Zpět na detail čísla

Číslo 6 / 2010

II. evropský kongres psychiatrického ošetřovatelství. Budování mostů

Datum: 5. 6. 2010
Autor: Eva Wićazová, Jarmila Škubová

Již II. evropský kongres psychiatrického ošetřovatelství proběhl ve dnech 15.-17. dubna v Praze. Pod záštitou ministryně zdravotnictví ČR Mgr. Dany Juráskové, Ph.D., MBA, Magistrátu hl. m. Prahy a Prague Convention Bureau jej pořádala asociace Horatio, sdružující národní organizace psychiatrických sester Evropy, společně s psychiatrickou sekcí České asociace sester (ČAS). Organizátoři akci nazvali Building Bridges - Budování mostů.

Největší porevoluční kongres ošetřovatelství u nás

Této mimořádné akce se zúčastnilo na tři sta psychiatrických sester z 32 zemí Evropy, ale i míst tak vzdálených, jako jsou např. Austrálie, Japonsko, Tchaj-wan, Thajsko, Island, USA, Kanada, Izrael či Egypt. Podle Mgr. Tomáše Pe­tra, předsedy spolupořadatelské psy­chiatrické sekce ČAS, jde o vůbec největší kongres ošetřovatelství v Česko­slovensku a České republice po roce 1989. „Pro kongres jsme zvolili podti­tul Budování mostů. Most spojuje, zkracuje vzdálenosti a umožňuje pře­klenout obtížně schůdný nebo nebez­pečný prostor," vysvětlili pořadatelé.

Členové Horatia si znovu pohlédli do očí

V úvodu stojí za to zmínit atmosféru kongresu, ne tak komorní, jakou jsme zvyklí zažívat na našich domácích ak­cích. Více mužů, smíchu, úsměvů, ha­lasu, potřásání rukama, víc diskusí a ži­vých gest. Všeobecná rozjařenost, která zde panovala, byla jistě dána i možnos­tí pohovořit si u jednoho stolku při kávě s kolegyněmi a kolegy prakticky z celé­ho světa. Potkávali se zde lidé, z nichž mnozí se znali jen díky publikační čin­nosti nebo prostřednictvím vzájemné korespondence. Na atmosféru kongre­su nevrhl stín ani mrak sopečného po­pela, který právě v tyto dny uzavřel le­tiště a který reálně znemožnil mnoha účastníkům včasný návrat domů.

Netradiční zahájení

Součástí úvodního vystoupení Mgr. Tomáše Petra bylo unikátní před­stavení jednotlivých delegací. Delegáti povstávali a byli vítáni potleskem. Na plátně se přitom objevovaly záběry ty­pické pro jejich zemi. Po prezentaci se ujal slova Des Kavanagh z Irska, pre­zident asociace Horatio. Hovořil o je­jí desetileté historii a cílech - vytvo­řit půdu pro setkávání a výměnu zku­šeností evropských psychiatrických sester a ovlivnit jejich pregraduální i postgraduální vzdělávání.

Na stejné téma navázal i generál­ní tajemník Horatia Holanďan Roland van de Sande. Připomněl mimo jiné, že Horatio má vedle řádných členů i čle­ny přidružené - nemocnice, univerzi­ty - a individuální. Jeho hlavním úko­lem je udržovat stálý kontakt mezi sest­rami pracujícími v psychiatrii, umožnit sdílení výsledků a praktickou aplika­ci výzkumů prováděných v této oblasti a snažit se o ovlivnění politických roz­hodnutí týkajících se vzdělávání v psy­chiatrickém ošetřovatelství. Asociace shromažďuje informace o speciálním i specializačním psychiatrickém vzdě­lávání a chce se zaměřit na vytváření standardů, které by mohly využít i ze­mě, kde speciální psychiatrické vzdělá­vání není, zatímco jinde je dokonce šes­tileté. Horatio v současnosti připravuje vlastní bulletin a e-learning, např. v ob­lasti akutní péče, v nejbližší době také zkvalitní své webové stránky.

