Univerzalizace, nebo specializace?

Celoživotní vzdělávání sester, které je u nás historicky zbrusu nové, trpí různými dětskými nemocemi. Ale také různými předsudky. Co tím myslím? Kdysi jsem poslouchala s velkým porozuměním sestry i organizátory vzdělávacích akcí, kterak si stěžovali a naříkali nad tím, že plýtvají spoustou vzácného času na akcích, jejichž témata s jejich konkrétní prací nemají nic společného.

Ze kterých si s výjimkou zápisu v indexu neodnášejí vůbec nic. Organizátoři si zase stěžují na nepozorné publikum a já jako novinářka si všímám, že bývám v sále jediná, kdo si dělá podrobné poznámky. To mají sestry tak dobré hlavy, že si vše pamatují, anebo je to pro ně „stará vesta“? Pochybuji. Zkrátka z povrchního pohledu se zdá, že vzdělávací kursy a podobné akce mají velké rezervy, co se týká efektivnosti.

Souhlasila jsem se sestrami, když říkaly, že by akce měly chodit za nimi, a ne ony za akcemi. Není čas, a tak raději body získají na akci, která s jejich oborem má pramálo společného. Je to logické – sestry mají sklony ke specializaci. Chtějí o svém oboru vědět co nejvíce, chtějí znát novinky, vědět, jak se to dělá jinde. Je nemálo těch, které mají ambice i něco změnit. A čím více se specializují, tím menší prostor zbývá na všeobecný přehled.

Na druhé straně jsou tu ale pacienti, kteří si, octnou-li se v péči, spíše stěžují, že sestry v nich, podobně jako doktoři, vidí jen jejich diagnózu, pro kterou byli do zařízení přijati. Přesto většina pacientů, ne- li všichni, má diagnóz mnohem víc. Mnoho z nich má psychické obtíže, trpí úzkostmi, depresemi apod. Proto by kupříkladu i sestra na kardiologii měla ovládat psychiatrické minimum.

Nedávno jsem byla na tiskové konferenci o Parkinsonově nemoci, kde vedle odborníků přednášel i zástupce pacientů. Líčil svůj boj, svá omezení, ale také zkušenosti se zdravotnickým personálem nemocnice, v níž podstoupil chirurgický výkon. Všichni – lékaři i sestry – se mu perfektně věnovali po stránce chirurgické. Projevy jeho závažného neurologického onemocnění, jako byla snížená hybnost, ztížená řeč apod., ale sestry správně vyhodnotit nedokázaly. Kdyby měly univerzálnější vzdělání, věděly by kupříkladu, že člověk s tímto onemocněním má problémy udělat první krok. A když se zastaví, zůstane stát a těžko, s obtížemi se rozchodí. A od toho by se odvíjela péče, komunikace apod.

Je to tak – sestra by při volbě kursů, kterých je stále větší nabídka, měla velmi vybírat a obezřetně uvažovat, jak do hloubky a jak do šířky studovat. Přitom aby to kapacitně zvádla.

Milé sestry a ostatní nelékaři! Přeju vám k vašemu svátku ošetřovatelství, který slavíte v nejkrásnějším měsíci roku, hodně úspěchů, lásky a vzájemného pochopení! Přeju vám i krásné dny s Florence, kde si každá z vás najde pro sebe své téma ať už z oboru vlastního, nebo oboru příbuzného. Vždyť ošetřovatelství je nakonec jen jedno.

Jarmila Škubová

(jarmila.skubova@ambitmedia.cz)

 

• tisk
• předplatit si