Bazální stimulace z pohledu pacienta v bezvědomí

Souhrn / Cílem tohoto článku je přiblížit poskytovatelům ošetřovatelské péče vnímání pacienta se změnou vědomí. Článek nabízí zdravotníkům náhled do těžké životní situace pacienta, který se ocitl bez schopnosti verbálně komunikovat, závislý na péči ošetřujících. V dnešní době se stále více zvyšují nároky na vzdělávání a profesní kompetence zdravotníků, na kvalitu ošetřovatelské péče a plnění potřeb pacienta. Ne vždy však má ošetřující personál od pacienta takové informace, aby mohl plně uspokojovat jeho potřeby. V situaci, kdy je schopnost klienta verbálně komunikovat omezena, se využívá koncept bazální stimulace. Koncept bazální stimulace je poměrně nový směr v ošetřovatelství, který se u nás zahrnuje do ošetřovatelského procesu teprve několik let a reference na pokroky pacientů se šíří velmi rychle. Vždy jsem se o tomto konceptu dočetla pouze z pohledu zdravotníka, ale mě samotnou zajímal názor pacienta.Poznatky uvedené v tomto článku informují o tom, že koncept bazální stimulace podporuje kvalitu ošetřovatelské péče a spokojenost příjemce péče. Článek by měl přispět k rozšíření jedné ze základních ošetřovatelských kompetencí, a to k rozvoji empatie poskytovatele péče.
Klíčová slova / bazální stimulace – pacient – biografická anamnéza pacienta – komunikace – vnímání.

Basal stimulation from the perspective of the client´s unconscious

Summary / The aim of this article is to bring perception of patient with altered consciousness to the providers of nursing. The article offers healthcare professionals insight into the difficult situation of the patient, who found himself without the ability to communicate verbally, dependent on care of hospital attendants. Nowadays, more and more increasing demands on education and professional skills of health professionals, the quality of nursing care and meeting the needs of the patient. Not always the nursing staffs have information from the patient such that it can fully satisfy its needs. In such a situation, when the verbal communication is limited we use the concept of basal stimulation. The concept of basal stimulation is a relatively new direction in nursing it is involve only a few years in our nursing process and references to the patients’ progress is spreading very fast. I’ve always read about this concept from the point of view of a medic but I have been very interested in the patient’s opinion.The information used in this article inform about the concept of basal stimulation promotes quality nursing care and welfare recipients. The article should contribute to the expansion of one of the basic nursing skills, and to develop empathy care providers.
Keywords / basal stimulation – patient – biographical patient history – communication – perception.

Úvod

Bazální stimulace je koncept podporující komunikaci, kognitivní a pohybové schopnosti člověka. Poskytuje pacientovi vlídné a co nejpříjemnější prostředí, možnost vnímat své tělo a rozvíjet vlastní identitu, komunikovat s okolím beze slov, orientovat se v prostoru a čase. Hlavní zásadou konceptu je nutnost holisticky vnímat jedince. Řídí se individualitou jedince, jeho životními návyky a zvyky. Tyto faktory jsou zapojeny do ošetřovatelského procesu, čímž je klientovi zajištěn neustálý příjem podnětů. Nedostatek podnětů společně s omezením schopnosti pohybu vedou k senzomotorické deprivaci. Lidský mozek uchovává v paměťových drahách životní návyky a vzpomínky, jeho činnost je tedy možné znovu aktivovat pomocí cílené stimulace uložených vzpomínek. Stimulace smyslových orgánů přispívá k regeneraci paměťových stop a umožňuje vznik nových dendritických spojení v mozku. Koncept bazální stimulace přidává ošetřovatelské péči o klienta léčebný efekt. (Friedlová, 2007).

