Smrt a umírání na ARO

Souhrn: Umírání je postupné a nevratné selhávání životně důležitých funkcí a orgánů s následkem smrti individua. Oproti dřívějšímu důrazu na smrt jako na stav je dnes stále více umírání chápáno jako proces, tj. jako neustále se měnící stav. Podle toho, jak rychle tento proces probíhá, rozlišuje se na jedné straně tzv. rychlá smrt a na druhé tzv. pomalé umírání. I v tomto stadiu lidského života musí být věnována soustavná pozornost vyhledávání a uspokojování biologických, psychických, sociálních a spirituálních potřeb umírajícího pacienta.

Klíčová slova: umírání – smrt – ARO – tanatologie – sestra – potřeby umírajících – paliativní péče.

(Dying and death on ICU)

Summary: Dying is gradual failure of life with death as it ́s consequence. In the past was death seen more as a state but nowadays is dying take as a process. Process means constantly changing state. We differ on the one hand quick death and on the other hand slow dying according to how fast the process is under the way. Continuous must be taken to satisfy biological, psychical, social and spiritual needs of a dying patient.

Keywords: dying – death – ICU – tanatology – nurse – needs of dying patiens – paliative care.

Úvod

Život každého z nás jednou dospěje ke svému konci, tedy ke smrti. Jak se píše v mnoha knihách: „Není nic jistějšího než to, že každý, kdo se narodil, také jednou zemře.“ Přesto je v posledních 50 letech smrt vytěsňována z našeho vědomí, z našich životů, a to poměrně úspěšně.

Smrt je odmítána, vyvolává v nás úzkost a spoustu dalších nežádoucích pocitů. Ještě více než smrti se ovšem bojíme umírání. Přitom ani tato přirozená, leč konečná fáze lidského života nemusí být hrůzostrašná, dramatická a bolestivá. Péče o umírajícího člověka (ať už se jedná o našeho blízkého či o pacienta) nám může přinést spoustu hezkých chvil, ponaučení a zkušeností, za které jednou budeme velice vděční. Stačí k tomu jen málo: sám se o tuto oblast aktivně zajímat (studovat literaturu o paliativní péči, navštěvovat různé semináře a workshopy zabývající se péčí o umírající), připravovat se na smrt, tzn. zamyslet se občas nad touto životní etapou, přemýšlet o ní a nevytěsňovat ji. V neposlední řadě se také s umírajícími a jejich blízkými setkávat a aplikovat získané teoretické vědomosti v praxi, tedy řídit se zásadami paliativní péče, používat Chartu práv umírajících a nebát se trávit s umírajícími a jejich blízkými více času – jsou to totiž chvíle, které nás mohou velmi obohatit.

Profese sestry přináší celou řadu velmi náročných situací, na které je třeba se adaptovat. Jednou z nich je právě konfrontace s umíráním a smrtí. Na tento okamžik nejsme vnitřně připraveni a často s umírajícím neumíme správně pracovat. To v nás potom zanechává různé traumatizující pocity. Vždyť většina sester prožívá smrt člověka jako silný psychický otřes. O péči o umírající a zemřelé se dnes již hovoří poměrně často, ovšem z pohledu umírajících. Na sestry a jejich pocity a problémy, které se o umírající nejčastěji starají, se ale zapomíná.

Cíle práce

Cíl 1: Zjistit nejčastější pocity sester pracujících na ARO při péči o umírající a zemřelé. Cíl 2: Zjistit, co sestry nejvíce frustruje při péči o umírající a zemřelé na ARO. Cíl 3: Zjistit hiearchii potřeb umírajících pacientů z pohledu sester pracujících na ARO.

Hypotézy

H1: Sestry pracující na ARO nejvíce pociťují smutek a tíseň při péči o umírající a zemřelé. H2: Sestry pracující na ARO více frustruje umírání a smrt mladého člověka než staršího pacienta. H3: Sestry pracující na ARO jsou nejvíce frustrovány přítomností rodiny při péči o umírající a zemřelé. H4: Z pohledu sester pracujících na ARO jsou nejméně uspokojovány spirituální potřeby umírajících. H5: Z pohledu sester pracujících na ARO jsou nejlépe uspokojovány biologické potřeby umírajících.

Soubor

Výzkumný soubor byl tvořen sestrami pracujícími na anesteziologicko-resuscitačních odděleních ve vybraných pražských nemocnicích (Institut klinické a experimentální medicíny, Všeobecná fakultní nemocnice na Karlově náměstí, Ústřední vojenská nemocnice ve Střešovicích a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady). Celkem bylo rozdáno 150 dotazníků. Ze 140 dotazníků, které se vrátily, muselo být 5 dotazníků vyřazeno pro neúplnost odpovědí. Výsledky výzkumu byly tedy zpracovávány na základě 135 kompletně vyplněných dotazníků. Celková návratnost dotazníků byla 90 %. Takto vysokou návratnost lze vysvětlit osobní účastí při rozdávání i sběru dotazníků a výbornou spoluprací se sestrami příslušných oddělení.

Metodika

Při sběru dat i jejich zpracování byl zvolen kvantitativní výzkum, metoda dotazování, technika sběru dat pak formou strukturovaného dotazníku, který byl anonymní. Výzkumné šetření bylo provedeno během března a dubna 2009 na vybraných anesteziologicko-resuscitačních odděleních pražských nemocnic. Získaná data byla zpracována v tabulkovém procesoru Microsoft Office Excel 2003.

