COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 12 / 2013

Od rozmačkaných štěnic a lvího sádla k acylpyrinu

Datum: 2. 12. 2013
Autor: Magda Hettnerová

Jak dlouhá byla cesta k novodobé farmacii?

I nemoci – podobně jako zemětřesení, povodně, sucha a jiné přírodní katastrofy – ovlivňují lidské zkušenosti, vyhlídky a pocity. Vyvolávají bolest, utrpení a strach, ohrožují životní perspektivy jedince i společnosti a přibližují největší tajemství – tajemství smrti. Není divu, že naši předkové reagovali na nemoci nejrůznějšími, často i velmi dramatickými způsoby: pocity viny či zahanbení, zlosti či usmíření. Snažili se ale také nalézat nové způsoby léčby a stále nové léky.

A protože choroby jsou vždy spojeny se strachem a obavami, šel vývoj medicíny ruku v ruce s vývojem náboženských, magických a sociálních rituálů. Také reakce na vzniklá onemocnění nabývala nejrůznějších podob. Někteří nemocní měli tendenci se ukrýt se svou nemocí před zraky okolí, prožívat své utrpení a pasivně očekávat svůj osud. Aktivnější přístup představoval užívání nejrůznějších čajů a provozování určitých rituálů. Užívanými léčivými látkami byla buď tonika, jejichž účelem bylo nemocný organismus posílit, anebo jedy, které mohly zničit agresora. Volba správného rostlinného výtažku vycházela ze symbolických vlastností určité rostliny a jejích empiricky poznaných účinků. Některé z nich lidé volili pro jejich materiální vlastnosti, jiné vzhledem k jejich barvě, tvaru či na základě složitých vazeb v rámci sítě symbolických významů. Nicméně léčivé čaje a rostliny neměly jen symbolický význam. Většina z nich byla nesporně opravdu účinná. Po letech bagatelizování „primitivní“ medicíny tak dnešní farmakologové zabývající se studiem etnobotaniky potvrzují, že dávní léčitelé užívali skutečně účinná analgetika, anestetika, emetika, projímadla, diuretika, narkotika, antipyretika, kontraceptiva i abortiva (látky schopné vyvolat potrat). Z mnoha tradičních účinných rostlinných přípravků a čajů odvodila moderní medicína taková léčiva, jako je kyselina acetylsalicylová, ipecacuanha, chinin, kokain, kolchicin, efedrin, digitalis, ergotamin a mnoho dalších.

Ačkoli se nová „elitní“ medicína snažila zdiskreditovat lidové léčitelství jako celek, ve skutečnosti zdaleka ne vše bylo jen mylné a nesprávné. Nejnovější farmakologické výzkumy prokazují, že mnohé postupy tradičního léčitelství byly nesporně účinné. Týká se to např. celé řady léčivých čajů – ať už byly připravovány z routy, pelyňku, máty nebo jalovce –, které užívaly ženy k regulaci plodnosti. Ostatně i „zelené lékárny“ mnoha dnešních farmaceutických firem znovu vzkřísily četné dávné tradiční léčitelské postupy, jejichž účinnost a použitelnost prokazují moderní vědecké metody.

Jak se zbavit nemoci? Pohřbít ji s mrtvolou

Medicínskou magii akceptovaly jak nevzdělané lidové vrstvy, tak i společenská elita nejméně do 17. století; její působení bylo spatřováno v mnoha směrech. Podle tehdejších představ mohly být choroby přenášeny nebo transformovány nejrůznějšími způsoby. Tak se např. doporučovalo, aby nemocný uvařil vejce ve vlastní moči a poté je zahrabal pod zem; mravenci pak údajně spolu s vejci snědli i chorobu. Na oteklý krk bylo dobré přiložit hada, který se pak uzavřel do láhve, dobře zazátkoval a pohřbil. Jakmile had pod zemí ztrouchnivěl, zmizely i problémy s krkem. Podobně s dávivým kašlem bylo možno se nejlépe vypořádat tak, že si postižený stoupl do přílivové vlny – kašel zmizel s odlivem. K odstranění bradavic se doporučovalo dotýkat se jich oblázky a ty pak vsypat do pytlíku, který se měl ztratit cestou do kostela; bradavice přešly na toho, kdo pytlík s oblázky našel. Velmi rozšířené bylo přesvědčení, že chorobu lze předat mrtvému. Nemocní se proto snažili dotknout končetin či jiné části zemřelých, kteří čekali na pohřbení. Víra v takovéto magické transformace vysvětluje, proč se kolem popravišť vždy shromažďovalo tolik matek – snažily se dosáhnout toho, aby se jejich nemocné děti mohly dotknout zločincova těla.

