COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 12 / 2013

Konfliktem to začíná (?)

Datum: 2. 12. 2013
Autor: Mgr. Veronika Benešová, Ph.D.

Současné trendy všeobecně zdůrazňovaného individualismu, rostoucí stres v zaměstnání vyvolaný objektivními vnějšími tlaky na zaměstnavatele i na zaměstnance, rostoucí konkurence, přijímání nejrůznějších úsporných opatření, snaha o dosahování maximální produktivity za každou cenu, to vše nahrává nejrůznějším projevům šikany. Problém je o to vážnější, že se o něm většinou veřejně příliš nehovoří. Oběť sama se často cítí spíše provinile. Mobbing se rozšiřuje i na základě nového fenoménu – nezaměstnanosti. Právě hrozba ztráty zaměstnání, situace, kdy musejí pracovníci soutěžit, dokazovat denně schopnosti, tomu nahrává.

Na autentickém vyprávění sestry, která si přála zůstat v anonymitě, protože se domnívá, že se se šikanou při své profesi zdravotní sestry face to face setkala, si některé znaky a projevy šikany osvětlíme. Ne vždycky totiž musejí konflikty na pracovišti, špatná komunikace a „problémový“ zaměstnanec nutně znamenat, že k šikaně na pracovišti dochází.

Když jsem jako zkušená sestra nastoupila na jiné pracoviště, brzy jsem si všimla, že jeden lékař tam často a víceméně bez příčiny zvyšuje na některé sestry hlas, vyhrožuje jim, ponižuje je a používá proti nim vulgární slova. Překvapilo mě, když mi kolegyně řekly, že s tím nikdo nic neudělá, protože to trvá už dlouho.

P. Hartl a H. Hartlová vysvětlují mobbing jako „formu psychického terorismu, jenž se uplatňuje v podnikové praxi. Aby se dalo hovořit o šikaně, musí existovat agresor, oběť a prostředí, ve kterém se šikana uskutečňuje. (Termín šikana se spíše užívá u dětí, pojem mobbing v podnikové praxi). Nejedná se o jednorázový akt.“

Typická oběť mobbingu neexistuje. Postihuje ženy i muže rozdílného věku. Obyčejně jím však bývají postiženy osoby, které se nějakým způsobem liší od ostatních.

Atmosféra na oddělení byla velmi nepříjemná. Lékař často chyboval, ale když jsme jej na chybu upozornily, reagoval povýšeně a nepřiměřeně. Vzhledem k tomu že jeho chování negativně ovlivňovalo poskytovanou péči, rozhodla jsem se informovat o situaci hlavní sestru dopisem. Ostatní kolegyně mě v mém záměru podporovaly, ale ze strachu, že se to onen lékař dozví, se dopis bály podepsat.

Mnoho pracovníků se snaží přehlížet diskriminaci, která je proti nim namířena. Jiní postižení mobbingem se vědomě snaží získat si sympatie mobbéra. Někteří se mu snaží vyhýbat. Toto chování ale ztrácí smysl a velmi omezuje v každodenním životě.

Svůj plán jsem sdělila staniční sestře, která se mě, k mému překvapení, zeptala, čeho tím chci dosáhnout. Uvedla jsem, že rozhodně změny nevhodného chování onoho lékaře.

Oběť se nesmí vzdát, nesmí se s touto situací smířit, musí převzít odpovědnost sama za sebe! Otázkou je, zda vytrvat, či utéct. Role oběti při obraně je velice obtížná, přesto by se oběť šikany měla soustředit na níže popsaná doporučení: začít inventurou své práce; uvědomit si svá slabá místa, usilovat o změnu chování; zapojit sociální síť; promluvit si s mobbérem; myslet pozitivně; vystupovat sebevědomě; neodhalovat slabá místa; dodržovat skupinové normy; čelit osobním útokům; zvolit právní cestu.

