Předpoklady pro práci sester v hospici

Souhrn: Filozofií našich hospiců je hluboký, hluboce lidský a všeobecně profesionální přístup a také týmová práce všech pečujících. Zaměřuje se především na zajištění kvality života nevyléčitelně nemocných a také doprovázení až do konce života umírajících lidí. Hospice se pomalu dostávají do povědomí lidí, začínají být součástí péče o člověka. Obecný názor zdravotníků, a to i sester, bývá však ještě zkreslený. Často se říká, že do hospice nastupují převážně věřící sestry nebo ty, které nemají dostatečný pocit uspokojení ve svém osobním životě. Otázkou však je, zda mohl být pohled sester na umírání a doprovázení umírajících změněn vzděláním, hlubším studiem problematiky péče o umírajících. Výsledky šetření ukazují spíše na to, že převažujícím důvodem pro rozhodnutí pracovat v hospici je filozofie hospicové péče.

Klíčová slova: hospic – motivace – sestra – syndrom vyhoření – vzdělávání.

Úvod

Lidé kteří s odvahou a vytrvalostí vystavěli a se stejnou vůlí stále budují v České republice hospice, všemožně prosazují myšlenku hospicové paliativní péče, stejně jako ti, kteří v těchto zařízeních pečují o nemocné a jejich blízké. Ti všichni se snaží, aby člověk až do svého konce života zůstal člověkem, člověkem vnímaným s co největší důstojností a úctou. Také se snaží, aby smrt, i přes bolest, kterou s sebou přináší, byla vnímána jako přirozená součást života. Těm, kteří svůj život spojili s péčí o umírající a jejich nejbližší, zatím příliš pozornosti věnováno není. Někdo tuto službu bere jako samozřejmost, jiní ji zdáli obdivují, někdo ji spojuje s vírou v boha a další (bohužel často i profesionální zdravotníci) hledí s despektem, až odporem, na tento již ne nový obor. Jistě je zajímavé se zamyslet nad tím, co sestry vede k rozhodnutí pracovat v hospici, jaká je jejich motivace. Zda se rozhodly právě pro tento obor z důvodů osobních, a jakých, jestli jejich volba souvisela s vírou v boha či s jiným filozofickým postojem. A také co očekávaly, když do hospice nastupovaly, jestli se jejich očekávání alespoň částečně plní. Většina z těchto sester se pravidelně v tomto oboru vzdělává či studuje vysokou školu. Pokud tomu tak je, je možné, že vzdělávání sester jejich pohled na smrt a umírání mění nebo ovlivňuje. Díky svým zkušenostem mají tyto sestry co předávat svým kolegyním a kolegům z jiných oborů zdravotnictví. Například jim mohou vysvětlit, jaké priority a specifika tento obor má, jaké jsou nejdůležitější předpoklady pro tuto práci a jaké nároky na sestru z toho vyplývají. Je možné, že pokud dojde k pochopení způsobu myšlení sester v hospicové péči, změní se také pohled na umírání a přístup k zemřelým u ostatních zdravotníků, a tím i v ostatních zdravotnických zařízeních, nejen v hospicích.

Cíle výzkumu

Stanovili jsme si dva výzkumné cíle a tři hypotézy (v plném znění). Cíl 1. Zjistit motivační faktory sester, které se rozhodly pro práci v hospici. Cíl 2. Zjistit, jestli vzdělání sester má vliv na jejich postoj a přístup k péči o terminálně nemocné.

Hypotézy

H 1. Náboženské přesvědčení je rozhodujícím faktorem pro výběr práce sestry v hospici. H 2. Práce v hospici je sestrami vyhledávaná v souvislosti s jejich osobním životním selháním. H 3. Postoj sester k péči o terminálně nemocné klienty v hospici je závislý na jejich vzdělávání.