V zahajovacím programu kongres poté pozdravily tři zástupkyně ČR - za prezidium ČAS Mgr. Karolína Mo­ravcová a za českou psychiatrii MUDr. Hana Papežová z Psychiatrické klini­ky 1. LF UK a VFN v Praze. Ta oceni­la šíři témat kongresu a zdůraznila, že dobrý, vzdělaný tým lékařů a sester může přispět k podstatnému zlepšení terapie. Jana Petrenko vystoupila jako zástupkyně uživatelů psychiatrických služeb, tedy pacientů. Hovořila zejmé­na o stigmatizaci lidí s duševním one­mocněním a o tom, jak je těžké neod-borníkům včetně pacientů a jejich ro­din vysvětlit něco, „co se nedá změřit". V této souvislosti ocenila právě roli psy­chiatrických sester.

Odborný program

V průběhu kongresu zaznělo více než 80 příspěvků z 25 zemí Evropy, Ame­riky, Asie a Austrálie. Hlavními téma­ty přednášek, workshopů a posterů by­ly Duševní zdraví a mateřství, Deprese a suicidální jednání, Akutní psychiat­rická péče a restriktivní prostředky, Psychiatrická péče z pohledu uživa­telů a příbuzných a Vzdělávání v psy­chiatrickém ošetřovatelství.

Jak se starat o Evropany? Existuje jediný recept?

Dr. Neil Brimblecombe (Velká Britá­nie) ve svém vystoupení Psychiatric­ké ošetřovatelství v Evropě. Jedna, nebo mnoho profesí? upozornil na to, že 27 % dospělé populace EU trpělo v posledních 12 měsících alespoň jed­nou duševní chorobou a na 21 % Evro­panů je postiženo depresí. Péče o pa­cienty se různí, přičemž ne vždy je dobrý výsledek ovlivněn větším po­čtem zdravotníků. Vliv mají histo­rické, kulturní i náboženské tradice, vzdělání i místní podmínky - růz­né sociální potřeby nemocných, mož­nosti jejich zaměstnávání apod. Exis­tuje ale naopak řada problémů spo­lečných: nízké společenské i finanční ohodnocení profese, nižší kompeten­ce sester ve srovnání např. s kolegyněmi v Americe. Společné jsou i některé prostředky, jak dosáhnout cíle: např. spolupráce v týmu profesionálů včet­ně sociálních pracovníků, klinických psychologů a dalších profesí a samo­zřejmě uživatelů a jejich rodin.

V Evropě se již delší dobu prosa­zuje trend přenést péči o duševně ne­mocné ze zdravotnických zařízení do komunit, jak dále uvedl přednášejí­cí, klesá tedy počet hospitalizací a na­opak se zvyšuje počet komunitních lů­žek. A proč je v systému této péče důle­žitá psychiatrická sestra? Protože prá­vě ona nabízí holistický přístup, avšak pracuje-li v nemocnici, leckdy nemá možnost svůj potenciál plně uplatnit.

O výzkumu prevence násilí v psychiatrii

Prof. Denis Ryan si z Irska přivezl před­nášku Mezinárodní spolupráce ve vý­zkumu - EViPRG (European Violen-ce in Psychiatry Research Group - Evropská skupina pro výzkum násilí v psychiatrii). V úvodu poznamenal, že řada sester se považuje spíše za sest­ry pro duševní zdraví než sestry psychi­atrické, a bylo by tedy třeba se více za­měřit na podporu psychického zdraví duševně nemocných. Poté již referoval o výzkumu násilí v psychiatrii, který před několika lety prováděla pracov­ní skupina původně založená v roce 1997 v Londýně a dnes zahrnující psy­chiatrické sestry z 25 zemí Evropy. Cí­lem výzkumu bylo pochopení nejlepší prevence a managementu násilí a před­ložení a šíření správné praxe v meziná­rodním měřítku, a to prostřednictvím seminářů, workshopů, e-mailové výmě­ny zkušeností atd. D. Ryan také pozna­menal, že je důležité sjednotit termino­logii, protože se v různých zemích ozna­čení téhož problému či jevu někdy liší.

