskových organizací. S doc. Darjou Jarošovou z Ostravské univerzi­ty pro ně postavily zkrácený vzdělávací program, jakousi zdravotnickou nástav­bu. V ní jsou ve zdravotní oblasti pro-školováni ti terénní pracovníci, kteří už mají akreditované vzdělávání za sebou. Na konci každého kursu bude počínaje lednem 2010 uspořádána velká konfe­rence, na kterou budou prostřednictvím webového portálu Sestra in pozvány všeobecné sestry, porodní asistentky, dětské sestry, fyzioterapeuti, nutriční te­rapeuti atd. Tito zdravotníci by se tam měli setkat s terénními pracovníky z okolních krajů. Nositelem projektu je nezisková organizace Centrom, o. s., která na svých webových stránkách (www.nno-centrom.cz) zveřejní kontakt na tyto zdravotně vyškolené pomocníky, a ti pak budou snadno k dispozici zdra­votnickému zařízení, které bude potře­bovat pomoc. Konference se budou ko­nat 15. ledna v Ostravě, 22. ledna v Olomouci, 14. května v Mostě, 21. května v Brně a 3. prosince v Hradci Králové. Přihláška je dostupná v přihla­šovacím systému na www.sestra.in.

Romští pomocníci v nemocnicích

„Kdybychom měli větší podporu u zdra­votníků, u lékařů, pak by se nám možná podařilo tato místa vytvořit přímo v ne­mocnicích," přeje si Lýdia Poláčková. „Zdravotníci se na mě obracejí třeba s tím, že romské matky od nich po poro­du utíkají. Nechají v porodnici miminko a vrátí se pro ně za tři dny. Zdravotníci se mě ptají, co s tím mohou dělat. Umí­me to vysvětlit, víme, proč to tak je. Ale oni si neuvědomují, že často je to i ne-vstřícným přístupem zdravotníků k Romkám. Romka zaměstnaná jako pomocnice na takovém pracovišti by mohla kupříkladu pomáhat taková ne­porozumění řešit."

Padnou předsudky?

Romský pacient je trochu jiný než ne-romský. Jsme svědky, že v nemocnici bývá jen zřídka opuštěný, rodina se ko­lem něho dokáže semknout. V zaříze­ních dlouhodobé péče je Rom výjimkou. I v domácí péči to má jednodušší. Osaměle žijících romských seniorů je velice málo. Romové, zdá se, mají více zažito, že u starých a bezmocných je třeba být. Tyto zvyky jsou dobrou výbavou pro dráhu pečovatelky. Lýdia Poláčková má poměrně dost zku­šeností a ví, že tam, kde pečují Romky, padají předsudky. Lidé se přestávají bát a oceňují jejich srdečnost. Romka nemá problém pohladit, vyposlechnout stesky, projevit své city. „Proč by nemohly romské pečovatelky pečovat o neromské seniory?" Lýdia Po­láčková říká, že podali projekt ve dvou variantách — pečovatelka a hospodyně. Udělala si průzkum a už má seznam osmdesáti Romek, které si rekvalifikaci chtějí udělat a chtějí pracovat jako pečo­vatelky v terénu nebo u lůžka. Nyní jde o to, aby MPSV projekt konečně pod­pořilo. Je zřejmé, že cílem projektů Lýdie Poláč­kové je uspokojení konkrétních potřeb konkrétních lidí, řešení jejich tíživé situ­ace, jejich prospěch. Ale ať už si to přála, anebo na to nepomyslela, je právě tento typ aktivity nemalým příspěvkem k in­tegraci Romů.

Vzpomínka na Vánoce

Lýdia má Vánoce spojené s babičkou. „Naše babička byla opravdu velká žena," vzpomíná. „A čím jsem starší, tím víc na ni vzpomínám. Neměla vzdělání, neu­měla číst a psát. Selský rozum byl ale u ní mnohem důležitější. Porodila čtrnáct dětí, z nichž sedm přežilo. Ona byla ta­kový generál v rodině, všichni ji poslou­chali a děti jí vykaly. Když žila tato moje babička, tak se u nás dodržovaly romské tradice. O Vánocích například se romsky říkala karačoňa, něco jako koleda. Babička měla svoje jídla, která na Váno­ce vařila. Pekl se bílý chléb, který potom rozkrájela, a každý, kdo byl v domě, si musel vzít jeden dílek. To mělo symboli­zovat, že vždy budeme držet spolu. Pak vařila omáčku z hub, my jsme jí ří­kali mačanka. Šlo o to, aby byl plný stůl a všeho dostatek. Jedno místo u stolu jsme vždy nechávali prázdné, kdyby při­šel nějaký nečekaný host. Dělám to do­dnes a myslím přitom na maminku, kte­rá už není."

Rozloučení s Prahou

Cena Gypsy Spirit 2009 v kategorii jed­notlivců byla nakonec ve svém prvním ročníku předána za dlouhé celoživotní dílo do rukou člověka o generaci starší­mu, než je Lýdia. Ale i tak — být v trojici nejlepších je úspěch, radost a hlavně po­vzbuzení. Zatím je ale Lýdia ještě plná síly a energie, i když se domů častokrát přichází z práce jen vyspat. „Mám štěstí, že mám neromského manžela. Ten pro mě dokáže mít pochopení a umí se ujmout i ženských prací. Rom by se mnou už dávno určitě vyběhl," říká a očima pohladí svého muže.

Text a foto Jarmila Škubová

Fota archiv Lýdie Poláčkové

 
  • tisk
  • předplatit si