Zpět na detail čísla

Číslo 1 / 2012

Komunikace s handicapovanými pacienty

Datum: 9. 1. 2012
Autor: ew

Další konferenci na téma Komunikace s handicapovaným pacientem a Právní odpovědnost zdravotnických pracovníků pořádala 8. listopadu Všeobecná fakultní nemocnice v Praze (VFN) ve spolupráci s traumatologicko-ortopedickou sekcí ČAS a její předsedkyní Mgr. Dagmar Škochovou.

Úvod patřil dvěma pracovnicím obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Praha, o. p. s., která poskytuje terénní a ambulantní sociální rehabilitaci nevidomých a slabozrakých a podporuje jejich integraci do společnosti. Přednáška Kontakt s nevidomým pacientem (Mgr. K. Kociánová) obsahovala několik tematických okruhů důležitých nejen ve zdravotnických zařízeních, jako jsou mimo jiné: klasifikace zrakového postižení (silná slabozrakost, poruchy zorného pole, zachování světlocitu, úplná nevidomost); zásady komunikace s nevidomými (nabídnout, ale nevnucovat pomoc, pozdravit jako první a představit se, při doprovodu jít krok před nevidomým, rychlost pohybu se řídí podle nevidomého, který jde po bezpečnější straně, atd.); mýty a předsudky v komunikaci s nevidomým (např. že ztráta zraku vede automaticky ke zlepšení dalších smyslů, že nevidomí mají hudební nebo absolutní sluch častěji než ostatní, že mají šestý smysl pro vnímání překážek, že je při hovoru s nevidomým třeba mluvit jednoduše, aby porozuměl, že by se s nevidomým nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech, že by nevidomý měl být vždy neskonale vděčný za jakoukoliv pomoc, že každý, kdo chodí s bílou holí, je zcela nevidomý, že všichni nevidomí vidí jen tmu, že ztrátou zraku se člověk stává zcela závislým na pomoci okolí aj. – více na www.praha.tyflocentrum.cz).

Podporované zaměstnávání osob se zrakovým postižením (Bc. K. Pojslová) bylo dalším tématem, kterým se zabývají v TyfloCentru Praha, o. p. s. Přednášející hovořila o pracovním uplatnění, ale také o bariérách v zaměstnávání osob se zrakovým postižením. TyfloCentrum Praha, o. p. s., jim poskytuje individuální podporu při vyhledávání pracovních nabídek, pomáhá při oslovování zaměstnavatelů, pořádá trénink dovedností, zprostředkovává doplňkové kursy, seznamuje s pracovními právy osob se zrakovým postižením, snaží se naučit je větší samostatnosti aj.

Téma Výcvik vodicího psa a jeho sžívání s nevidomým (K. Ptáčková, M. Holasová, Středisko výcviku vodicích psů; www.vodicipsi.cz) je na každé konferenci vítaným zpestřením programu, protože se ho pravidelně účastní i živé kompenzační pomůcky – vodicí psi. Přišli i tentokrát – s cvičitelkou a s nevidomou majitelkou – a předvedli to, o čem byla řeč: vodicí psi musí být klidní, poslušní, nesmějí se bát, nechat se vyrušit, štěkat apod. Přítomní se dále dozvěděli, že pes přichází do výcvikového střediska ve věku přibližně jednoho roku po předchozí asi 10měsíční předvýchově, která má za cíl udělat z něj, stručně řečeno, pohodáře. Výcvik pak trvá 6–8 měsíců, pes ho zakončuje zkouškou a posléze je předán klientovi, pro nějž se stane neocenitelným pomocníkem. Je velmi důležité, aby si jeho nepostradatelnost pro osoby s handicapem uvědomovalo i okolí včetně zdravotnických zařízení.