Formy spolupráce s rodinou

S důležitým tématem Možnosti spo­lupráce mezi rodinami duševně ne­mocných a profesionály přijela do Prahy Connie Magro (Malta), vše­obecná i psychiatrická sestra s 25letou praxí včetně manažerských funk­cí. Na kongresu vystoupila jako viceprezidentka EUFAMI (European Federation of Associations of Families of People with Mental Illness - Ev­ropská federace asociací rodin li­dí s duševním onemocněním), sdru­žující 48 členů z 28 zemí včetně ČR a ze dvou států přidružených (Izra­el, Maroko). C. Magro hovořila o ne­dostatečné spolupráci mezi zdravot­níky a rodinami pacientů. „Duševní choroba má dopad i na rodinu, která je tím stigmatizována, cítí zlost, smu­tek, vinu a hlavně úzkost," upozorni­la. Práci s rodinami pacientů by mě­ly vykonávat zejména komunitní psy­chiatrické sestry. Vhodná je například práce s dětmi prostřednictvím srozu­mitelných publikací, které jim pomo­hou pochopit, „proč maminka nevstá­vá z postele", apod. Proti stigmatizaci rodin je třeba bojovat kvalitní osvětou, v níž by měly hrát psychiatrické sest­ry prim, zdůraznila C. Magro a doda­la, že je nutné edukovat i zdravotnic­ké a sociální pracovníky. Součástí ta­kového vzdělávacího programu musí být také společný modul, kde se se­tkají a na spolupráci dohodnou všich­ni zúčastnění - nemocní, jejich rodiny i profesionálové.

Prevence a možnost volby jako velká témata kongresu

Prof. Wendy Cross (Austrálie), všeo­becná sestra s 35letou praxí, včetně 30 let v psychiatrickém ošetřovatelství, referovala o Cestě k zotavení: preven­tivních a rehabilitačních programech z pohledu uživatelů. Koncepce zotave­ní duševně nemocného zahrnuje so­ciální prevenci a začlenění. Je třeba se ptát, co chce sám klient, jaké má dosa­vadní životní zážitky, zda se chce sám rozhodnout, jak a jestli vůbec chce po propuštění z nemocnice žít v domácím prostředí, atd. Prof. Cross provedla stu­dii několika duševně nemocných, která měla zjistit, nakolik jsou schopni návra­tu do každodenní „normálnosti", a dát jim naději na zotavení. Ukázalo se, že pacienti byli většinou schopni každo­denních běžných činností, pokud měli pocit nezávislosti a možnosti spoluroz­hodování, třebaže oceňovali poraden­ství zdravotníků zejména v oblasti ná­vratu k pravidlům a rutinním činnos­tem. Pacientům také pomáhal kontakt s ostatními a stálá dostupnost profesio­nálů, která jim přinášela pocit bezpečí.

Nemocnice jako bezpečné prostředí - strach odejít

Prof. John R. Cutcliffe (USA) vystoupil s přednáškou Porozumění riziku se­bevraždy v souvislosti s ukončením hospitalizace. Informoval v ní o vý­sledcích americko-kanadského výzku­mu, který prováděli psychiatři, psycho­logové, psychiatrické sestry, sociální pracovníci a statistici. Cílem bylo zjis­tit, zda lze u duševně nemocných po propuštění z nemocnice identifikovat riziko sebevraždy, a při jeho pochopení tak pomoci prevenci suicidálního jed­nání. Prof. Cutcliffe uvedl, že u pacien­tů propuštěných bez jakékoli přípravy a péče, je riziko sebevraždy o 60 % vyš­ší, ještě větší hrozí u osob, které už za sebou měly sebevražedné pokusy nebo trpí depresemi. Studie byla prováděna s 21 pacienty, kteří měli popsat nejsilnější prožitek po propuštění, události, které mu předcházely a mohly ho ovliv­nit, měli označit i somatické, fyzické pocity (např. prostřednictvím čichu). Výsledky ukázaly existenciální strach pacientů z propuštění z nemocnice, je­jíž dosavadní odpovědnost tak přešla na ně. Bylo pro ně šokující opustit místo, kde se cítili bezpeční, a ocitnout se tam, kde jim nikdo nepomáhal. Domov pro ně nebyl bezpečný, naopak to bylo místo, kde se většinou předtím pokusi­li o sebevraždu. Život v nemocnici, kde byli „jako v bublině", se jim líbil, zatím­co život po propuštění popisovali např. jako život „pod Damoklovým mečem". Báli se, že budou přítěží pro rodinu, přátele, zdravotníky. Cítili vinu, stud, bezvýznamnost, takže se stáhli, odpo­jili od ostatních. Báli se, že se znovu po­kusí o sebevraždu, cítili se slabí, zmate­ní, měli pocit neúplnosti, nevyřešenosti vlastních problémů, někteří byli dezo­rientovaní časem. Jasně uváděli, že suicidium je stále jednou z možností ře­šení jejich života. I ti, kteří si ukončení hospitalizace přáli, se báli osamělosti a nejistoty. Resumé: pacienty před pro­puštěním z nemocnice je nutné na život „venku" lépe připravit.

