Za katedrou - Postřehy z učitelské praxe

Začátek nového školního roku mne přinutil napsat tento článek.

Dvanáct let vykonávám profesi odborné vyučující na Střední zdravotnické škole v Plzni. Jsem vysokoškolsky vzdělanou všeobecnou sestrou s pedagogickým vzděláním a svoje povolání mám velmi ráda. Jako kvalifikovaný zdravotnický pracovník se každoročně velmi aktivně zapojuji do programu celoživotního vzdělávání a v rámci kreditního systému se zúčastňuji odborných seminářů a konferencí, většinou se zdravotnickou tematikou.

Dalo by se říci, že vzdělání mám na výkon svého povolání dostačující, ale... Je to právě to zmíněné „ale“, kvůli kterému se někdy my, odborné učitelky a sestry v jednom, dostáváme do napjatých situací a konfliktů s těmi, které jsou na odděleních stálicemi. Přála bych si, aby moje slova, která se mnou jistě sdílejí i jiní vyučující, byla jakýmsi sdělením, že i my občas umíme řešit naléhavé situace, dokážeme se postarat o nemocné a hlavně, veškeré své nabyté informace tím nejlepším možným způso- bem předáváme dál.

I mne kdysi škola učila, že v naší profesi je na prvním místě lidskost, vstřícnost, laskavost a vzájemná tolerance. Ať už ve vztahu sestra–nemocný či ve vztahu s kolegy. Bohužel právě tohle se z naší povahy nějak vytrácí. Kam zmizel ten vlídný přístup nelékařských zdravotníků a lékařů? Nebo snad v našich povahách nikdy nebyl? Za sebe tvrdím, že ho bylo více a že pokory a upřímnosti v naší společnosti ubývá. Stačí se jen na chvilku zastavit a prohodit pár slov s kolegyní. O tom, jak se netěší na odbornou praxi, jak má obavy z toho, kdo se nad ni bude zase povyšovat a kdo jí bude zase dokazovat, že ona je pouze „ta učitelka“, která je zdržuje od jejich práce. Věřte mi, že vykonávat tuto profesi není vůbec jednoduché. Na nemocničním oddělení trávíme možná méně času, než by bylo třeba, ale i tak se snažíme žákům předat to, co považujeme za nejdůležitější.

Každý z nás se jednou učil, všichni jsme byli nezkušení, nemotorní a potřebovali jsme pomocnou ruku. Proč se tedy čím dál častěji setkávám se situací, kdy nejen mně, ale ani těm mým nemotorným svěřencům nikdo pomocnou ruku nepodá? I já se občas dostanu do role nováčka, když musím vyučovat na novém, neznámém oddělení. Sice znám svoji práci, ale neznám chod oddělení. Vím, že hodně záleží na povaze každého z nás. Někdo je průbojný, přizpůsobivý apod., ale někdo takový prostě není.

O to horší je pak změna, kterou většina z nás přetrpí ze strachu například o ztrátu zaměstnání. Mrzí mne tato situace. Nechce se mi už jen tak přihlížet, poslouchat a účastnit se různých jednání, když vím, že se situace nezlepší, pokud se nezměníme my. My všichni. Naše myšlení a vzájemná tolerance. Všem sestřičkám na školních stanicích bych chtěla připomenout, že i my – odborné učitelky ze zdravotnických škol – jsme kvalifikované a rády se učíme novým věcem. Stačí jen, když nás někdo nechá naslouchat, občas nám poradí a podá alespoň v počátku tu tolik potřebnou pomocnou ruku.

Za všechny odborné učitelky ze zdravotnických škol Mgr. Alena Štroblová

 

• tisk
• předplatit si