Co život dal a vzal

Nemohu vznešeně říct, že jsem už od dětství toužila stát se zdravotní sest­rou. V době, kdy jsem se měla rozhod­nout, kam jít studovat, právě započal proces přijímání uchazečů k určitým studijním programům z osmých tříd, což z dnešního pohledu probíhalo do­sti zmatečně. 

Mnozí jsme si vyzkouše­li přijímací zkoušky na střední školu a poté se rozhodli dokončit ještě 9. tří­du. Život tomu chtěl, a já jsem podala přihlášku na střední zdravotnickou školu. Hned zkraje studia jsme začali docházet na praxi do nemocnice. A by­la jsem „chycena." Práce ve zdravotnic­tví mě natolik zaujala, že jsem po ma­turitě vážně uvažovala o studiu dětské­ho lékařství. Po prvním pokusu, který nevyšel, jsem ještě studium nevzdala a po celý rok jsem pravidelně docháze­la do přípravných kursů k dalším přijímacím pohovorům (i když nešlo o tehdejší takzvaný nultý ročník). V té do­bě jsem již ale nastoupila jako sestra na chirurgickou kliniku a práce mě zača­la bavit. Také finanční osamostatnění sehrálo určitou roli v rozhodnutí dále štěstí nepokoušet a zůstat v pozici sest­ry. Že to bylo zřejmě správné rozhod­nutí, dokazuje fakt, že profesi sestry jsem zůstala věrná již téměř 30 let, dě­lám ji moc ráda a nikdy jsem vážně ne­uvažovala o zásadní změně.

Mgr. Dagmar Škochová, MBA, předsedkyně traumatologicko-ortopedické sekce ČAS

 

• tisk
• předplatit si