Použité metody a zpracování dat

Pro toto šetření byl zvolen kvantitativní výzkum. Ke sběru dat byl použit anonymní dotazník zaměřený na sestry, které pracují v českých hospicích. Výzkum probíhal od 3. ledna do 31. ledna 2009. Po předchozí domluvě s vrchními nebo staničními sestrami bylo odesláno celkem 110 dotazníků. Návratnost dotazníků byla 97 %. Dotazník byl anonymní, obsahoval celkem 30 otázek. Byly použity otázky uzavřené, polouzavřené i otevřené, v kterých mohly respondentky vyjádřit svůj názor. Poslední otázka umožnila sestrám v hospici, aby napsaly sestrám z ostatních oborů libovolný vzkaz. Data z dotazníků byla zpracovaná formou grafů Microsoft Excel Office 2007 a schémat Microsoft Word Office 2007.

Charakteristika výzkumného souboru

Výzkumný soubor tvořilo 107 všeobecných sester pracujících ve 12 již fungujících českých lůžkových hospicích. Osloveny byly všechny všeobecné sestry (včetně sester manažerek) bez rozdílu věku, délky praxe, nejvyššího dosaženého vzdělání a výše pracovního úvazku.

Výsledky a diskuse

Naše pozornost byla zaměřena na sestru a na její předpoklady pro práci v českém hospici. Zajímali jsme se o předpoklady a motivační faktory sester, které pracují s terminálně nemocnými. Našim druhým cílem bylo zjistit, jestli vzdělávání má u sester v hospicové péči vliv na postoj a přístup k péči o terminálně nemocné. S prosbou o spolupráci byly osloveny všeobecné sestry, které pracují v některém z 12 lůžkových hospiců v České republice. O pomoc byly telefonicky požádány vrchní nebo staniční sestry, které zajistily distribuci dotazníků mezi ostatní respondenty. Některé vrchní sestry si nepřály, aby byly zveřejněny přesné počty zaměstnaných sester. Jako důvod své prosby uvedly, že přesný počet je proměnný. Dále se počty liší podle velikosti hospice (počtu lůžek), což znamená, že v některém z hospiců bylo v lednu (2009) 5 sester v pracovním poměru a jinde se počet pohyboval okolo dvaceti sester.

Mýtus vyššího věku sester v hospicích

Nejširší věkové zastoupení sester v českých lůžkových hospicích je ve věku 35–45 let (36 %), nejmenší počet sester je ve věku 46 a více let (31 %). Zastoupení věkových kategorií je celkem rovnoměrné, lehce převažuje věk střední. Lze z toho usuzovat, že je pravdivé tvrzení naší zakladatelky hospicové péče MUDr. Marie Svatošové o tom, že: „Mezi lidmi je hodně rozšířen jeden blud či mýtus nebo jak to chcete nazvat. Prostě představa, že v hospici může pracovat jen člověk vyššího věku, snad pár let před důchodem. Pro mladé to prý není. Naše zkušenost je ale jiná. Ono to není ani tak o věku, jako o hřivnách, o schopnostech, o ochotě sloužit, o schopnosti mít rád lidi.“ (8, 2009.) Věk respondentů může souviset také s jejich psychosociální vyzrálostí a zároveň s tím, že disponují dobrou fyzickou kondicí, což je jedním z předpokladů pro práci v hospici, který si respondenti sami určili.

Vzdělání – desetina sester s vysokou školou

59 % sester v hospicové péči má nejvyšší vzdělání ukončené maturitou, 14 % je sester diplomovaných, 17 % je sester se specializací v některém z ošetřovatelských oborů a 10 % je sester s vysokoškolským diplomem. Vysoké procento sester, které mají vzdělání ukončené maturitou, pravděpodobně souvisí s tím, že dříve nebylo vyšší vzdělání možné a ani potřebné. Některé sestry si doplňovaly v průběhu praxe odbornost, ve které působily, specializačním vzděláváním. Bylo by zajímavé vědět, jestli vysokoškolsky vzdělané sestry v hospicové péči jsou převážně na manažerských pozicích nebo i v přímém provozu. Tato informace nebyla sledována.