Výhodou konceptu je jeho jednoduchost, účinnost a finanční nenáročnost. K zapojení bazální stimulace není potřeba žádných speciálních pomůcek ani přístrojů, je třeba vyškolený personál, který je schopen vcítit se do role pacienta, představit si nemocniční prostředí z jeho pohledu. Certifikované kurzy pro zdravotníky jsou proto založeny na prožitkových situacích. Také finanční přínos konceptu je nepopiratelný, bazální stimulace urychluje návrat pacienta do běžného života a zkracuje délku hospitalizace, výsledek je tedy ekonomický. Mezi další výhody konceptu patří rozšíření ošetřovatelských kompetencí. Zdravotníci rozvíjejí vlastní kreativitu, realizují své schopnosti a učí se vnímat potřeby pacienta.

Prvky konceptu

Základní prvky (stimulace somatická, vestibulární, vibrační) a prvky nástavbové (stimulace orální, olfaktorická, taktilně-haptická, vizuální a auditivní). Krátce lze říci, že každý druh stimulace působí na vnímání nemocného v určité oblasti a je založen na informacích získaných pomocí biografické anamnézy pacienta. Pro efektivní stimulaci pacienta je nutná spolupráce zdravotníků s jeho rodinou a přáteli. Základem je sestavení biografické anamnézy. Je nutné, aby veškeré stimuly byly jasné, nematoucí, a především slovně doprovázené – vysvětlené ošetřujícím. Ošetřovatelská péče musí být pro nemocného pozitivním zážitkem splňujícím jeho potřeby.

Cíl práce

Cílem mého výzkumu bylo zjistit pomocí rozhovorů s respondenty význam bazální stimulace a technik konceptu. Zaměřila jsem se na koncept bazální stimulace z pohledu pacienta, který má omezené vnímání, tedy pacienta v bezvědomí. Mapovala jsem, jaké pocity a vjemy tyto pacienty doprovázely a co si z období bezvědomí pamatují. Zjišťovala jsem také, jaký je přístup ošetřujícího personálu k pacientům v bezvědomí. Ve své práci jsem se zaměřila na to, jak je člověk v bezvědomí schopen chápat svoji situaci, jak vnímá okolí, známé hlasy a ostatní stimuly. Smyslem mého výzkumu bylo poskytnout zdravotníkům vykonávajícím techniky konceptu zpětnou vazbu od pacienta. Umět porozumět nemocnému je zvláště ve zdravotnickém povolání velmi cenná schopnost.

Soubor, metodika

Zvolila jsem kvalitativní formu výzkumu. Respondenty jsem pro svůj výzkum vyhledávala v okolí svých přátel a známých. Využila jsem i komunikačních skupin zdravotníků k oslovení možných respondentů formou prosby zveřejněné na různých internetových stránkách. Vzhledem k tomu, že jakékoliv onemocnění a s ním spojené nepříjemné zážitky jsou pro člověka velice osobní záležitostí, bylo provedení výzkumu velmi ztížené. Vzorek respondentů také výrazně redukovaly podmínky mého výzkumu. Předpokladem bylo, že daná osoba byla v bezvědomí po dobu natolik dlouhou, aby byl do ošetřovatelského procesu zapojen koncept bazální stimulace. Nutné bylo, aby se tato událost stala před ne více než šesti lety (první kurz bazální stimulace u nás proběhl v roce 2003, do učebních osnov byl koncept zahrnut od roku 2004, a předpokládám, že určitou dobu trvalo, než jej začala aplikovat většina zařízení). Další podmínkou kladenou na respondenta bylo, aby měl vzpomínky a prožitky. Většina osob si z období svého bezvědomí nic nepamatuje. Je to způsobeno podáním cílené medikace pro tlumení bolesti, utišení neklidných pacientů a z dalších důvodů. Tito lidé mi sdělovali, že „vše prospali a nic si nevybavují“. Z množství osob, které mě kontaktovaly s ochotou sdělit své zážitky, jsem dokázala pro svůj výzkum, z důvodů výše zmíněných, zapojit osm osob.

