Zpět na detail čísla

Číslo 4 / 2010

Holistický přístup k pacientovi

Datum: 5. 4. 2010
Autor: Jarmila Škubová

Duben je aprílový měsíc, plný jarních příslibů, a tak mi dovolte alespoň v úvodu tohoto čísla časopisu trochu lehkovážný tón. Chtěla bych se zamyslet jako laik nad slovem holistický ve vztahu k pacientům. Toto slovo mi patří k sestrám.

Často se s ním setkávám ať už na přednáškách, či v článcích, a vždy ve spojení s přístupem k pacientům. Holistický přístup je jimi doporučován jako základ správné ošetřovatelské péče. Překládám si to spojení jako celostní nebo všestranný přístup k pacientovi a pamatuji si je docela dobře, protože mi připomíná známé anglické whole (čteno houl), neboli celý, úplný.

Jaká je asi praxe takového přístupu? Abych byla upřímná, myslím si, že sestry mohou mít mindráky z toho, že se jim ten úplný a celostní přístup určitě nezdaří, že jim vždycky nějaká ta stránka pacienta uklouzne, nebo se pacientům podaří některé věci zatajit, nebo jsou takové, po kterých je neslušné či zbytečné pátrat. Takové pocity nedokonalosti jsou ale zbytečné, protože uchopit člověka v jeho celkové podstatě je nemožné. Žiji s manželem už pěknou řádku let a nemohu říct, že bych ho chápala celostně. Vždycky mě něčím překvapí, vždy reaguji na nějakou jednu konkrétní stránku jeho osobnosti.

Sestry mívají pacienta v péči mnohem kratší dobu. Z jeho celostnosti, vlivem nemoci, vystupuje jedna stránka nadmíru výrazně – to je právě ta nemoc a potřeby s ní spojené. Toto je úhel pohledu sestry, který zastiňuje všechny ostatní. V jiném úhlu mohou být sestry „slepé“. Pro ilustraci připomínám skvělou upoutávku na jeden díl televizního seriálu Dr. Haus. Tento svérázný doktor vyšetřuje pacienta, který se na jeho povel prstem šťouchne do ruky. Přitom bolestně zaskučí. Pak se píchne do břicha a řekne „au“. Píchne se do nohy a řekne „au“. Divák, a nemusí to být ani zdravotník, uvažuje a říká si, co je to za podivnou nemoc, při které na malý šťouchanec prstem reaguje bolestivě každičké místo na těle? Pak přijde střih a divák vidí, jak ten pacient z ordinace odchází a Hausovi kyne zavázaným prstem.

Upoutávka na Hause je skvělým dramaturgickým nápadem, ale také ukázkou, jak stačí pootočený úhel pohledu, aby se věc vyřešila. Holistický, celostní přístup, aby nás nezahltil, musí mít i aspekt tvořivý. Literárně řečeno: intelekt sestry se musí točit jako ručička kompasu na celostnosti pacienta a musí hledat akcenty, které jsou pro uspokojení potřeb a dosažení společného cíle rozhodující. Příklady jsou na denním pořádku. Pacientka kupříkladu odmítá chemoterapii a říká, že si nebude huntovat tělo. Konkrétní příčinou, kterou ovšem nikomu nesdělí, je to, že jí opouští manžel a ona má snahu ještě ho získat zpátky. To by však nešlo, pokud by neměla vlasy. Paní se zánětem žil si tvrdohlavě, i přes mnohonásobnou edukaci, při bandážování nohou nechává volnou patu. „Je hloupá?“ myslí si sestra. Hloupá není, ale má nové boty, do kterých by se jinak nevešla.

Když se podaří najít správný knoflík k problémům pacienta, všechno je mnohem jednodušší. A to není apríl.

Krásný duben vám přeje Jarmila Škubová (jarmila.skubova@ambitmedia.cz)

 
  • tisk
  • předplatit si