COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 3 / 2010

Prázdninová stáž v Nizozemsku

Datum: 5. 3. 2010
Autor: Mgr. Renata Vytejčková

Od roku 2008 spolupracuje Ústav ošetřovatelství 3. LF s několika zařízeními sociálních služeb na území Nizozemska.

V roce 2009 vyjelo dvanáct studentů a jeden vyučující na dvouměsíční stáž do geriatrických zařízení v Nizozem­sku. Woonzorgcentrum si lze předsta­vit jako domov pro seniory. Většina je­ho zařízení vyhradila část ubytovací kapacity (tzv. home care) pro klien­ty s nějakým onemocněním, ale sobě­stačné. Část zařízení s největší kapa­citou lůžek pak byla určena klientům s deficitem sebepéče. Některá zařízení disponovala ještě uzavřeným odděle­ním pro klienty s gerontopsychiatrickou diagnózou (viz obr. 2 a 3).

Něco o nás, o studentech

Stáže se zúčastnili studenti 1. a 2. roč­níku oboru všeobecná sestra, kteří spolu se mnou pracovali v šesti růz­ných geriatrických zařízeních v šes­ti různých městech v nizozemské pro­vincii Utrecht. Každé zařízení mělo koordinátory, kteří se starali o organi­zaci a hladký průběh našeho pobytu.

První den pobytu se studenti sezná­mili se svými pracovišti a kolegy. Anna Dandová uvedla: „Obavy samozřejmě by­ly. Domluvím se s personálem a klienty? Jak mě přijmou? Jak bude vypadat oddě­lení? Všechny moje obavy se záhy rozply­nuly. Všechny sestry mě krásně přivítaly... a klienti? Začátky byly těžké. Ale když se chce, tak to jde. Do mého slovníku přibylo několik holandských slovíček a klienti zas procvičovali své jazyky řeřichou a podob­ně pro ně jazykolamnými slovy".

Na přelomu července a srpna by­la zorganizována společná evaluace za přítomnosti zástupce 3. LF UK, hlavní­ho organizátora projektu Michela van Schaika, tutorů ze všech organizací a na­šich studentů. Cílem celodenního setká­ní je vždy vzájemná výměna zkušenos­tí, odhalení a diskuse nad organizační­mi či jinými nedostatky. Je třeba říci, že studenti jsou hodnoceni vysoce pozitiv­ně, umějí se postavit k práci, jsou poho­toví a flexibilní, a studenti zase hodno­tí kolegiální přístup holandských tutorů k nim. Jak řekla studentka Anna Kuldová: „S přístupem, s jakým jsem se setkala v Holandsku, jsem se ještě nikde jinde ne­setkala. Ze všech pracovníků v zařízení či­šela radost, pokora a spokojenost z práce, kterou mohou dělat pro jejich klienty. Byli opravdu dobrým příkladem pro naše bu­doucí povolání a za to jim moc děkuji."   A Nikola Brunátová dodává: „Mé kolegyně na mne byly velice hodné. Ni­kdy jsem neměla pocit, že stojím mimo kolektiv. Během prvního dne jsem by­la všem představena a vše mi bylo vy­světleno. Pro toho, kdo je sám v cizí zemi a nikomu nerozumí, je přátelské přiví­tání a chování kolegů velmi povzbuzu­jící."

Komunikace a náš cíl

Jednacím jazykem stáže byla angličti­na. Většina personálu komunikovala velice dobře anglicky, proto se v předá­vání informací o klientech ani v běžné řeči žádný zásadní problém neobjevil. Komunikační problém se vyskytl u ně­kterých klientů, kteří hovořili pouze „dutch". Pro tento případ pro nás ho­landští kolegové přichystali slovníček, který obsahoval základní fráze týkající se ošetřovatelské péče. V některých pří­padech jsme využili i němčinu. Studium oboru všeobecná sestra je na 3. lékařské fakultě koncipováno jako studium kvalifikační, přicházejí tam studenti z různých typů středních škol. Z tohoto důvodu byla činnost stá­žistů zaměřena na základní ošetřova­telskou péči.

Klienti „ve svém" a s nejmodernějšími pomůckami

Prostředí geriatrických domovů bylo velmi příjemné. Každý klient měl svůj malý byt, jakousi garsoniéru. Pokoj s předsíní, kuchyní, koupelnou a někdy i se zahrádkou. Každý pokoj je zařízen vlastním nábytkem klienta, včetně ta­pet a podlahových krytin. Všichni mě­li lůžka ovladatelná pomocí elektrické­ho ovladače, někteří měli též velice kva­litní polohovací ošetřovatelská křesla, která umožňovala i imobilním trávit den mimi lůžko. I tato křesla byla na elektrické ovládání s postranními kap­sami a různým přídavným zařízením. Nízký výskyt těchto účelných křesel u českých seniorů lze připsat nízké na­bídce na našem trhu a také vysoké po­řizovací ceně. Všechna zařízení nabíze­la i dvoulůžkové pokoje pro manželské páry. Byla zde také možnost pro pobyt rodinného člena, a některé zařízení do­konce umožňovalo i pobyt klienta spo­lu s jeho zvířecím mazlíčkem. Domo­vy měly prostorné jídelny připomínají­cí luxusní restaurace s obsluhou, zimní zahrady, venkovní parky s altány, spo­lečenské místnosti s četným kulturním programem, kaple, obchody i kadeř­nictví. Na první pohled bylo patrné, že pracoviště kladou důraz na kvalitu ži­vota klientů.