Rozhovory s respondenty probíhaly v jimi zvoleném prostředí, podmínkou bylo soukromí a klidná atmosféra. Rozhovor jsem rozdělila do tří částí. První částí byla krátká kazuistika obsahující informace o respondentovi. Zjišťovala jsem věk a pohlaví, rodinný stav před hospitalizací (pro získání informací, kdo o respondenta později pečoval), zaměstnání, koníčky a zájmy (pro pochopení stimulací zahrnutých do ošetřovatelské péče), důvod hospitalizace a současný stav respondenta. V druhé části rozhovoru byly otázky zaměřené na to, jaké jsou prožitky člověka v bezvědomí. Dozvídala jsem se, jak respondenti chápali svůj stav a místo, kde se nacházejí, jak vnímali své tělo, jak rozuměli prováděným výkonům (zda je zdravotník před výkonem seznámil s následující činností), dále jaký je jejich nejsilnější zážitek, nepříjemný zážitek a jak na ně působilo prostředí oddělení, když se probouzeli z bezvědomí. Třetí část rozhovoru byla věnována technikám bazální stimulace, ptala jsem se respondentů, kdo je navštěvoval, jak vnímali poskytované stimuly a jak je přijímali, jaká byla jejich reakce (například zda pochopili doteky, chutě, vůně a další metody bazální stimulace). Zjišťovala jsem také, který stimul byl pro respondenty nejsilnější, zda rozpoznávali hlasy svých blízkých a byli rádi v jejich přítomnosti. V neposlední řadě mě zajímalo hodnocení přístupu personálu a kvality ošetřovatelské péče z pohledu respondentů.

Analýza výsledků

Vzhledem k malému vzorku respondentů nelze uvádět výsledky jako jednoznačné, ale bezesporu mají velkou výpovědní hodnotu pro ty, které koncept bazální stimulace zajímá a chtěli by na něj nahlédnout z druhé strany, tedy z pohledu pacienta.

Během rozhovorů jsem se ujistila, že pacient v bezvědomí není schopen reálně vnímat, kde se nachází. Respondenti prožívali zcela jiné situace. Některé výpovědi byly překvapující. Jeden z dotazovaných si byl jistý, že od místa nehody šel po ošetření RZS domů (ve skutečnosti byl v bezvědomí transportován do nemocnice). „Vím, že k té nehodě přijela záchranka, ale jsem si jistý, že potom, co mě ošetřili, jsem šel domů. Popovídal jsem si s rodiči a šel spát. Až druhý den, když jsem vstal, dojel do školy a byl na praxi, se mi udělalo tak špatně, že mě odvezl vrtulník do nemocnice.“ Mladík tedy prožíval zcela jiné události. Shodli jsme se na tom, že mu pravděpodobně některý ošetřující sdělil, co je za den a kde se nachází. Proto si hoch prožil transport do nemocnice i ve svých „snech“.

Při zjišťování, jak byli respondenti schopni vnímat místo, kde se nacházejí, zněly odpovědi například takto: „ležel jsem v kovovém zeleném bunkru“ či „byl jsem u známých na návštěvě, stýkal jsem se s přáteli, pamatuji si i záblesky rozhovorů s nimi“.

Odpověďmi na otázku „Jak jste vnímali své tělo?“ mi respondenti potvrdili, že ztráceli pojem o svém tělesném schématu, potvrdili tedy pocity tzv. degenerativní habituace. Ani jeden z osmi respondentů neměl reálnou představu o svých tělesných hranicích. Objevily se odpovědi jako „připadal jsem si jako na dně moře“, „jako nejsilnější pocit si pamatuji bezradnost z toho, že se nemůžu hýbat“, „ležela jsem v mraveništi a nemohla se zvednout“ či „nohy a ruce jsem vůbec necítil, jako kdyby se mi rozplynuly“.

