Zpět na detail čísla

Číslo 11 / 2011

„Vlastně mám úžasný život!“ (Rozhovor s R. Wagnerovou)

Datum: 7. 11. 2011
Autor: Jarmila Škubová

Na konci září se sestry ze Všeobecné fakultní nemocnice loučily s dlouholetou asistentkou hlavní sestry Růženou Wagnerovou. Do penze tak odešla výrazná osobnost, která svým podílem na vzniku a rozvoji České asociace sester (ČAS) už dnes vkročila do historie ošetřovatelství.

Do roku 1989 se Růžena Wagnerová v ničem nelišila od tisíců jiných sester. Pracovala jako sestra v jeslích, pak jako staniční na dětském středisku v Praze. Odtud, po sametové revoluci, přešla na Ministerstvo zdravotnictví. Jejím posledním působištěm se na sedmnáct let stala Všeobecná fakultní nemocnice v Praze.
Svoje sny a představy, které dříve uplatnit nešlo, rozvinula po roce 1989. Velmi rychle pochopila, že chce-li se ošetřovatelství povznést, musí to udělat přes profesní organizaci. Proto začala s pomocí dalších sester zakládat kluby sester, které se postupně rozšířily a umožnily vznik moderní profesní organizace – České asociace sester. V ní Růžena Wagnerová působila jako viceprezidentka čtyři volební období. Byla jednou z těch sesterských osobností, které přetransformovaly české ošetřovatelství do podoby srovnatelné se všemi státy Evropské unie. Po složení této vysoké funkce založila v organizaci sekci seniorek, kterou dodnes vede.
S jakými pocity se ohlížíte dnes, kdy odcházíte na odpočinek, na hektickou porevoluční dobu, kdy jste jako jedna z vůdčích ošetřovatelských osobností zakládala Českou asociaci sester?
Po revoluci všichni dělali všechno – a ono to šlo. Doba byla opravdu hektická a nebyl čas rozmýšlet. Všichni to, co dělali, chtěli dělat dobře, a také to dobře dělali. A věděli, že to dobře dělají. Potvrzovaly to stovky sester, které se do asociace hlásily. Když se ohlédnu, nic bych neměnila.
Když srovnáte ČAS před 20 lety a tu dnešní?
Změnily se cíle. Dříve bylo hlavním cílem informovat sestry o tom, jak fungují moderní evropské organizace a poskytnout jim odborné celoživotní vzdělávání. Jak šel čas, rostla potřeba hájit nepolitické zájmy sester a starat se také o jejich pracovní podmínky. Tyto cíle se dnes naplňují. Staré cíle trvají, plní se, přitom však rostou další úkoly a asociace si je musí uvědomovat a formulovat je.
Například které?
Asociace by se měla trvale zaměřovat na všechny sestry. Tedy více na sestry řadové, které si dobře plní své pracovní úkoly, ale na nějaké nové potřeby, změny, posun v profesi nereagují. Zvláště těch by se měla ptát na jejich názory. Jinými slovy: asociace by měla vedle všeho vyvíjet činnost, která se týká každodenní práce sester. Sestry to potřebují – doba není jednoduchá, rostou nároky na profesionalitu sestry, s akreditacemi pracovišť přibývají nároky na administrativu, celoživotní vzdělávání je vysoce náročné, mělo by být jednodušší a přitom kvalitnější. A tak dále.
Jaké cíle má sekce seniorek, kterou vedete?
Upřímně řečeno, nyní přemýšlím o jejím zrušení. Není o ni tak velký zájem, jak jsem si původně myslela. Seniorky, které jsou už vesměs v důchodu, pocházejí z celé republiky, a tudíž mají problém s dojížděním i s cestováním v tuzemsku i zahraničí. Je to škoda, ale možná, že se ještě nějaké seniorky přihlásí a já budu mít důvod pokračovat dál.
Jaké máte další plány?