Také Mgr. N. Dingová z České komory tlumočníků znakového jazyka (ČKTZJ) bývá na konferencích traumatologicko-ortopedické sekce častým hostem. Jako vždy hovořila o komunikaci s neslyší­cími pacienty a je pozoruhodné, kolik nového lze pokaždé říci. Zamýšlela se nad tím, v čem je svět neslyšících jiný než náš. Osoby se ztrátou nebo zbytky sluchu nebojují jen s komunikačními bariérami, ale také s mnoha předsudky. Přednášející mj. zdůraznila, že navzdory všeobecnému mínění dokáže znakový jazyk vyjádřit vše, co potřebuje, přičemž nezastupitelnou roli hrají oční kontakt, mimika (svraštění čela, dotyk na horní části paže místo oslovení aj.) a gestikulace (zásada: nesahat neslyšícímu na pohybující se ruce nebo na hlavu). Další praktické rady i pro zdravotníky: místo zavolání zablikejte světlem; je-li pacient pootočen, zamávejte něčím v jeho zorném poli; chcete-li mu po položení talíře s obědem popřát dobrou chuť, zaťukejte na stůl. A nezapomeňte, že každý neslyšící má právo mít při rozhovoru se zdravotníkem tlumočníka znakového jazyka a že má právo si vybrat toho svého! I pak ale mluvte s pacientem, nikoli s tlumočníkem nebo jinou doprovázející osobou. Pacient je svéprávný člověk, který jenom neslyší...

Na přednášku N. Dingové navázala Mgr. B. Kosinová, rovněž z ČKTZJ, informacemi o možnostech vzdělávání zdravotnického personálu v komuni­kaci s neslyšícími včetně kursů znakového jazyka, e-learningu nebo praktických publikací pro zdravotnickou i laickou veřejnost (více na www.cktzj.com, www.pevnost.com, www.trojrozmer.cz, www.neslysici.cz aj.). 

Vhled do kultury a komunity čes­ kých neslyšících poskytla – rovněž nikoli poprvé, ale opět jinak – neslyšící Bc. Z. Hájková. Tentokrát s sebou přinesla videoukázky dokumentující špatné, téměř neuvěřitelné zkušenosti neslyšících pacientů se zdravotníky. Je dobře, že přednáškový sál byl nabitý k prasknutí a že se konference zúčastnili i studenti – čím více jich videa vidělo, tím do budoucna lépe. Doufejme.

Téma Komunikace s problémovým typem pacienta si pro vzdělávací akci traumatologicko-ortopedické sekce vybrala psycholožka PhDr. L. Janáčková, Ph.D., vedoucí oddělení somatopsychiky VFN. V úvodu připomněla, že komunikovat neznamená jen mluvit, ale vědět, co chceme říci, rozhodnout se, kdy a jak nejlépe informaci sdělit, vybrat si pro to správné místo, hovořit srozumitelně, brát při tom v úvahu pacientovy pocity, umožnit mu, aby se sám dostatečně vyjádřil, a zkontrolovat, zda informaci přijal a pochopil. Poté už postupně uváděla konkrétní příklady komunikace s pacientem podle jeho osobnostního typu. Jinak je třeba hovořit s úzkostným typem, jinak s pacientem úzkostně agresivním či agresivním, zase jinak s typem, který s nadsázkou označila jako „agresor blbec“, odlišný přístup vyžaduje typ pedantský nebo histrionský atd. Připomněla rovněž psychologickou teorii transakční analýzy (Eric Berne, 1910–1970, USA), vysvětlující lidskou psychiku, podle níž má každý člověk v sobě tři komunikační a osobnostní roviny (ego-stavy): Rodiče, Dítě a Dospělého. Jsou v nás zkombinovány v různém poměru, vždy některý z nich převládá a transakční analýza se zjednodušeně řečeno mj. zabývá rozborem komunikace a vnitřní dynami- ky těchto složek osobnosti. Přednášejí- cí pojala vážné téma s humorem a pro konkrétní příklady typu komunikace (tj. role, v jaké člověk/pacient právě je) chodila do oblasti partnerských vztahů. Na závěr zobecnila, že pacient přichází do zdravotnického zařízení jako Dítě a lékař vystupuje v roli Rodiče, ale optimální by byla komunikace Dospělého s Dospělým – v partnerských vztazích i ve zdravotnictví.

Do vážné roviny vrátil přítomné poslední přednášející JUDr. P. Šustek, Ph.D., z Centra zdravotnického práva PF UK v Praze sdělením Práv­ ní odpovědnost zdravotnických pra­covníků. Připomněl mimo jiné, že neexistuje právní odpovědnost za správný výsledek úkonu, pouze za správnost jeho provedení. Hovořil o novém pojetí „lege artis“, podle nějž by mělo jít nejen o postup v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, ale nově také o vyjádření situace krajní nouze, tedy o dodržení postupu lege artis v rámci možností, které zdravotník má – volně přeloženo jde o situaci, kdy nebude-li zdravotník konat, budou následky nekonání ještě horší (zákon o zdravotních službách, v platnosti v roce 2012).

ew

 
  • tisk
  • předplatit si