Ujistila jsem se také, že člověk v bezvědomí vnímá hlasy z okolí. Respondenti si vzpomínali na vyprávění přátel a rodiny, které však většinou nebyli schopni správně pochopit. „Slyšel jsem hlasy manželky a dcery, ale věci, které mi říkaly, jsem si spojoval jinak. Pamatuji si, že jsem byl zavřený v nějaké místnosti, když si oni opékali buřty − nechtěli mě k sobě pustit. Volal jsem, ale nikdo z nich mne neslyšel. Byl to nepříjemný ‚sen‘.“ Mladá dívka si pamatuje i nežádoucí návštěvu: „Navštívil mě otec. Od rozvodu rodičů jsem se s ním úplně přestala stýkat. Když jsem slyšela jeho hlas, byla jsem najednou obklopená peklem, chtěla jsem pryč, někam, kde neuslyším jeho lži.“ Vzpomínali si také na hlasy ošetřujících a některé poznámky na jejich osobu (např. při vykonávání hygienické péče). „Nevěděl jsem, co se mnou dělají, cítil jsem zmatenost a velký stud, když mě sestra pokárala třeba za to, že jsem se pokálel…“ Jeden z respondentů vypráví: „Pamatuju si, že se o mě starala jedna paní od nás ze vsi. Vůbec nevím, proč tam byla zrovna ona, delší dobu jsem ji neviděl. Možná jen měla nějaká sestra podobný hlas jako ona.“ Někteří respondenti měli dokonce hlasy oblíbené a neoblíbené, např. mladík, který dostával studené obklady, prožíval situaci tak, že ho daná sestra zavírá do mrazáku. Hlas této sestry si zapamatoval, a když o něj pečovala následující den, reagoval na její slova agresivně.

Jako další důležitý poznatek bych chtěla zdravotníkům sdělit, že základem kvalitní péče je komunikace s pacientem. Zjistila jsem, že žádný prvek bazální stimulace, byť správně prakticky provedený, nemůže být účelný, pokud ho zdravotník slovně neokomentuje. Pouze se slovním doprovodem se stává poskytovaný stimul pro pacienta pochopitelným. Sestra musí slovně doprovázet především všechny výkony a ošetřovatelské činnosti. Jedna z respondentek popisuje, že si během své poruchy vědomí třikrát vytáhla močový katetr. Později o ni pečovala sestra, která jí před zavedením dalšího katetru vysvětlila, co a proč dělá. Až díky tomuto přístupu pacientce katetr nevadil.

Zaujala mě i výpověď respondenta, pro kterého byl jakýkoliv prvek bazální stimulace obtěžující. Prodělal těžké polytrauma a z období hospitalizace na akutním lůžku si pamatuje, že poskytované stimuly nebyl nejspíš schopný rozeznat, cítil totiž bolest a jakékoliv vjemy „navíc“ pro něj byly obtěžující a stresující.

Dalším důležitým poznatkem je, že poskytované stimuly musejí být jasné. Jakýkoliv nejasný zvuk z okolí je pro člověka v bezvědomí velmi stresující, především smích si někteří respondenti vztahovali na svoji osobu. Ošetřující by proto měli přizpůsobit své chování. Měli by zajistit klidné okolí, poskytující pocit důvěry, jistoty a uklidnění. Při péči o nemocného se musejí věnovat pouze jemu. Ujistila jsem se také, že známé stimuly jsou uklidňující – nefarmakologické zklidnění pacienta. Tímto poznatkem mi respondenti potvrdili smysl bazální stimulace.

Jako poslední poznatek bych chtěla vyzdvihnout skutečnost, jak respondenti hodnotí přístup ošetřujícího personálu a kvalitu poskytované péče. Došla jsem k nevalnému výsledku – dva respondenti hodnotí péči i přístup zdravotníků negativně. Důvodem bylo chování zdravotníků (například poznámky při provádění hygienické péče až narážky na nemocného). Jeden respondent hodnotí péči rozpačitě – byl s péčí spokojen, avšak negativně hodnotí chování personálu. Respondentů hodnotících kvalitu péče kladně bylo z celkového počtu osmi respondentů pouze pět.