Sestry směřují do komunit - jak se změní jejich práce?

O metasyntetické studii (propojení vý­sledků různých kvalitativních studií) informoval prof. Dirk Richter (Švý­carsko) ve sdělení Formální a ne­formální úkoly komunitního psy­chiatrického ošetřovatelství. Uvedl mimo jiné, že v budoucnu se psychi­atrická péče přesune ještě více do ko­munit, a protože psychiatři v terénu nejsou, jejich roli převezmou psychi­atrické sestry. Výzkum syntetizoval výsledky 13 studií s daty o sestrách (12 anglických a 1 švédské) a 7 stu­dií s daty o pacientech a měl odpově­dět na otázku, jaké úkoly musí psy­chiatrické sestry v komunitní péči pl­nit. Podle výsledků práce prof. Richte­ra sem patří mj.: monitorování dušev­ně nemocných a jejich medikace, edu-kace pacientů i rodin, podpora zdraví, case management (případové vede­ní, asertivní komunitní léčba) krizo­vý management (např. zvládání úzkos­ti, stresu nebo suicidální krize), mana­gement somatických komorbidit, tady ale může vinou nedostatku znalostí a dovedností dojít minimálně ke kolizi se zdravotníky jiných odborností, po­znamenal prof. Richter, aj. Komunit-ní psychiatrická sestra musí získat pa­cientovu důvěru, musí mu být k dispo­zici, nemocný musí cítit její zájem - je­jí trvalá přítomnost může snížit sociál­ní izolovanost postižených. Základem vzájemného vztahu musí být upřím­nost, otevřenost, akceptace a respekt. Pacienti považují psychiatrické sestry za významné spolupracovníky.

V následné diskusi se několik pří­tomných pozastavilo nad rozdělová­ním terénních úkolů na formální a ne­formální, což se může jevit jako více nebo naopak méně významné, a i oni se vyslovili pro sjednocení terminolo­gie v psychiatrickém ošetřovatelství. Možná by to měl být jeden z příštích úkolů pro asociaci Horatio.

Jeden ze způsobů, jak porozumět nemocným

Norská profesorka Anne-Grethe Talseth z Fakulty zdravotních věd univerzi­ty v Tromsu, která pracuje jako psychi­atrická sestra už 30 let, vyučuje a vě­nuje se výzkumu, hovořila o prvních výsledcích první etapy studie nazvané Práce s hlasy. Hlasy byl míněn subjek­tivní prožitek s hlasy, které ostatní ne­slyší - audiohalucinace. I u zdravé po­pulace jsou udávány často. Studie má za úkol jednak zjistit, jak tato zkušenost ovlivňuje běžný život, jednak by měla umožnit pochopit tento zážitek u závažných psychiatrických poruch, např. u schizofreniků, u nichž jsou audiohalucinace jedním z příznaků toho­to onemocnění. Ve své první fázi byla studie založena na kazuistice ženy bez psychické poruchy, která po deset let (od úmrtí blízkého člověka) trpí nee­xistujícími hlasy. I její případ prokázal, že zdraví lidé mají nad hlasy kontrolu, zatímco nemocní, kupříkladu schizo­frenici, ji nemají. Dílčí výstup ze studie přinesl i některá doporučení - zdravé­mu postiženému pomáhá sdílení pro­blému, když vidí, že okolí jej bere vážně. Další část výzkumu bude rozšířena o větší počet účastníků.

(Více informací na stránkách: http://www.ho-ratioweb.eu, www.psychiatrickasekce. estranky.cz, www.cnna.cz, http://www.eufa-mi.org, www.eviprg.eu. Na http://www.hora-tio-web.eu bude k dispozici soubor abs­trakt všech přednášek, které byly na konferenci prezentovány, včetně kon­taktů na autory.)

ew, jš Fota jš

pokračování v příštím čísle

 
  • tisk
  • předplatit si