Náš příspěvek k ošetřovatelské péči

V domovech pracoval převážně perso­nál, který bychom u nás označili jako pomocný či nižší ošetřovatelský. Všu­de byla poskytována skupinová ošetřovatelské péče. Počet klientů na službu byl dán mírou deficitu sebepéče klien­tů. Klienti byli rozděleni do jakýchsi tříd podle toho, kolik péče od personá­lu vyžadují. Zpočátku studenti praco­vali spolu s ošetřovatelkami a postup­ně měli na starosti své klienty. Naše práce spočívala v základní ošetřova­telské péči, tudíž jsme pomáhali klien­tům s hygienickou péčí, s péčí o vy­prazdňování, se stravováním, s akti-vizací apod. Součástí ošetřování byla péče o klienty s chronickými kožními defekty, se stomiemi či diabetiky.

Poslední důstojné rozloučení

Zcela zásadní rozdíl jsme viděli při péči o klienty v terminálním stadiu je­jich života. Lze říci, že Holanďané při­stupují ke smrti jinak než u nás. Smrt vnímají jako přirozenou součást živo­ta. Možná je to dáno kladením důrazu právě na kvalitu života.

Pokud se klientův stav zhorší, auto­maticky je kontaktována rodina, kte­rá má možnost být u svého blízkého 24 hodin denně. Zprvu jsme považovali přístup ke klientovi, u kterého došlo ke zhoršení stavu, za jakousi laxnost per­sonálu. Po konzultaci s lékařem, klien­tem a rodinou bylo vždy voleno přijatel­né řešení, které by se dalo označit slovy „neléčit za každou cenu, minimalizovat utrpení, v klidu a důstojně dožít".

Při úmrtí byla rodina přítomna anebo ihned volána. Péče o mrtvé tě­lo bylo jakýmsi obřadem, kdy personál spolu se členy rodiny konal očistu, vy­bíral vhodné oblečení a šperky, upravo­val vlasy, lakoval nehty atd. Někteří čle­nové rodiny během péče o tělo seděli u stolu v klientově pokoji, popíjeli kávu a vzpomínali na svého dědečka či ba­bičku. Výjimkou nebyla ani přítomnost dětí. Někdy také dorazila ošetřovatelka z domova, která nebyla právě ve služ­bě, ale měla potřebu podílet se na pé­či o svého klienta. Vše probíhalo v kli­du a bez většího stresu. Při odnášení těla zesnulého veškerý personál ze zařízení utvořil jakýsi špalír, kterým bylo dáno najevo poslední důstojné rozlou­čení. V jídelně bylo vyvěšeno oznámení o úmrtí klienta a zapálena svíčka.

„Pokud se cítí dobře personál, budou se dobře cítit i klienti."

Rozdíl jsme zaznamenali i v přístupu organizací ke svým zaměstnancům. Tzv. podniková kultura byla na vysoké úrovni. Oficiálním mottem některých zařízení bylo: „Pokud se cítí dobře personál, budou se dobře cítit i klien­ti." V reálu bylo dbáno, aby ošetřova­telský personál nebyl příliš zatěžován, takže i jeho počet odpovídal počtu klientů. Po čtyřech hodinách byla bez­podmínečně dodržována přestávka na kávu či čaj. Ve stejném čase měli též posezení u své kávy klienti.

Překvapující byla prevence poško­zení zad personálu. Pracoviště dispo­novala dostatečným množstvím zve­dáků. Běžně byla využívána možnost nastavení výšky lůžka. Setkali jsme se s pomůckami, které se u nás prozatím nevyskytují často anebo jsou nedostup­né, např. speciální oblékače elastických punčoch, kluzké vaky pro snadné polohování imobilního klienta v lůžku atd.

Ošetřovatelské techniky a podávání léků

Některé rozdíly jsme zachytili také v provedení některých ošetřovatelských technik, a to například v malém použí­vání dezinfekčních přípravků před invazivními intervencemi, např. před odběrem kapilární krve na glykémie (prst býval očištěn pouze kosmetickým tam­pónem namočeným vodou) a před apli­kací injekcí. Na všech pracovištích jsme například zaznamenali nedostatečné používání ochranných rukavic při kon­taktu personálu s biologickým materiá­lem či při převazech ran a téměř nepou­žívání dezinfekce rukou.

Tuto skutečnost si lze možná vy­světlit tím, že se nejednalo o zdravot­nická zařízení, ale o zařízení sociální péče, které nahrazovalo klientům do­mov. Zcela jiné je podávání perorální chronické medikace. Léky byly dodá­vány z lékárny již přichystané pro ran­ní, polední a večerní podání v malých sáčcích se jménem a rodným číslem klienta. Uvedena byla též přesná or­dinace. Léky nebyly podávány z originálního balení. Tento způsob podá­vání léků měl své výhody i nevýhody. Výhodu lze spatřit v tom, že ošetřova­telskému personálu odpadá příprava léků velkému počtu klientů. Nevýho­du tohoto systému dokumentuje např. případ, kdy dojde ke změně zdravotní­ho stavu klienta a je nutná úprava medikace. Léky byly z lékárny zasílány na 14 dní dopředu. Na pracovištích ne­existovala lékárna s originálními baleními léků, např. pro podání analgetik, a příslušná žádanka o dodání léků by­la do lékárny zasílána elektronicky.

Odjezd s dobrým pocitem

Odjížděly jsme s tím, že jako čes­ké sestry jsme velice dobře teoreticky i prakticky připraveny poradit si v ja­kékoliv situaci, kterou ošetřovatelská profese v péči o seniory přináší.

Mgr. Renata Vytejčková, Ústav ošetřovatelství 3. LF UK, Praha

Fota z archivu autorek

 
  • tisk
  • předplatit si