Zanedlouho začal tento lékař terorizovat jednu mou kolegyni. Neustále ji kontroloval a zvyšoval na ni hlas, třeba kvůli puštěnému rádiu, otevřenému oknu apod.

Obsahem termínu mobbing jsou negativní formy komunikace, které jsou zaměřeny vůči určité osobě (ze strany jedné nebo více osob), přetrvávající po delší dobu, a kterými je charakterizován také vztah pachatele a jeho oběti. Vyvíjí se v několika fázích. Typická oběť mobbingu neexistuje. Postihuje ženy i muže rozdílného věku. Obyčejně jím však bývají postiženy osoby, které se nějakým způsobem liší od ostatních.

Mezi typické následky na psychiku a fyzické zdraví oběti lze zařadit únavu, deprese, poruchy spánku, poruchy koncentrace, pochybnosti o sobě, stavy úzkosti a myšlenky na sebevraždu a psychosomatické choroby.

Mezi metody mobbingu řadíme např. ignoraci (daná osoba je „vzduch“), urážení, potupu, tajný výsměch, zdiskreditování (roznášení fám a očerňování pověsti), utajování informací, záměrné poškozování a deformaci pracovního prostředí, nucení ke zdraví škodlivé pracovní činnosti apod.

Kolegyně se lékaře zeptala, co mu na ní vadí, ale nedostala žádnou konkrétní odpověď. Brzy si začala stěžovat na bolesti žaludku, problémy se spánkem, strach chodit do práce a strach, že udělá chybu.

Mezi typické následky na psychiku a fyzické zdraví oběti lze zařadit únavu, deprese, poruchy spánku, poruchy koncentrace, pochybnosti o sobě, stavy úzkosti a myšlenky na sebevraždu a psychosomatické choroby, jako jsou bolesti hlavy, zad, kožní choroby, choroby žaludku.

Při první příležitosti požádala o přeřazení na jiné oddělení z důvodu problematické komunikace s lékařem.

Pokud chce oběť změnit pracovní místo, měla by to udělat co nejdříve.

Říkala, že ji práce na našem oddělení v minulosti velmi bavila a že je jí líto, že musí odejít, ale že už to dál nezvládne.

Psychický teror na pracovišti vede často k úplnému duševnímu a tělesnému vyčerpání. U mnohých obětí existuje pouze jediné východisko – vezmou si život. Jak vyplývá ze švédských výzkumů, 10–20 % všech sebevražd je třeba odvozovat od mobbingu.

Když kolegyně odešla a vše pokračovalo ve stejném duchu, byla svolána provozní schůze oddělení. Na ní jsem dotyčnému lékaři otevřeně řekla, že jsem stížnost napsala já, a vysvětlila jsem důvody, které mě k tomu vedly. Za nějakou dobu začal hledat chyby v mé práci. Když jsem například šla do krevní banky pro krev a zdržela se tam, protože průvodní formuláře obsahovaly nesprávné jméno pacienta, vyžadoval po mně po návratu na oddělení zvýšeným hlasem a velmi nekolegiálním tónem vysvětlení, kde jsem tak dlouho byla.

Mobbér si obvykle najde další oběť. Ta by si měla schovávat důkazy, vše si zaznamenávat a zajistit si osobní svědectví.

To jsem bez zaváhání udělala, ale bylo mi jasné, že můj pracovní poměr se blíží ke konci. Výpověď jsem podala poté, co jsem jednoho dne netrpělivě čekala na ranní vizitu, protože pacient po intrakraniálním krvácení měl velmi vysoký krevní tlak a já mu chtěla podat perorální lék, na nějž dobře reagoval. Přišel výše zmíněný lékař, upozornila jsem ho na vysoký tlak pacienta, a že má dostat léky. Odpověděl, že mám léky pacientovi podat, a začal psát vizitu. Vyndala jsem ordinované léky z lékárny, zkontrolovala jsem jejich názvy a gramáže z monitoru počítače a podala jsem je pacientovi. Na to mě lékař obvinil, že podávám léky bez hotové ordinace, a pokračoval, že na práci na tomto oddělení nemám, že bych měla odejít, jsem neschopná a kvůli mně se bude propouštět. Ptala jsem se, jestli chtěl ordinaci ještě měnit a jaké jiné chyby jsem v minulosti udělala, ale nedostala jsem opět žádnou konkrétní odpověď. V hodnocení zaměstnance mi nikdy nebyly vytknuty žádné nedostatky v práci.