Obory, které převažují

Z ošetřovatelských oborů, z kterých sestry do hospice přišly, jednoznačně převažují obory následné péče (28 %) a klinické obory (25 %). To může svědčit o bližším vztahu k nevyléčitelně a dlouhodobě nemocným, tedy k pacientům, kteří se v obou oborech velmi často vyskytují. Další nezanedbatelnou informací je pro nás informace, že 10 % sester si tuto práci vybralo hned po ukončení studia. Rozhodnutí může vycházet z prožité zkušenosti při stáži v hospici nebo z praktické výuky. Také víme, že dosažené vzdělání ovlivnilo v pohledu na smrt 55 % dotazovaných sester (viz graf 5). Podstatný pro hypotézu je také fakt, že 58 % respondentek studuje a 21 % by o studium mělo zájem (viz graf 4). V šetření jsme neporovnávali názor jednotlivých sester na tento výsledek s druhem jejich absolvovaného studia. Přesto předpokládáme, že obojí přímo souvisí s hpotézou: „Postoj sester k péči o terminálně nemocné klienty v hospici je závislý na jejich vzdělávání“. Sestry, v rozhodování při výběru profese, mohla ovlivnit filozofie paliativní péče. Jak tvrdí Sheldova Smithová „Vzdělávání v paliativní péči by mělo odrážet filozofii poskytované péče, neboť je to proces, v němž se pracuje spíš s lidmi a pro lidi než na lidech.“ (5, str. 671.) Nebo respondentům v rozhodnutí pomohla osobní zkušenost, kterou prožili v průběhu studia (viz graf 1). Přesnější odpověď bychom mohli získat při osobním rozhovoru s těmito sestrami.

Jaká je spokojenost v soukromém životě?

Pokud chceme potvrdit či vyloučit hypotézu: „Práce v hospici je sestrami vyhledávána v souvislosti s jejich osobním životním selháním“, je pro ně jednou z důležitých informací i rodinný stav respondentů: 47 % z nich je vdaných/ženatých, 31 % svobodných, rozvedených v tomto oboru pracuje 18 % a 5 % sester v hospicové péči udává stav vdova/vdovec (viz graf 2). Z těchto výsledků můžeme usuzovat, že osobní život sester je spíše uspokojivý. Toto ovšem nelze s určitostí potvrdit. Výsledky totiž nehovoří o tom, zda jsou sestry v osobním životě opravdu spokojené. Dle názoru respondentek si tuto práci vybraly sestry s vysokým sebevědomím, sestry se spokojeným osobním životem a nevybraly si ji proto, že jinde nebylo místo (viz graf 6). Předpokládáme, že sestry jsou sebevědomé, spokojené, a tudíž je k rozhodnutí v hospici nevedlo životní selhání.

Životní zkušenost

Na druhé straně se musíme pozastavit nad informací, že bezmála padesát procent sester bylo při výběru své současné profese ovlivněno životní zkušeností (viz graf 1). 60 % respondentů si o ostatních myslí, že si tuto profesi vybrali v touze být v láskyplném prostředí a s možností pečovat o druhé (viz graf 6). Obojí by mohlo svědčit o neuspokojivém osobním i profesním životě. Ani zde jsme však nesledovali, o jakou životní zkušenost jde. Nevíme tedy, zda jde o negativní či pozitivní zkušenost. Jestli tato zkušenost souvisela s osobním setkáním se smrtí či s přímou péčí o umírajícího blízkého člověka. Také mohlo jít o zkušenost prožitou během profesní přípravy, v průběhu pracovní činnosti nebo v průběhu dalšího odborného vzdělávání. Také však mohlo souviset s neuspokojenou rolí „pečovatele“. Proti těmto negativním úvahám stojí informace, že pro 33 % sester byla mezníkem pro volbu jejich profese filozofie hospicové péče. Dále šlo o touhu pomáhat lidem, kvalitní léčbu bolesti, vlastní víru, nespokojenost s péčí v nemocnici a další (viz: schéma 1 a graf 6).

