Specializační vzdělávání. Mýty a skutečnosti specializované způsobilosti všeobecných sester. 1

Systém specializačního vzdělávání nelékařských zdravotnických povolání byl výrazně změněn v roce 2004 s přijetím zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních).

Změny však na rozdíl od specializačního vzdělávání lékařů nevyplývaly z harmo­nizačních požadavků, ale pouze z vnitř­ních potřeb země a z názorů odborné veřejnosti. Spočívaly jednak v úpravě specializačních oborů, jednak v organi­zaci specializačního vzdělávání. K další změně došlo letos, kdy vyšlo nové naří­zení vlády č. 31/2010 Sb., o oborech spe­cializačního vzdělávání a označení od­bornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že bo­hužel nedošlo k souběžné novelizaci vy­hlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stano­ví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků (vyhláš­ka o činnostech). Není tedy zřejmé, jaké činnosti mají držitelé některých součas­ných specializací vykonávat. Citované nařízení vlády kromě nových speciali­začních oborů převádí rovněž dřívější specializace do nových oborů - přestože tedy nové obory nemají nyní žádné ab­solventy, díky těmto převodním tabul­kám má řada zdravotnických pracovníků způsobilost v těchto nových oborech ode dne účinnosti tohoto nařízení. Čin­nosti nelze dovodit ani ze vzdělávacích programů, jelikož pro nové obory neby­ly dosud vydány. Tím nyní došlo k destabilizaci systému specializačního vzdělá­vání nelékařských zdravotnických pra­covníků, jíž byl „starý" systém zrušen jako nevyhovující v době, kdy teprve začal produkovat první absolventy, a to aniž by byl nahrazen novým. U odbor­né veřejnosti panuje tedy řada nejasnos­tí a také mnoho mýtů.

Mýtus 1

SPECIALIZAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ JE PŘÍLIŠ DLOUHÉ

Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních ani jeho prováděcí právní předpisy na rozdíl od specializačních oborů lékařských povolání délku obo­rů nestanovují, a to ani jako doporuče­nou nebo minimální. Podle systému platného do roku 2004 byly specializační obory dvouleté, byly koncipovány tak, aby byly z hledis­ka časové náročnosti srovnatelné. Ten­to model byl zákonodárcem v roce 2004 záměrně opuštěn se zdůvodněním, že každý obor má jiné nároky a neexis­tuje zde žádný objektivní důvod délku oborů standardizovat. Přesto byly prv­ní programy vydány obligatorně jako tříleté - mnohdy z nich však bylo zřej­mé, že se toho dosáhlo pouze umělým a zbytečným prodlužováním. Skuteč­né požadavky na počty hodin teoretic­ké a praktické výuky se pohybovaly řá­dově ve stovkách hodin, které je možné reálně absolvovat i v kratší době. Proto v roce 2007 ministerstvo zdravotnictví ve svém věstníku vydalo opatření, z ně­hož vyplývá, že délka stanovená vzdělá­vacím programem (a to i v případě pro­gramů do té doby vydaných) je pouze doporučená; je tedy na účastníkovi, zda stanovený počet hodin realizuje v kratší, nebo naopak i delší době. O doporu­čené délce stanovené vzdělávacími pro­gramy hovoří po novele ze srpna ro­ku 2008 i přímo zákon o nelékařských zdravotnických povoláních.

Pokud tedy nyní zástupci minister­stva zdravotnictví hovoří o tom, že spe­cializační vzdělávání sester zkrátí, zdá se, že nevědí o svém vlastním opatření. Ostatně ministerstvo nemusí o úmys­lu zkracovat hovořit - vzhledem k to­mu, že délka specializačního vzdělává­ní je stanovena „pouze" jeho vlastním metodickým opatřením, nikoli práv­ním předpisem, je v jeho bezprostřední dispozici a případnou úpravu by moh­lo, pokud by tak skutečně učinit chtělo, provést bez odkladu.

Mýtus 2

OBORY SPECIALIZAČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ JSOU RIGIDNÍ A SYSTÉM NEUMOŽŇUJE POTŘEBNOU FLEXIBILITU

Systém specializačního vzdělávání je sice založen na specializačních oborech stanovených právním předpisem, konkrétně nařízením vlády (viz vý­še), avšak má v sobě řadu mechanismů umožňujících dostatečnou flexibilitu jak pro zaměstnance, tak i pro zaměst­navatele. Jednak jsou jednotlivé spe­cializace členěny do modulů, z nichž si zdravotnický pracovník vybírá hlavní modul či moduly podle svých profesních potřeb. Jednotlivé moduly zákon o nelékařích umožňuje absolvovat i ja­ko certifikované kursy, kterými se zís­kává zvláštní odborná způsobilost pro činnosti uvedené v certifikátu. Pokud tedy je třeba získat způsobilost pouze k některým činnostem, není nutné ab­solvovat celý vzdělávací program, ale pouze dané moduly.