Kazuistika 1

Žena, 39 let, žila s manželem a třemi dětmi a pracovala jako rehabilitační sestra. Pro trvalé a kruté bolesti hlavy vyhledala lékaře − byla hospitalizována na neurologickém oddělení s diagnózou vertebrogenní algický syndrom. Bolesti hlavy přetrvávaly do doby, než se objevily další obtíže jako silný neklid, zvracení a závratě. Postupně došlo k poruše vědomí se záškuby celého těla. Žena byla nalezena rodinou ve stavu bezvědomí. Přivolaná rychlá záchranná služba ji transportovala na neurologickou ambulanci, kde byla intubována a přeložena na ARO. Poté byla pro nález svědčící o neuroinfekci přeložena na kliniku infekčních nemocí. Diagnóza zněla: akutní meningoencefalitida s kvalitativní poruchou vědomí a nutností umělé plicní ventilace.

O tom, co se jí odehrávalo v podvědomí, zatímco rodina volala RZS a odborníci bojovali o její život, jsem měla možnost se dozvědět. Popisovala přechod tunelem do místa, kde bylo jasné světlo a krásné prostředí. Vybavila si pár nejdůležitějších okamžiků ze svého života, jako bylo narození dětí a podobně. Přitom ji doprovázel příjemný pocit a krása. Řekla, že v tomto stavu neexistuje žádný čas ani prostor. Žena byla v hlubokém bezvědomí čtyři dny, po odpojení od umělé plicní ventilace spontánně dýchala, přesto byla stále dezorientovaná všemi směry, nereagovala, porucha vědomí přetrvávala.

Po dobu uvedených čtyř dnů byla doprovázena osobou, se kterou jí bylo příjemně. „Nevím, proč mě doprovázel zrovna tenhle člověk, dřív jsem ani nevěděla, že existoval. Bylo tam krásně, teplo, světlo, rozkvetlá zahrada. Byli jsme spolu do té doby, než mi řekl, že tam nemám co dělat a ať se vrátím tam, kam patřím, protože jsem ještě nesplnila své úkoly. Byla jsem na něj rozzlobená. Nechtěla jsem odejít.“

Do té doby, než se žena po čtyřech dnech začala probouzet z hlubokého bezvědomí, si vůbec neuvědomovala, co se děje. Neuvědomovala si své tělo ani to, kde se nachází. „Stála jsem tam a viděla svoje tělo, ke kterému jsem, dá se říct, nic necítila. Dívala jsem se na manžela a nemohla pochopit, proč je tolik utrápený a pláče, když já se mám dobře.“

Během dalších tří dnů přetrvávala u ženy porucha vědomí. Vzpomíná si, že vnímala hlasy z okolí, doteky i přítomnost manžela. V tomto období oslovovala vybrané sestry jmény svých dětí. Z vyprávění ví, že u ní byla prováděna bazální stimulace, vzpomíná si, že některé techniky nebyly v jejím stavu pochopitelné. „Bazální stimulace nemůže být pacientem v bezvědomí pochopena, pokud chybí komunikace ze strany sestry. Také určitě záleží na formě stimulace. Například když mi pustili televizi, bylo to k ničemu. Nedokázala bych pochopit, že zrovna běží můj oblíbený seriál.“

Přístup ošetřujících nebyl podle respondentky vůbec taktní ani empatický, zřejmě si neuvědomovali, že je pacientka může vnímat. „Slyšela jsem, jak se personál směje, v tu chvíli mi bylo nepopsatelně zle. Vztahovala jsem si jejich smích na svoji osobu a cítila se hrozně. Také jsem slyšela jejich poznámky při vykonávání hygieny. Nejvíce ponižující bylo, když se o mě sestra vyjádřila slovem ‚toto‘.“ Přístup lékařů hodnotí lépe než přístup sester. Problémem byly i ošetřovatelské výkony, s nimiž nebyla předem seznámena a díky poruše vědomí je tedy nedokázala pochopit. Způsobovaly jí pocity úzkosti a strachu. „Třikrát jsem si vytrhla močový katetr, než přišla sestra, která mi před zavedením dalšího katetru vysvětlila, co a proč dělá. Až napočtvrté, a to díky přístupu a vysvětlení od té sestry, mi ta hadička už nevadila.“