Jak vidí sestry samy sebe?

Předpoklady pro tuto práci u sebe sestry nacházejí například v sebejistotě, spolehlivosti, odbornosti, fyzické i psychické stabilitě, asertivitě a mnohých dalších vlastnostech, které nás opět utvrzují spíše o opaku dané hypotézy. Tedy o tom, že sestry v hospicových zařízeních jsou si vědomy náročnosti této profese a že jsou schopny vnímat vlastní potřeby, které se pokoušejí alespoň částečně naplňovat. Dalším faktorem, který by mohl vyvrátit naši hypotézu, je smysl pro humor. 64 % respondentů sama sebe vnímá jako člověka se smyslem pro humor a 36 % má humor rádo, i když se nepovažuje za „baviče“. Hospic není místem, kde by byl slyšet jen pláč a panoval smutek. Hospic není „dům smrti“ ani „umírárna“, jak často slýcháme od některých lidí. Prof. H. Haškovcová uvádí: „Přestože většina pacientů v hospici s vysokou pravděpodobností zemře, toto označení devalvuje ušlechtilé cíle i praktický vstřícný přístup k trpícím lidem. Hospic poskytuje péči, která umožňuje nemocným důstojný a hodnotný život.“ (1, str. 76.) Zaměstnanci Hospice Sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích říkají, že se chodby hospice velmi často „rozeznívají“ smíchem a je zde také „cítit“ radost. Radost i přesto, že většinu nevyléčitelně nemocných zde doprovázejí ke smrti. Může být pocit uspokojení z práce v hospici, kde lidé pravděpodobně zemřou? Nejde o vyhoření personálu, jak by se mohlo zdát. Jeho radost spočívá z dobře vykonané práce, z pocitu uspokojení a pocitu naplnění. Přístup těchto pečujících je prostě jiný, neberou smrt jako prohru, ale spíš jako přirozenou část ve vývoji člověka. Převažují zde totiž jiné hodnoty a zájmy než v medicíně, kde smrt pacienta je vnímána jako prohra. Pocit dobře vykonané práce prožívají tehdy, když pacient netrpí děsem nebo bolestí a rodina, ač nemůže být šťastná, není nešťastná ani bezmocná. Nemocní lidé (ale i jejich blízcí) vnímají smích na rtech pečujících jako naději, pocit bezpečí a ujištění, že jejich nemoc a její projevy nejsou pro nikoho přítěží. Někteří z nich se také rádi zasmějí, třeba i sami sobě.

Příklad vrchní sestry, která zemřela v hospici Příkladem by mohl být příběh již zesnulé vrchní sestry, paní M, která do hospice přišla ve velmi „zbědovaném“ psychickém i fyzickém stavu. Věděla, co je hospic, a s přijetím naprosto rezignovaně souhlasila, ač se svým onemocněním nebyla ani částečně smířena. Zpočátku byla velmi skeptická a velmi uzavřená. Bylo náročné její nedůvěru a strach prolomit. Nakonec se to však podařilo! Paní M. se stala partnerem pro všechny členy pečujícího týmu. Byla silnou kuřačkou, a protože ji nemoc upoutala na lůžko, své „cigaretky“ si vychutnávala v přítomnosti někoho z personálu. Když dosáhla „správné hladinky“ nikotinu (jak sama říkávala), přímo „sršela“ humornými vzpomínkami ze svého poměrně „pestrého“ života. Někdy smích plynule navazoval na lítost a pláč, někdy tomu bylo naopak. Její smích byl velmi znělý a upřímný, podobně jako projev nevole, když s něčím nesouhlasila. Svůj život uzavřela ve vzpomínkách těch, kteří o ni pečovali, větou: „Pocitově jsem zemřela ve chvíli, kdy mi lékař sdělil, že moje onemocnění je nevyléčitelné. Tady jsem se opět probudila, vykouřila spoustu cigaret a užila si tolik legrace, že snad začnu věřit v boha. Já ateistka! A nebrečte, já vás budu chodit strašit.“ Tímto příběhem bylo prezentováno, jak je smích v paliativní péči důležitý pro pacienty i pro pečující.