Výsledky

První hypotéza se nám nepotvrdila, chybně jsme předpokládali, že sestry na ARO nejvíce pociťují při ošetřování umírajících pacientů smutek a tíseň (viz graf 1). Ten však pociťuje jen 23 % sester z celkového počtu 100 %. Naprostá většina z nich uvádí jako nejčastější pocit psychické napětí (45 %). Zde by sestry neměly opomenout riziko vzniku syndromu emočního vyčerpání. Na místě je proto duševní hygiena sestry a prevence syndromu vyhoření. Umírání a smrt mladého člověka je jistě jedním z nejhorších zážitků pro všechen lékařský i nelékařský personál. Vyrovnání se s touto skutečností je nesmírně bolestné pro příbuzné mladého člověka, ale i pro ošetřující personál.

Na ARO často také umírají velmi mladí lidé. Ti většinou neumírají tak klidně a smířeně jako starší jedinci. Mají pocit nespravedlnosti a nenaplnění, smutku, že musí opustit život, který pro ně teprve nedávno začal. A je to sestra, která musí umět zachovat klid, důstojnost a ovládnout své emoce. Dostává se tak často do velmi složitých, obtížných a stresových situací. Proto jsme se v dotazníku ptali respondentů, zda prožívají umírání a smrt mladého člověka hůře než stejnou situaci u staršího pacienta (viz graf 2). Jak jsme předpokládali, až 88 % respondentů tyto situace rozlišuje. Tímto došlo k potvrzení druhé hypotézy, že sestry pracující na ARO více frustruje umírání a smrt mladého člověka než staršího pacienta.

Dle světové zdravotnické organizace je rodina základní jednotkou paliativní péče. Přesto je pro sestry pracující na ARO nejvíce frustrující právě její přítomnost u lůžka umírajícího (viz graf 3). Tak byla potvrzena i třetí hypotéza. Sestra na tomto oddělení se s umírajícími a jejich blízkými setkává poměrně často. Proto je důležité, aby znala zásady komunikace s umírajícími a nevyhýbala se rozhovorům s těmito pacienty a jejich doprovázejícími. Rozhovor s příbuznými umírajícího je velice náročný a vyžaduje velkou dávku profesionality a umění komunikace. Jak uvádí odborná literatura, dobrá komunikace je nezbytným základem interakcí mezi sestrou, umírajícím a jeho blízkými.

Umírající potřebuje nejen profesionální pomoc, ale hlavně fyzickou přítomnost rodiny a svých blízkých, a to i pacient na ARO. Z našeho výzkumu vyplývá, že 42 % respondentů si uvědomuje, že přítomnost rodiny a blízkých umírajícího – tedy potřeba nezůstat v okamžiku umírání sám – je jednou z nejdůležitějších potřeb umírajícího člověka (viz graf 4). Navíc má umírající na tuto „službu“ dle Charty práv umírajících nárok. Tím se nám potvrdila i čtvrtá hypotéza. Není pochyb o tom, že v dnešní době je o biologické potřeby umírajících dobře postaráno na většině ARO. Toto tvrzení podkládáme výsledky našeho výzkumu, kdy 129 (95 %) sester pracujících na resuscitačních odděleních vybraných pražských nemocnic uvedlo, že o biologické potřeby je v jejich zařízení postaráno dostatečně.

Každá sestra by měla vědět, že v terminální fázi onemocnění vystupují spirituální potřeby do popředí více než potřeby biologické. Nenaplněnost těchto potřeb může vést až ke stavu duchovní tísně. Tento stav je ošetřovatelským problémem, a tedy i ošetřovatelskou diagnózou. Přes všechny tyto informace uvedla naprostá většina sester z ARO (70), že tyto potřeby saturují u umírajících nedostatečně (viz graf 5).

Závěr

Hlavním úkolem pro sestry, ale i pro další pomáhající profese, je změna postojů a chování k umírajícím pacientům. V blízké budoucnosti musí podle našeho názoru dojít ke změně v přístupu k umírajícím pacientům a k jejich ošetřování. Nynější stav, kdy je umírající pacient v nemocnici „schován za plentu“ a sestry se mu (byť podvědomě) vyhýbají, bude po nástupu nové generace vzdělaných a osobnostně vyzrálých sester bakalářek a magister vystřídán upřímným zájmem být umírajícímu člověku nablízku a doprovodit ho na jeho poslední cestě.

Mgr. Eva Pfefferová, Katedra záchranářství a technických oborů, Fakulta zdravotnických studií, ZČU v Plzni; Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče, IKEM, Praha

PhDr. Alena Pistulková, Katedra záchranářství a technických oborů, Fakulta zdravotnických studií, ZČU v Plzni

Literatura:

1. Haškovcová H. 1994. Lékařská etika. 1. vyd. Praha: Galén. 1994, s. 230. ISBN 80-85824-03-5.

2. Haškovcová H. 2000. Thanatologie. 1. vyd. Praha: Galén. 2000, s. 210. ISBN 80-7262-034-7.

3. Kelnarová J. 2007. Tanatologie v ošetřovatelství. 1. vyd. Brno: Littera. 2007, s. 112. ISBN 80-85763-36-2.

4. Křivohlavý J. 2002. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha: Grada. 2002, s. 200. ISBN 80-247-0179-0.

5. Sláma O et al. 2007. Paliativní medicína pro praxi. 1. vyd. Praha: Galén. 2007, s. 362. ISBN 80-7262-505-5.

6. Šimek J. 2006. Péče o spirituální potřeby nemocných. Diagnóza v ošetřovatelství. Praha: 2006, roč. 2, č. 3, s. 2. ISSN 1801- 1349.

7. Vorlíček J et al. 2004. Paliativní medicína. 2. vyd. Praha: Grada. 2004, s. 480. ISBN 80-247-0279-7.

8. Vymětal J. 2003. Lékařská psychologie. 3. vyd. Praha: Portál. 2003, s. 400. ISBN 80-7178-740-X.

 

• tisk
• předplatit si