Zpět na detail čísla

Číslo 4 / 2010

Co život dal a vzal

Datum: 5. 4. 2010

Bc. Jindra Kracíková, předsedkyně nefrologické sekce ČAS

Abych mohla bilancovat, musím se vrátit do dětství. V tomto období pro většinu bezstarostném jsem utržila velmi traumatizující ztrátu. Nevylé­čitelná nemoc mého bratra (maligní lymfogranulom hodgkinského typu) provázela po dobu tří let náš rodinný život. Bylo to období plné bolesti, ať už šlo o tu fyzickou mého bratra, jeho vy­soké horečky, opakované hospitaliza­ce, nebo o utrpení rodičů a celé úzké rodiny.

Náš sourozenecký život měl svou zvláštní atmosféru. Bratr byl starší jen o rok a pár měsíců, a tak jsme spolu sdíleli dětský pokoj. Byla jsem přítom­na velmi blízko tomu, čemu se říká prožívání nemoci. Hodně jsme si poví­dali. Bráška mi přiblížil záhadný život v nemocnici, vyprávěl mi o sestrách hodných a laskavých i nelaskavých, o lékařích, o dětských pacientech, o pokoji, ze kterého se už děti na oddě­lení nevracely. Vyprávěl mi o ozařová­ní, transfúzích, injekcích. Viděla jsem jeho spálenou kůži po ozařování, sle­dovala jsem množství léků, které spo­lykal, trpěla jsem s ním, když zvracel. Někdy jsem mu záviděla, že nemusí do školy, podivovala jsem se trpělivos­ti rodičů nad jeho špatnými výsledky ve škole.

Pak se nevrátil z nemocnice. Aby toho nebylo málo, dva roky po něm onemocněl a zemřel děda a další rok babička. Takže pokračovalo velmi chmurné období a zážitky z jiných ne­mocnic. Ten zvláštní, neveselý svět nemocnic se mi zdál ale velmi důle­žitý a také to, jak mohou zdravotní­ci ovlivnit chvíle nechtěného poby­tu pacientům v nemocnici, hrálo vel­kou roli ve výběru mého povolání. Psal se rok 1968 a já jsem začala studovat na Krajské střední zdravotnické ško­le v Belgické ulici. Bylo to období vpá­du sovětských vojsk a sovětští vojáci ve svých obrněných vozech byli všudy­přítomní.

Navzdory tomu všemu nebo prá­vě proto jsem prožívala docela vese­lý studentský život. Rodiče mě rozmazlovali, měla jsem skvělou kama­rádku, partu, měla jsem i svou první známost a lásku. Rozhodně jsem ne­byla vzorná studentka. Nebyla jsem sice premiantka třídy, ale na odbor­né praxi jsem se žádným výkonům nevyhýbala. Práce v nemocnici mě bavila. Po maturitě jsem tedy mířila k lůžku. Výběr zdravotnického zaří­zení jsem zaměřila spíše na to, abych nemusela dojíždět, a tak jsem se do­stala do malé nemocnice v Praze 6 na Strahově. Při nástupu (v roce 1972) jsem zjistila, že se jedná o detašované pracoviště tehdejší FN II. Na Stra­hově se v roce 1971 začalo budovat dialyzační středisko a na tomto pra­covišti bylo potřeba vybudovat tým, který by poskytoval péči dialyzovaným nemocným. Součástí týmu by­li pochopitelně lékaři, ale vyžadoval i přítomnost technika, který by se staral o dialyzační techniku. Tech­nik, který zde pracoval jako brigád­ník při vysoké škole, se jmenoval Ji­ří Kracík a v roce 1975 jsme se vzali, takže mi život a profese daly man­žela.

Máme spolu dvě děti, dnes už třicátníky. To považuji za dar největší. Jsem ráda, že jsme je dokáza­li vychovat a dovést do dospělosti. Pro výchovu dětí jsem neměla žád­né vzdělání ani kvalifikační, ani ji­né, a používala jsem hlavně mateř­ské instinkty. Moje profesní dráha se dále ubírala celkem konzervativ­ně. Místa jsem příliš neměnila. Zá­sadní změna přišla v roce 1988, kdy jsem opustila dialyzační středisko Strahov a nastoupila do tehdejšího Státního sanatoria, jež shánělo za­městnance pro nově budované pra­coviště, které se jmenovalo Nemoc­nice Na Homolce. Tato nemocnice měla sloužit pro vládnoucí komunis­tickou garnituru.

Ale vše se vyvinulo jinak. Sa­metová revoluce ovlivnila i činnost nově otevřené nemocnice a od ro­ku 1989 je zaměřena zejména na dva dominantní programy, který­mi jsou neurologicko-neurochirurgický a kardiovaskulární program. Dialýza nemohla v moderní nemoc­nici chybět. Nejprve jsem zde pra­covala na dialýze jako úseková se­stra v rámci oddělení akutní medi­cíny. Od roku 1993 až do roku 2005 jsem zastávala funkci staniční sest­ry nefrologického pracoviště. V ro­ce 2005 získala nemocnice po pří­pravné fázi mezinárodní akreditaci podle JCI, která též nastavila pro ne­mocnici nové požadavky na vzdělá­vání sester. Domluvila jsem se s tehdejším managementem a svoje zku­šenosti se vzděláváním sester, které jsem získala jako předsedkyně nefrologické sekce, jsem začala využí­vat ve své nové pozici, která se jme­novala specialista vzdělávání sester. Stala ze mě úřednice a mou práci ří­dil personální náměstek.

Zpočátku to byla práce hodně krea­tivní, organizovala jsem akce, které byly podle mého soudu v souladu s po­třebou nemocnice. Ale přibývala a na­růstala i agenda, která už kreativitu příliš nevyžadovala, spíš schopnosti pečlivého úředníka. Stále více mi chy­běla práce sestry. Ostatně, studovala jsem ošetřovatelství na vysoké škole. Ze svého nynějšího pohledu jsem nediplomaticky zformulovala svůj názor na další práci ve stávající pozici a v podstatě jsem neměla jinou volbu než v Nemocnici Na Homolce skončit pracovní poměr.

V té době se uvolnilo místo stanič­ní sestry v jiné akreditované nemoc­nici, ÚVN, kde jsem „stanicovala" de­set měsíců a jsem za to velmi ráda. Pak jsem využila nabídky na funkci sta­niční na dialýze interního oddělení Strahov.

V  roce 1986 jsem absolvovala PSS ošetřovatelská péče o dospělé, v roce 1994 PSS nefrologie a v roce 1999 PSS management ve zdravotnictví. V ro­ce 2005 jsem ve svých 53 letech zača­la studovat bakalářský program ošet­řovatelství, obor všeobecná sestra, na Vysoké škole zdravotnické, který jsem dokončila v roce 2008.

Od maminky mého muže jsem do­stala k ukončení studia blahopřání se zajímavým textem, který jsem si dala v práci pod sklo. Stojí na něm: „Člo­věk by neměl jen moudrost sbírat, ale i používat v praxi." Doufám, že svá nasbíraná „moudra" dokážu ješ­tě předat kolegyním, se kterými pra­cuji, ale i členkám nefrologické sek­ce ČAS. Profese zdravotní sestry mi dala spoustu příležitostí potkat úžas­né pracovité spolupracovníky, mno­ho přátel a i přítelkyni nejbližší, Jin­dřišku Pavlicovou. Život mi dal také zejména pacienty, kteří mi denně při­pomínají smysl, význam a krásu to­hoto nelehkého povolání a náhled na životní hodnoty.

Bc. Jindra Kracíková

 
  • tisk
  • předplatit si