Zpět na detail čísla

Číslo 5 / 2011

Multikulturní a právní pohled při ošetřování pacienta

Datum: 2. 5. 2011
Autor: ew

Odbornou konferenci s multikulturní a právní tematikou pořádala 22. března traumatologicko-ortopedická sekce ČAS ve spolupráci se Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze.

Judaismus a ošetřovatelství

Téma Ošetřovatelská péče a židov­ská kultura zaznělo na akci této sekce už podruhé a přednášející byla i tentokrát doc. PhDr. Jiřina Šedinová, CSc., dlouholetá vědecká pracovnice Židovského muzea a vedoucí oboru hebraistika v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK v Praze (její článek najdete ve Florence č. 5/2009, str. 34–37).

V úvodní části svého sdělení udělala doc. Šedinová historický exkurs do problematiky judaismu jako náboženského a kulturního systému, jednoho z tzv. abrahámovských náboženství (další jsou křesťanství a islám). Vysvětlila, že v průběhu historického vývoje se vyznavači židovství podle místních podmínek rozdělili na různé etnicko-jazykové skupiny – aškenázskou, sefardskou a orientální – které se liší ve vnějších detailech, avšak jádro založené na Tóře (Pentateuchu) a Talmudu (rabínských právnických a etických diskusích týkajících se každodenního života) zůstává stejné. Dnes v judaismu existuje mnoho směrů (ultraortodoxní, ortodoxní, konzervativní, reformní, liberální aj.) a s příslušníky každého z nich se díky turismu a migraci mohou setkat i zdravotníci v České republice.

Zdravotník by měl vědět, že mezi zvyklostmi pacienta nežidovského a židovského, ale i mezi jednotlivými směry judaismu jsou odlišnosti, z nichž musí vycházet i přístup k pacientovi. Pokud nejde o případ ohrožení života, je třeba respektovat jeho pravidla, ať už se týkají toho nejdůležitějšího, např. vhodné (košer) stravy, hygieny, oblečení, soukromí pro modlitbu, anebo na první pohled nevýznamných maličkostí. Dovolí-li to podmínky zdravotnického zařízení, je vhodné, aby ženu ošetřovaly ženy a o muže aby pečoval lékař či sestra – muž. Pokud to možné není, je třeba zajistit, aby ošetřující žena s pacientem mužem (a naopak) nebyli v místnosti sami. Užitečné jsou ale i zdánlivě nevýznamné informace, např. že příslušníci chasidského směru nikdy nepodávají ruku cizí ženě (tedy ani sestře či lékařce), někdy se na ni dokonce ani nepodívají, u jiných ortodoxních směrů je vhodnější počkat, až pacient či jeho rodina ruku podají jako první apod.

Přednášející hovořila o některých obecných zásadách judaismu, mezi něž patří lidský život jako absolutní hodnota. Jde-li o jeho záchranu, neplatí žádné náboženské příkazy či zákazy, vážící se jinak ke svátečním dnům apod. V této souvislosti poznamenala, že například umělé přerušení těhotenství je v případě ohrožení života ženy dovoleno, protože život dosud nenarozeného se nerovná životu již narozeného člověka. Eutanazii judaismus z náboženskoprávního hlediska zcela zakazuje – vždy je nutné snažit se o zmírnění bolesti a utrpení pacienta, ale nikdy o ukončení jeho života.