Nejsilnějším zážitkem jsou pro ni vzpomínky, které prožívala během své klinické smrti. Po tomto zážitku se prý už nebojí smrti. „Každý má svého anděla. Já už jsem měla tu možnost potkat se s ním.“

„Zpátky mě vrátila sestra, která měla službu o víkendu. Byla tolik lidská, že mi pomohla probrat se. Když ke mně ráno přišla, řekla mi, co je za den, kolik je hodin, a začala mě umývat. Všechno doprovázela slovy, mluvila o mých dětech a fotografiích, které jsem měla okolo sebe.“ V tu chvíli začalo postupně docházet ke zlepšení celkového stavu a kvality vědomí. Na otázku, jak na ni působilo prostředí při probouzení, odpovídá, že díky fotografiím, které měla kolem sebe, a péči ochotné sestry dobře. „Sestra má moc stejnou jako ten anděl, může pomoct vrátit se zpět.“

Po třech týdnech byla pacientka schopná propuštění do domácí péče. Pro přetrvávající anizokorii (rozdílná velikost zornic obou očí) byly doporučeny neurologické kontroly, dále urologické kontroly, kontrola v poradně pro neuroinfekce a klidový režim. Současný stav respondentky, sedm let od této události, je komplikovaný. Žena je v invalidním důchodu a její zdravotní stav ztěžuje další onemocnění. Situaci, kterou si prošla, bere jako životní zkušenost. Změnily se její životní hodnoty, nyní se věnuje především rodině a přátelům.

Kazuistika 2

Muž ve věku 26 let, rád sportoval a vařil, věnoval se cvičení psů, byl velmi společenský. Před třemi roky měl cestou do zaměstnání autonehodu. Kvůli nepřiměřené rychlosti nezvládl řízení, vyřítil se mimo silnici a narazil do stromu. Zřejmě trvalo dlouho, než jej objevil kolemjedoucí člověk. Byl zaklíněný v autě, v bezvědomí, s velkou ztrátou krve. V akutním stavu byl transportován rychlou záchrannou službou na ARO. Utrpěl poranění hlavy i obličeje, zhmoždění hrudníku a břicha, zlomeninu stehenní kosti. Byl hospitalizovaný šest měsíců, prodělal několik operací a porucha vědomí trvala tři a půl měsíce (nelze získat dokumentaci, dle výpovědi respondenta byl tři a půl měsíce v umělém spánku).

Předpokladem lékařů bylo, že bude slepý, mentálně postižený a upoutaný na invalidní vozík. Během hospitalizace jej navštěvovala rodina (matka, sestra, dědeček) a kamarádi. Respondent nemá z období bezvědomí mnoho zážitků. Popisuje, že tři měsíce „prospal“. Jeho vzpomínky se vážou zřejmě až k době, kdy přestával být tlumen léky a kvalita vědomí se u něj postupně zlepšovala. Při vyprávění prožitků je respondent nešťastný, emočně rozladěný. Sděluje, že by byl radši, kdyby si nepamatoval vůbec nic. „Zavírali mě do mrazáku. Přišla sestra s hrubým hlasem a zavřela mě k ledu. Nemohl jsem se bránit.“ Tuto situaci prožíval muž při přikládání chladivých obkladů, podle slov matky „na nateklý obličej a hlavu“. Ošetřující sestra, která muži uvedený obklad aplikovala jeden den, měla o klienta v dalších dnech pečovat. Muž však na její hlas reagoval agresivně, měl vysoký krevní tlak, rychlý pulz i dech. „Když mi to přišla udělat znova, chytl mě hrozný záchvat paniky. Poznal jsem ji po hlase.“ Tuto sestru (respektive její hlas) si tedy muž spojil s velmi nepříjemným prožitkem. Při péči poskytované jinou sestrou se postupně uklidnil. Úplně klidný byl vždy až v přítomnosti dědečka, kterého měl velmi rád. Respondent tedy sděluje, že měl hlasy oblíbené a nelibé. V přítomnosti určité sestry mu bylo lépe, jiná sestra mu působila stres a rozrušení.