Prostředí naplněné láskou

Velmi příznivě působily další výsledky výzkumu. Téměř stoprocentně je hospic sestrami vnímán jako prostředí naplněné láskou, uznáním, nadějí a péčí. Pouze 8 % sester s tímto názorem nesouhlasí. Vztahy v hospicových týmech jsou uspokojující. 62 % respondentů uvádí, že všem ve svém týmu důvěřuje. Je třeba však poukázat i na fakt, že 31 % sester prožívá pocity podle toho, kdo je s nimi ve službě. To je důkazem, že ani hospic není místem dokonalých interpersonálních vztahů. Je nutné se vztahy stále pracovat, protože někteří respondenti vnímají dobrý kolektiv také jako prevenci syndromu vyhoření. Kerney zdůrazňuje, že: „Každý pracovník zapojený do péče o pacienta musí mít jasnou představu vlastní profesionální identity. Musí také znát a vážit si přínosu ostatních pracovníků.“ (4, str. 48.)

Víra v boha

Na životní filozofii sester a jejich víru v boha byla zaměřena hypotéza: „Náboženské přesvědčení je rozhodujícím faktorem pro výběr práce sestry v hospici“. Výsledky seznamují s faktem, že 48 % sester věří v boha a 24 % sester má svou vlastní víru. Z tohoto vyplývá, že 72 % dotazovaných je religiozitou i svým duchovním vnímáním ovlivněno (viz graf 3). Nelze však přesně stanovit, co obsahuje vyjádření respondentek „mám svou vlastní víru“, zdali jde o víru náboženskou, či životní směr. Proto je v tomto případě potvrzení hypotézy vágní. Přesto dle Vachona v paliativní péči pozitivně fungují duchovní a náboženské systémy (4). Jak uvedla prof. Haškovcová: „Zakladateli všech českých hospiců jsou církevní instituce. V každém hospici je akceptován duchovní rozměr péče.“ (1, str. 62–63.) To však neznamená, že víra by byla podmínkou pro přijímání sester do hospice. Toto dokazuje fakt, že 23 % sester v hospicové péči jakoukoliv víru popírá a 5 % jich odmítá na otázku víry odpovědět.

Postoj ke smrti

Prof. Haškovcová publikuje názor, že většina lidí vytěsňuje myšlenky na smrt. Svou smrtelnost si uvědomují až v průběhu života, většinou až tehdy, kdy jsou přímo konfrontovaní se smrtí někoho blízkého. Dále prof. Haškovcová tvrdí, že především velká část zdravotníků bere smrt jako osobní prohru nebo jako něco, co jich se osobně netýká. Tvrdí, že mají problém o smrti i hovořit (1). Připustit si vlastní smrtelnost znamená přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život. Marie Svatošová opakovaně prohlašuje, že vyrovnanost s životní konečností a se svou vlastní smrtelností je podmínkou pro práci s umírajícími (7). Z naší práce vyplývá, že téměř polovina sester zaměstnaných v českých hospicích je s vlastní smrtelností vyrovnána. Dalších 32 % sester je smířeno se smrtelností, ne však s definitivní smrtí; 21 % neví a 5 % smířeno není. Akceptování vlastní smrtelnosti sestrami v hospicové péči souvisí pravděpodobně s hloubkou jejich víry. Věřící lidé vnímají smrt jako „nový začátek“. Neznamená to ale, že nad ztrátou blízkého netruchlí. Také se s nimi loučí s vírou, že se opět setkají. Pro ty, kteří v nekonečnost života nevěří, je smrt více definitivním pojmem.