Posttraumatická stresová porucha a holocaust

Takové bylo téma vystoupení psychiatra MUDr. Radkina Honzáka, CSc. Po úvodu o psychosomatickém základu každého onemocnění se přednášející věnoval otázkám emocí (pocitů hněvu, štěstí, strachu, smutku aj.), na jejichž adresu poznamenal, že „nejsou efemérními psychickými procesy, ale neurobiologickými ději, které ovlivňují naše jednání výrazněji, než jsme si ochotni připustit, jsou to tedy primárně tělesné děje“. Po spuštění určitých podnětů a signálů (bolesti, ohrožení, frustrace apod.) reaguje člověk tím, že zanechá rizikové aktivity a zvýší se jeho pozornost a napětí. Spustí se poplachová fáze stresové odpovědi, která má za úkol připravit jedince na boj nebo na útěk. Stres je na jedné straně život zachraňující, na straně druhé ale i nesmírně energeticky náročný, přetěžující namáhané systémy a naopak omezující některé funkce a vraždící neurony v mozku. Pak už jde o stres nadměrný (distres, opak je eustres), a to akutní, který může vyústit v posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD – Posttraumatic stress disorder), anebo chronický, vedoucí někdy až k vyhoření. Doprovodným jevem těchto stavů jsou deprese. PTSD je porucha objevující se často u lidí, kteří přežili holocaust, ale také u jejich potomků. Obecně jsou spouštěcími faktory expozice traumatické situaci, její perzistentní opakování, genetická dispozice, kritické životní období atd. U obětí holocaustu v první i druhé generaci pak psychiatři a psychologové uvádějí specifika – imprint smrti, pocit viny přeživších, otupění, hledání smyslu, sekvenční traumatizaci, transgenerační přenos traumatu atd. Dr. Honzák v této souvislosti citoval z práce americké profesorky psychiatrie a neurobiologie Rachel Yehudy a kol. (Yehuda R, Joëls M, Morris RG. The memory paradox. Nat Rev Neurosci. 2010. Dec;11(12):837–9): „Deklarativní paměť a emoční vzpomínky jsou určujícími prvky kvality života a každodenního fungování. Absence paměti nebo neschopnost vybavit vzpomínky v jejich emocionálním kontextu vede k dysfunkcím, ale paradoxně: vzpomínky vyvolávající příliš mnoho emocí mohou být stejně ochromující.“

Léčbu těchto postižených jako bio-psycho-sociálně-spirituálních bytostí nevyřeší podle dr. Honzáka antidepresivum. „Je zásadně nutné vyhnout se přístupům, které redukují trauma jen na mentální či somatickou patologii, tedy na ‚nemoc‘. Trauma není obyčejná nemoc, ale zahrnuje kromě osobního utrpení také sociální a politický proces. Je proto v zájmu všech vypracovat definici, která postihne specificitu celého kontextu a bude také základem pro léčení traumatu. Traumatická zkušenost nikdy z mysli nevymizí a cílem proto nemůže být léčení v běžném slova smyslu,“ zdůraznil MUDr. Honzák.

Ošetřování z pohledu práva

Odpolední blok byl věnován právní problematice ve vztahu k pacientům, zejména seniorského věku, s níž seznámil JUDr. Petr Šustek, Ph.D., z PF UK v Praze. Hovořil o některých specifických situacích týkajících se většinou seniorů. V ČR existují čtyři skupiny osob, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům: 1. děti a nezletilí, s výjimkou situací, které mentálně zvládnou; 2. osoby soudem způsobilosti zbavené nebo 3. omezené; 4. osoby právně nezpůsobilé ad hoc (přechodně nesvéprávné). Jak tedy s některou z uvedených osob komunikovat, jaký právní význam má např. jimi podepsaný informovaný souhlas s provedením výkonu a naopak projevený nesouhlas s výkonem? Dr. Šustek uvádí, že pro negativní projev vůle (nechci operaci) je třeba větší svéprávnost než k vyjádření souhlasu. Striktně vzato, poznamenal přednášející, informovaný souhlas (s výjimkou sterilizace či kastrace) nemusí být písemný, avšak negativní revers musí být v písemné podobě vždy. Za pacienta plně či omezeně nesvéprávného ke konkrétnímu právnímu úkonu jedná vždy zákonný zástupce (u dětí rodiče, u dospělých opatrovník – nikoli tedy rodina, ta není podle zákona o rodině zákonným zástupcem dospělého člověka).

ew

 
  • tisk
  • předplatit si