Jediný cíl, který nyní mám, je, abych byla zdravá. Když to vyjde, budu se věnovat sama sobě. Chystám se samozřejmě i nadále cestovat, po zahraničních cestách mám nyní velkou touhu poznávat Prahu a její historii. Chtěla bych se věnovat kultuře ve všech jejích formách, hlavně té dramatické, přihlásím se na počítačový kurs, dál budu jako členka redakční rady a dopisovatelka spolupracovat s Florence, takže budu občas vídána na odborných konferencích či seminářích. Budu se scházet s přáteli, rodinou – těším se, že na ně budu mít víc času – a též budu chodit častěji ke kadeřníkovi, na kosmetiku a na rehabilitaci. Budu užívat života – ne víc ne míň než dřív, ale jinak.
V čem vidíte smysl života?
Smysl života zahrnuje podle mého rodinu a profesi. Kdo má obé, je šťastný člověk. A to já jsem, protože si nemyslím, že když jsem vrátila nemocnici uniformu, přestala jsem být sestrou. Jsou ale chvíle, kdy se mi při výhledu na moře volného času trochu klepou kolena. Ptám se sama sebe, jestli dokážu zvládnout tuto svoji poslední náročnou etapu života, když jsem celý život byla zvyklá mít zaplněný den do posledního puntíku. Vidím to jako svůj velký a asi nejtěžší úkol, o to těžší, že ho budu muset plnit sama, bez mého Jirky.
Nyní ze své pozice ženy zkušené můžete mladším sestrám radit. Jak byste jim odpověděla na otázku, proč by měly vstoupit do České asociace sester?
Protože by měly někam patřit. Do skupiny, která je jim blízká, pro možnost řešit společně problémy a přitom mít záruku, že se v případě potřeby za ně organizace postaví.
Otázka, jaká by měla být správná sestra, byla už mockrát položená. Zeptám se i vás...
Když jsem v 60. letech nastupovala do svého prvního zaměstnání, nebylo mi ještě ani 18 let a na pohovor k hlavní sestře se mnou šla moje maminka. Když se mě sestra zeptala, proč jsem si vybrala toto povolání, odpověděla za mě maminka. Hlavní sestra byla brblavá, od pohledu nepříjemná osoba, která se
hned na maminku osopila: „Vás se neptám, ale dcery!“ Chtěla jsem kvůli ní utéct ze zdravotnictví a málem jsem to udělala. Tím bych chtěla zdůraznit, že laskavost a vlídnost, kupříkladu u staničních sester, a umění předávat zkušenosti nové sestře je jedno z nejdůležitějších umění sestry.
Dá se mluvit o odcházení Růženy Wagnerové?
Odcházení? Opravdové odcházení je, když člověk jde a za sebou zavře dveře. To já ale nedělám. Moje přítelkyně mi zůstávají a také já jsem se důchodem nezměnila. To, že odcházím, jsem kolegyním oznámila mailem. Vzápětí jsem si od nich přečetla tolik krásných slov, že jsem málem zpychla. Budeme se dál setkávat a já se na to těším.
Co byste chtěla dodat?
Vlastně mám úžasný život. Od malička to byl život pestrý, kterému se nevyhnuly těžké tragédie. Teď nemyslím jen smrt vlastní matky a otce v Terezíně, ale i to, že ovdovět s maličkým dítětem není lehké. Vím, že slovo „kdyby“ do života moc nepatří, ale přesto si někdy říkám, jak by se můj život asi býval odvíjel, kdyby moji biologičtí rodiče nezahynuli a kdybych vyrůstala v německy mluvící rodině se čtyřmi dětmi. Kdybych zkrátka zůstala Helgou Thielovou a nestala se ve třech letech Růženkou Zahrádkovou. Ale já jsem vděčná osudu, že mě vedl, jak vedl, a že jsem mohla, přes tragédii svého ranného věku, prožít život s milující rodinou a s milovanou profesí.


Dopis na rozloučenou
Během posledních dnů na pracovišti dostala Růžena Wagnerová mnoho osobních dopisů od svých kolegyň a kolegů. Z nich uvádíme jen krátký citát, který trefně vystihuje šarm a sílu osobnosti této mimořádné sestry.
Drahá Růženko!
„... vždy mě okouzlovala Tvá bílá
hlava, s elegancí Tobě vlastní nošená,
uměřeně a rozumně ,na zemi stojící
myšlení‘ a především Tvá veselost.
Když si představím, co práce za Tebou
je, kolika lidem jsi dala smysl práce
sestry po roce ,89‘, kolik bojů jsi za nás
všechny vedla a na jak exponovaných
místech, prosta jakékoli ,bojácnosti
a pocitu stálého upozadění‘...“. HR

Jarmila Škubová, redakce Florence

 
  • tisk
  • předplatit si