Jak se bránit syndromu vyhoření

Sestry v hospicové péči si jsou vědomy, že je obklopuje více faktorů, které by mohly být příčinou jejich syndromu vyhoření. Aktivně se pokoušejí jim předcházet, ať už odpočinkem, relaxací, sportem, jinou prací. Většina z nich má své koníčky, rodinu, lásku, přátele. Některé z nich se v těžkých chvilkách „modlí“, jiné si užívají „pochvaly“, další chtějí být „chviličku o samotě“. Některým pomáhají „hry na PC“, další „si hrají se svými dětmi nebo vnoučaty“. Většina z nich vyhledává „chvilku ticha v přírodě nebo i doma“. Je toho hodně, co pro sebe sestry v hospicové péči dělají. Důležité však je, aby i jejich nadřízení věnovali tomuto tématu dostatek času a prostoru. Dle Marie Svatošové je důležité vyvarovat se přeceňování vlastních sil a pracovat s prevencí vyhoření od samého počátku(7). Syndromu vyhoření a jeho prevenci lze věnovat široké spektrum otázek a hledání odpovědí.

Umění komunikace

Mezi schopnosti, které jsou pro hospicovou péči nezbytné, patří umění komunikovat. 16 % sester nemá absolutně žádné potíže při takové komunikaci. Největší množství sester (48 %) přiznává, že někdy hledá slova, a u 38 % záleží na situaci, v které komunikace probíhá. Jen jedna sestra si při komunikaci s nevyléčitelně nemocnými a jejich rodinami příliš nevěří. Z tohoto výsledku lze odvodit závěr, že komunikace je umění, ve kterém je stále se co učit a s čím je nutné neustále pracovat. Myslím, že v této péči je nejdůležitější, aby si sestra osvojila umění naslouchat.

Na co myslí sestry v hospicové péči?

Výzkum byl věnován též myšlenkám sester v hospicové péči. Z odpovědí je patrné, že sestry hospicové péče mají pocit, že „jejich“ obor není příliš atraktivní a je vnímán spíše s despektem. Obecný názor na sestry v hospicové péči bývá často rozporuplný. Dle Arandy: „Jde o prostředí, které je pro ostatní oblasti zdravotní péče spojeno s představou, že se moderní medicíně nepodařilo udržet smrt v šachu.“ (5, str. 651.) Bradshaw míní, že: „Paliativní péče je jakási zhuštělá podstata ošetřovatelství, kde stačí jen hlídat životní funkce.“ (5, str. 651.) Výpovědi respondentů naznačují zájem, zaujetí odhodání a nadšení pro jeden z cílů ošetřovatelství jako profesionálního a vědního oboru, mezi které, kromě upevňování a podpory zdraví, podílení se na navrácení zdraví, také patří zmírňování utrpení nemocného člověka, zajišťování klidného umírání a důstojné smrti (6). Svými odkazy se oslovení respondenti pokoušejí tento názor veřejnosti změnit (viz schéma 2).

Závěr a doporučení pro praxi

Z vyhodnocených dotazníků vyplynulo, že mezi sestrami v českých hospicích je většina sester věřících, avšak víra není podmínkou pro přijetí do zaměstnání v hospici. Z výsledků dotazníku nelze s určitostí tvrdit, že náboženské přesvědčení je rozhodujícím mezníkem pro výběr práce v hospici. Pro úplné potvrzení hypotézy: „Náboženské přesvědčení je rozhodujícím faktorem pro výběr práce sestry v hospici“ by měl být dotazník více zaměřen na problematiku víry jako motivačního prvku. Hypotéza: „Práce v hospici je sestrami vyhledávána v souvislosti s jejich osobním životním selháním“ se nepotvrdila. Sestry si tuto práci nevybírají v důsledku životního selhání. Nejčastějším motivem pro práci v hospicovém zařízení je myšlenka filozofie hospicové péče, touha pomáhat lidem a přání pečovat o umírající. Většina sester je se svou volbou spokojena. Avšak z těchto výsledků hypotézu nelze ani vyloučit. Jen málokdo se spontánně a anonymně komukoliv svěří s osobním zklamáním a neúspěchem. Forma kvantitativního výzkumu dotazníkovou metodou není pro tento typ zjišťování zcela vhodná. Doporučili bychom dotazník kombinovaný opakovaným polostrukturovaným rozhovorem.