Dále jsou některé specializační obo­ry členěny na jednotlivá zaměření. Za­měření nejsou upravena nařízením vlády, ale protože specialistům z jed­notlivých zaměření vyplývají odlišné kompetence, jsou upravena ve vyhláš­ce o činnostech. V současné době však nelze říci, zda zaměření uvedená v současném znění vyhlášky o činnostech budou při její novelizaci zachována.

Kromě toho zákon o nelékařských zdravotnických povoláních upravuje velmi široce způsob, jak započíst vzdě­lání či praxi získanou před zahájením specializačního vzdělávání či v ji­ném specializačním programu. Jed­nak může školitel započíst jakoukoli dosud absolvovanou odbornou praxi, pokud splňuje požadavky stanovené vzdělávacím programem. Další započ­tení může provést ministerstvo zdra­votnictví, respektive pověřená orga­nizace (nyní pouze Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (dále jen NCONZO). Toto započtení není správním rozhod­nutím; rozhodnutím, které může vy­dat pouze ministerstvo zdravotnictví, je však nezapočtení; nespokojený ža­datel tak proti němu bude moci uplat­nit opravné prostředky. Dále může být započtena část dří­ve absolvovaného studia, pokud odpo­vídá některé části vzdělávacího progra­mu. Může jít o jakékoli vzdělávání, ať již v rámci dřívějšího vysokoškolského studia, nebo v rámci jakýchkoli kursů. Výslovně je pak upraveno započítání modulů, které účastník specializační­ho vzdělávání absolvoval v rámci jiné­ho specializačního oboru nebo i samo­statně absolvované certifikované kursy, pokud jsou součástí vzdělávacího pro­gramu daného specializačního oboru. Přestože u sester není výslovně uvedena možnost započíst praxi získanou v cizině, podle mého názoru, podpořeného metodikou ministerstva zdravotnictví, je tak možné učinit na základě započte­ní praxe školitelem či části vzdělávací­ho programu absolvovaného v rámci ji­ného vzdělávání, jak je uvedeno výše.

Metodickým pokynem minister­stva zdravotnictví je dále stanoveno, že absolventům akreditovaných zdravot­nických studijních oborů vysokých škol nebo vyšších odborných škol bude vždy započten základní (všeobecný) modul a v příloze pak stanoví konkrétní mož­nosti započtení u specializačního oboru ošetřovatelská péče v pediatrii.

Tyto mechanismy tedy umožňují hladký přechod mezi specializacemi i absolvování části specializace pod­le potřeb zaměstnance či zaměstnava­tele. Je tak možné připravit vzdělává­ní přesně „na míru" podle kompeten­cí, které sestra hodlá získat.

Mýtus 3

SPECIALIZAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ JE NEDOSTUPNÉ, JELIKOŽ NCONZO MÁ NEDOSTATEČNÉ KAPACITY

Jednou z nejvýraznějších změn, kterou v roce 2004 přinesly zákony o způsobi­losti, bylo právní zakotvení decentrali­zace specializačního vzdělávání zdra­votnických pracovníků. Do té doby mohly specializační vzdělávání usku­tečňovat pouze dvě instituce zřizované ministerstvem zdravotnictví, a to In­stitut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a NCONZO (s dřívějším názvem Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví). Od roku 2004 do roku 2006 nastalo přechodné období, v němž byly tyto instituty ze zá­kona považovány za akreditovaná pra­coviště, po této době se musely, stejně jako jiná pracoviště, pro realizaci speci­alizačního vzdělávání akreditovat.

Akreditované zařízení je oprávně­no na základě akreditace uskutečňo­vat buď celý vzdělávací program, nebo jeho část. Tato část by měla být logic­ky oddělitelná, reálně uskutečnitelná při samostatné akreditaci. Vzdělá­vací programy specializačních oborů jsou uveřejňovány ve věstníku minis­terstva zdravotnictví a jsou pro akre­ditovaná zařízení závazné. Akredito­vané zařízení stanovený vzdělávací program nesmí zkrátit, může jej však dopracovat a rozšířit.