Mobbing často velice naruší osobní i rodinné vztahy. Následkem působícího stresu se mohou u oběti vyskytovat změny chování.

Mobbing má negativní následky i pro pracoviště. Oběti bývají týdny až měsíce vyčerpané, což má vliv na jejich pracovní výkon. Také mobbéři svou energii spotřebovávají zbytečně na vymýšlení dalších strategií zlomyslností. Závažné jsou i důsledky pro podnik, v němž špatné pracovní klima snižuje motivaci zaměstnanců. Tam, kde si v pracovním prostředí najde místo mobbing, se šíří atmosféra strachu a nedůvěry. Kolegialita a vzájemná podpora při dosahovaní společných cílů se navždy ztratí. Mobbing ničí nejen solidaritu mezi kolegy na pracovišti, ale tam, kde se mobbuje, už není místo ani pro efektivní práci. Mnozí zaměstnanci vykonávají svou práci už jen dle předpisu. Práce se pro ně stává nevyhnutelným zlem, dobří a tvořiví pracovníci odcházejí. S touto situací souvisí i zvyšování nákladů na zaškolení nových zaměstnanců a nakonec na mobbing doplácí i společnost.

Řešením mobbingu může být pomocí kolektivní smlouvy či podnikového krizového centra uplatňování právních norem ČR , preventivní programy, mediace, využití koučování a v neposlední řadě v současné době v praxi ve zdravotnictví často uplatňovaná i supervize.

Pokud již k mobbingu došlo, je právě komunikace důležitá. Hlavně v první fázi, kdy se jedná zatím o konflikt. Důležitý je rozhovor – zjistit důvod dané situace, a k tomu nám slouží právě komunikace. Samozřejmě, že s komunikací souvisí i dobré a vhodné chování. Někdy se při problémech využívá i nezúčastněná osoba. Vždy je ale potřeba vyslechnout všechny zúčastněné strany konfliktu, pokud mají zájem situaci řešit, zlepšit – v tomto případě se domnívám, že nejvhodnější je supervize vedená externistou. Bohužel se nestává, že by mobbující strana měla zájem šikanu řešit.

Proto lze doporučit i krizovou intervenci, jejímž cílem je psychická stabilizace klienta, zabránění přechodu krize do chronického stavu a celkové posílení klienta k vyřešení problému pomocí vlastních zdrojů či využití dalších forem pomoci.

Mgr. Veronika Benešová, Ph.D., Katedra sociální práce ZSF JU

Literatura

1. Beňo P. Můj šéf, můj nepřítel? Vyd.1. ERA: edice Kariéra, 2003. 200 s. ISBN 80-86577- 34-9.

2. Capponi V, Novák T. Sám proti agresi. Vyd.1. Praha: Grada Publishing, spol. s r.o., 1996. 128 s. ISBN 80-7169-253-0.

3. Davenport N, Schwarz RD, Elliott GP. Mobbing – Emotional Abuse in the American Workplace. Revised Edition. Ames: Civil Society Publishing, 1999. 216 s. ISBN 967180309.

4. Hans-Jürgen Kratz. Mobbing – jak ho rozpoznat a jak mu čelit. Vyd. 1. Management press, NT Publishing, s. r. o., 2005. 132 s. ISBN 80-7261-127-5.

5. Hartl P, Hartlová H. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 776 s. ISBN 80- 7178-303-X.

6. Kubelová V. Mobbing a bossing na pracovišti. České Budějovice, 2006. Diplomová práce. JU ZSF.

 
  • tisk
  • předplatit si