Zpět na detail čísla

Číslo 2 / 2012

Připomínka vlastní smrtelnosti

Datum: 6. 2. 2012
Autor: Jarmila Škubová

Václav Havel v prosinci loňského roku zemřel a mnoho o něm bylo od té doby napsáno a napovídáno. Nechci proto psát nekrolog, jen se trochu zamyslet nad jeho slavným citátem, který vy­ slovil a který se měl stát unikátním programem humánní lidské společ­ nosti v 21. století: „Láska a pravda zví­ tězí nad lží a nenávistí!“ 

O reálné pro­gnostické hodnotě těchto slov sám po zkušenostech s vysokou politikou po­chyboval. Například v Odcházení, jeho posledním díle, které bylo zfilmováno i zdramatizováno, hrdina odchází do ústraní, znechucen intrikami okolí, lží a nenávistí, a přemýšlí o vlastní úloze, o tom, kdy selhal on. Na závěr dramatu se vynořuje, skutečná postava – Václav Havel – je na konci své kariéry a živo­ta, kdy už se musí vzdát skoro všeho, a říká znovu (přese všechno) ona slavná slova zvesela a hlasem plným přesvěd­čení: Láska a pravda musí zvítězit!

Během pokročilé nemoci si přál, aby o něj pečovaly zdravotní sest­ry zasvěcené bohu, sestry Boromejky. Je možné a pravděpodobné, že po lidské zkušenosti spoléhal na boží spravedlnost.

Věřím s Havlem a v souladu s dal­šími filozofy i duchovními, že podstatou člověka je dobro. Že člověk je pře­devším dobrý a výjimečně zlý. Niko­li opačně. Věřím také tomu, že láska a pravda zvítězí. Nakonec vždy. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby to bylo opač­ně, nebyli bychom tu. Slova „člověk“ nebo „lidský“ se ne náhodou vyvinu­la jako synonymum pro něco dobrého, vstřícného, pomáhajícího. Zákon po­kroku je zákonem dobra, myslel si Ha­vel, a vítěz je ten, kdo ho akceptuje.

Člověk je zkrátka „udělán“ tak, aby mu opravdové, dlouhodobé a zdra­ví přínosné uspokojení poskytovalo jen dobro, činy, kterými prospívá ne­jen sobě, ale i ostatním – svému oko­lí, své rodině, svým pacientům. Je to čistá, povznášející radost, kterou by mnoho sester nevyměnilo za nic jiné­ho na světě. Je to radost, která přináší klid do duše, posiluje imunitu a veš­keré zdravé fungování lidského těla. Ne všichni tomu rozumějí.Může mít někdo radost z nakrade­ných peněz nebo z úspěšného intrikaření? Může, ale je to radost problema­tická, jiná a dokonce si myslím, že si ani slovo radost nezaslouží.

Majetek a moc jsou hodnoty, které se projeví v celé své bezvýznamnosti, když leží člověk na smrtelné posteli. Teprve tam, a často pozdě, si uvědo­mí, co v životě ztratil tím, že si z peněz a poklon udělal modly, že hromadil ne pro jeden, ale milion svých životů. Kde ale teď jsou ti přátelé, se kterými strávil nejednu příjemnou chvíli? Kde jsou jeho děti?

Sestry ošetřují, doprovázejí a větu: „Teď konečně vidím, kdo měl ke mně skutečný vztah“ slýchají velice často. A často jsou to jen ony, kdo drží ruku odcházející z tohoto světa. V tu chví­li to chápou, svěřují se a prosí ještě o chvilku času, který by vše napra­vil. A to jsou ty chvíle, kdy, jak to vi­dím já, láska a pravda vítězí. Chví­le prozření.

Jarmila Škubová

 
  • tisk
  • předplatit si