Další jeho vzpomínka se váže na přítomnost rodiny. Muž nejevil žádné známky aktivity ani spolupráce s ošetřujícími sestrami či s lékaři. Pouze v přítomnosti dědečka měl snahu pohnout prsty ruky. Později dokonce stiskl dědečkovi ruku. Na výzvu lékaře však nereagoval. „Slyšel jsem dědu, byl jsem rád za známý hlas.“ Muž projevoval reakce i v přítomnosti matky, se kterou neměl v době před nehodou dobrý vztah. Aniž by si to uvědomoval, naznačoval v její přítomnosti neslušná gesta.

Bazální stimulaci respondenta prováděla nejčastěji jeho sestra, občas i dědeček a někdy matka. Nosili mu oblíbené nápoje (káva, ovocná šťáva, nealkoholické pivo), fotografie, každodenně používané předměty (mobilní telefon, hudební přehrávač, hodinky, vodítko na psa), pracovní předměty (protože byl kuchař, byla mu do ruky vkládána vařečka) a domácí oblečení. Tyto předměty měly účinek především při jeho probouzení. Respondent udává, že pro něj byly uklidňující. „Nevím, jestli se mnou dělali něco během doby, kdy jsem spal. Dostával jsem prý léky, abych necítil bolest. Byl jsem utlumený. Ale když jsem se probouzel, bylo uklidňující mít u sebe známé lidi nebo věci. Pamatuju si pár zmatených dní, kdy na mě pořád někdo mluvil a nutil mě pohnout rukama nebo nohama. Nechtělo se mi je poslouchat. Až na dědův povel jsem prý všechno splnil.“

Po šesti měsících hospitalizace byl muž schopný, za podmínek stálého ošetřování, propuštění do domácí péče. Jeho matka dala výpověď v zaměstnání a o syna se starala. Jejich vztah se tak zlepšil. Pravidelně navštěvovali rehabilitační zařízení pro cvičení chůze, protože muž napadal po zranění na levou nohu. Několik měsíců byl odkázán na pomoc matky, byl inkontinentní, ne zcela soběstačný, měl mentální poruchu. Podle popisu kamarádů se občas choval jako malé dítě, tleskal rukama, křičel nahlas a nechápal jejich sdělení. Postupně se jeho mentální stav zlepšoval, ale občasné poruchy chování přetrvávaly. V současné době je muž v invalidním důchodu. Jeho trvalým následkem je velké zjizvení levé poloviny obličeje, zbytkový zrak levého oka, trvalá ztráta čichu, rozsáhlá jizva na břiše po operaci (revize dutiny břišní, cholecystektomie – odstranění žlučníku), kulhavá chůze pro napadání na levou končetinu, občasné bolesti hlavy a porucha krátkodobé paměti. Muž je velmi komunikativní a porucha paměti ho obtěžuje. Díky jeho snaze a trvalému úsilí se kvalita paměti i mentálního stavu stále zlepšuje.

Závěr

Můj výzkum je využitelný pro zdravotníky pracující s konceptem bazální stimulace. Poskytuje náhled do pacientova nitra a nástin jeho prožitků. Pro správné provádění bazální stimulace a kvalitní péči nejsou potřeba pouze teoretické poznatky, ale především empatický přístup a přizpůsobení se pacientově individualitě. Rozhodující je, nakolik se zdravotníka dotkne osud člověka, který propadne sítem medicíny. Člověka, který byl resuscitován, operován, léčen. Člověka, který se ocitl ve stavu vyžadujícím naše pochopení a kterému my mnohdy nerozumíme.

Bc. Petra Eliášová, Anesteziologicko-resuscitační oddělení, Nemocnice Jihlava

Literatura

1. Friedlová K. Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství, 1. a 2. díl. 3. vyd. Frýdek-Místek: INSTITUT Bazální stimulace s. r. o., 2009. 100 s. ISBN 80-239- 6132-2.

2. Friedlová K. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2007. 168 s. ISBN 978-80-247-1314-4.

 

• tisk
• předplatit si