Akreditovaným zařízením může být jakákoli právnická či fyzická oso­ba, nejen zdravotnické zařízení. Podmínkou však je, aby splňovaly pod­mínky stanovené vzdělávacím progra­mem. Pokud je součástí vzdělávacího programu, respektive jeho části, o jejíž akreditaci subjekt žádá, praktická vý­uka při poskytování zdravotní péče, musí být žadatel zdravotnickým zaříze­ním oprávněným poskytovat zdravotní péči vymezenou vzdělávacím progra­mem nebo uzavřít s takovým zdravot­nickým zařízením smlouvu. Seznamy akreditovaných pracovišť jsou pravi­delně zveřejňovány ve věstníku minis­terstva zdravotnictví.

Žádnému zdravotnickému zaříze­ní tedy nic nebrání požádat o akredita­ci pro potřebný obor vzdělávání - ka­pacita systému tak závisí na iniciativě a aktivitě jednotlivých subjektů. Přes­to však v části odborné veřejnosti stále přežívá neodůvodněná pasivita a stíž­nosti na dlouhé čekací doby a nedosta­tečnou kapacitu.

Mýtus 4

POKUD CHCEME ROZŠIŘOVAT KOMPETENCE SESTER, MUSÍME ČEKAT NA AKTIVITU MINISTERSTVA ZDRAVOTNICTVÍ V NOVELIZACI PROVÁDĚCÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ.

Činnosti (kompetence) sester a ostat­ních nelékařských zdravotnických pra­covníků jsou sice stanoveny ve vyhlášce o činnostech, a to včetně činností spe­cialistů, a určitě je možné i vhodné v některých případech tyto činnosti rozšířit. Nicméně není to způsob jedi­ný. Zákon o nelékařských zdravotnic­kých povoláních zakotvuje právní insti­tut, jehož prostřednictvím lze aktivitou „zdola" usilovat o navyšování kompe­tencí podle potřeb praxe. Tímto insti­tutem je zvláštní odborná způsobilost jako způsobilost v úzce vymezených činnostech, která se získává úspěšným ukončením certifikovaného kursu.

Certifikovaný kurs uskutečňují akreditovaná zařízení podle vzděláva­cího programu, který navrhuje žadatel o akreditaci. Délka certifikovaného kursu není stanovena v letech či měsí­cích, ale v hodinách teoretické a prak­tické výuky. Podmínkou účasti v něm není ze zákona souběžný výkon zdravotnického povolání, mohl by tak však stanovit vzdělávací program konkrét­ního kursu. Obdobně ani vstup do certifikovaného kursu není zákonem pod­míněn dřívějším získáním specializo­vané způsobilosti, opět tak však může stanovit konkrétní vzdělávací program v rámci vstupních požadavků.

Ministerstvo zdravotnictví za po­moci svého poradního orgánu, akredi­tační komise, posuzuje nejen odborné zabezpečení kursu, ale rovněž přípust­nost navržených činností a skuteč­nost, zda navržený kurs skutečně vede k těmto činnostem.

Činnosti, ke kterým absolvent certifikovaného kursu získal zvláštní od­bornou způsobilost, stanovuje vzdělá­vací program; ten musí také určit, kte­ré z těchto činností jsou poskytováním zdravotní péče. Akreditované zařízení pak tyto činnosti musí vepsat i do cer­tifikátu o absolvování certifikovaného kursu. K výkonu těchto činností je ab­solvent způsobilý kdekoli v České re­publice.

Jako certifikovaný kurs je možné absolvovat jednak jednotlivé modu­ly specializačního vzdělávání, jednak i zcela specifické vzdělání, které není součástí specializačních oborů. Certifikovaným kursem však nelze nahra­dit získání odborné nebo specializo­vané způsobilosti k výkonu zdravot­nického povolání. Musí být tedy vždy kratší než specializační obor, jinak by šlo o obcházení zákona.

Žádost o zařazení do certifikovaného kursu podává zdravotnický pra­covník přímo akreditovanému zaříze­ní, které ověřuje, zda žadatel splňuje vstupní požadavky stanovené vzdělá­vacím programem. Akreditované za­řízení je odpovědné rovněž za průběh vzdělávání a je povinno započíst dříve absolvovanou odbornou praxi, pokud splňuje požadavky stanovené vzdělá­vacím programem. V případě pochyb­ností o započtení rozhoduje na žádost účastníka certifikovaného kursu nebo akreditovaného zařízení ministerstvo zdravotnictví.

Prostřednictvím certifikovaných kursů tak lze flexibilně rozšiřovat kom­petence sester, zdravotnická zařízení tedy nemusí čekat na změnu právních předpisů, ale mohou touto formou po­dle svých potřeb rozšiřování kompe­tencí sester (a jiných nelékařských zdra­votnických pracovníků) iniciovat.

Mgr. Eva Prošková, ÚTPO 1. LF UK, Praha

Pokračování v příštím čísle

 

• tisk
• předplatit si