Jedna z oblastí šetření se významně zabývala tím, zda má vzdělávání vliv na postoj sester k přístupu v péči o terminálně nemocné. Byla vytvořena hypotéza: „Postoj sester k péči o terminálně nemocné klienty v hospici je závislý na jejich vzdělávání“. Cíl práce byl naplněn a hypotéza potvrzena. Z výzkumu vyplývá, že většina sester se cítí v péči o nevylčitelně nemocné a umírající ovlivněna jejich vzděláním a dalším vzděláváním. Do vzdělávání sestry řadí studium na vysoké škole, studium na odborných školách, účast na saminářích (konferencích), také četbu odborné literatury a stáže v hospicích. K tomuto sestry dodávají, že studium jim dodává jiný pohled na smrt a umírající, více znalostí v oboru, rychlejší a přesnější reakce na změny. Jako formu vzdělávání vnímají také životní zkušenost a víceletou praxi v daném oboru. Nutná je ochota stále se vzdělávat, protože dle sester v hospicové péči vzdělání souvisí s přístupem k umírání a bezprostředně souvisí s péčí o nevyléčitelně nemocné. Můžeme konstatovat, že sestry v hospicové péči mají velmi kladný vztah ke vzdělávání. Vzdělávání vnímají jako samozřejmou součást oboru hospicové péče.

Lze tedy říci, že předpoklady a motivační prvky pro práci v hospici jsou především filozofie hospicové péče, láska k lidem a fyzická i psychická odolnost. Neméně důležitě je vnímáno umění dobré komunikace. Jde o komunikaci s nemocnými, jejich blízkými a tak s ostatními členy pečujícího týmu. Důležitá je i schopnost sebereflexe, tedy uvědomění si a pojmenování svých vlastních potřeb. Nutná je ochota stále se vzdělávat, protože dle sester v hospicové péči vzdělání souvisí s přístupem k umírání a bezprostředně souvisí s péčí o nevyléčitelně nemocné.

Bc. Klára Kněžková, t. č. částečný ID po operaci mozku, dřívější zaměstnání hospic J. N. Neumanna, Prachatice

PhDr. Marie Trešlová, Ph.D., Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně-sociální fakulta

Literatura:

1. Haškovcová H. Thanatologie. 2. Přepracované vydání Praha: Galén, 2007. 244 s., ISBN 978-80-7262-471-3.

2. Křivohlavý J., Povídej naslouchám. 1. Vydání Praha: Návrat, 1993. 105 s., ISBN 80-85495-18-x.

3. Křivohlavý J. Psychologie nemoci. 1. Vydání Praha: Grada Publishing, a. s., 2006. 198 s., ISBN 80-247-0179-0.

4. O‘Connor M, Aranda S. Paliativní péče pro sestry všech oborů. 1. Vydání Praha: Grada Publishing, a. s., 2005. 324 s., ISBN 80-247-1295-4.

5. Payne S, Seymour J, Ingleton CH (EDS.). Principy a praxe paliativní péče. 1. Vy- dání Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. 807 s., ISBN 978-80- 87029-25-1.

6. Pochyl K. Koncepce ošetřovatelství. 2. přepracované vydání. Brno: NCO NZO, 2005. 49 s., ISBN 80-7013-420-8.

7. Svatošová M., Hospice a umění doprovázet. 5. vydání Praha: Ecce homo, 2003. 150 s., ISBN 80-902049-4-5.

8. Svatošová M., Lidé z hospice [on-line], [cit. 2009-03-25], dostupné z www: http://hospice.cz/hospice1/index2. php?id=629.

Recenzovaly:

Mgr. Zuzana Jandíková DiS., Fakulta zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni

Mgr. Ivana Chloubová, Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně-sociální fakulta

 

• tisk
• předplatit si