Rozdrť černou ještěrku…

Už staří Babylóňané vypracovali rozsáhlý seznam léčivých látek – materia medica. Na tabulkách je zaznamenáno kolem 120 minerálních a 240 rostlinných látek. Vedle nejrůznějších olejů, medu, včelího vosku a mléka tvořily jejich ingredience i hořčice, oleandr a čemeřice; senna a ricinový olej sloužily jako laxativa; obvazy na rány byly napouštěny sušenou vinnou usazeninou, solí, olejem, pivem, jalovcem, léčivým bahnem nebo sádlem ve směsi s alkalickou zeminou a odvary z léčivých rostlin. Pomocí destilace se vyráběly esence z cedrového a jiných těkavých olejů. Výkaly a chlévská mrva sloužily k přípravě léčiv určených k vyhánění zlých démonů.

Zásadním medicínským dokumentem, de facto nejstarší zachovanou učebnicí medicíny, je Erbesův papyrus pocházející z Théb, přibližně z doby kolem roku 1550 př. n. l. Je to papyrus o délce více než dvacet metrů a text na něm zachycený se jednak zabývá důvody nejrůznějších onemocnění, jednak doporučuje terapeutické postupy k jejich léčbě, včetně zaříkávání a zaklínání. Můžeme se v něm dočíst o 15 různých onemocněních břicha, 29 chorobách očí a 18 nemocech kožních. Je v něm uvedeno 21 způsobů, jak léčit kašel. Nalezneme v něm kolem 700 léků a 800 předpisů na přípravu léčivých přípravků, především rostlinného, ale i minerálního nebo živočišného původu.

K vyhnání očního zánětu rozdrť stonky jalovce, máčej je ve vodě, přilož na oči nemocného a dosáhneš rychlého uzdravení. K léčbě zrn na oku připrav lék z cyllyria, měděnky, cibule, modré skalice, drceného dřeva – to vše smíchej a aplikuj na oko.

Při žaludečních obtížích se doporučoval odvar z kmínu, husího sádla a mléka, ale i exotičtější léky, jako byl např. nápoj připravený z varlat černého osla nebo směs extraktů z vulvy a penisu. K léčbě holohlavosti se užíval prášek z rozdrcené černé ještěrky. Růstu vlasů měla napomáhat i mast připravená z hrošího, lvího, krokodýlího, husího, hadího a kozorožího sádla.

Egyptská medicína vycházela z léčivých účinků mnoha druhů ovoce i zeleniny a využívala v léčbě i pryskyřic stromů včetně myrhy a kadidla. Jako projímadel se užívalo (podobně jako v Mezopotámii) rostlinných extraktů – zejména senny, kolokvinty a ricinového oleje. K léčbě různých onemocnění sloužila i oslí slezina, prasečí mozek, medem oslazená želví žluč a sádlo různých druhů zvířat. Jako adstringentních (stahujících) a dezinfekčních přípravků se užívalo antimonu, mědi a dalších minerálů. Léčivé přípravky starých Egypťanů obsahovaly česnek, cibuli, tamaryšek, cereálie, různé druhy koření, pryskyřic a klovatin, datlí, čemeřice, opia a konopí a aplikovaly se ve formě pilulek, mastí a krémů, obkladů a zábalů, vykuřovadel, inhalačních směsí, kloktadel a čípků; v některých případech se dokonce zaváděly i do močové trubice.

Starověk se mohl pochlubit dvěma medicínskými autory, kteří postavili studium materia medica na systematickou základnu. Prvním byl Aristotelův žák Theofrastos (371–287 př. n. l.), jehož dvě pojednání o léčivých rostlinách obsahovaly popis jejich vzhledu (De historia plantarum, Rostlinopis) i jejich účinků (Causis plantarum, Fyziologie rostlin). S použitím Aristotelových spisů o zvířecí říši jako modelu tak položil základy botaniky. Dalším významným spisovatelem zabývajícím se léčivými látkami byl Dioskoridés (40–90 n. l.), který jako řecký lékař působil v Neronově armádě. Jeho spis De materia medica (O léčivých látkách; napsaný v řečtině, ale známý pod výše uvedeným latinským názvem) tvořilo pět knih. U každého rostlinného druhu uváděl vždy všechna užívaná jména, možnosti léčebného využití, technologii sběru, uchovávání a přípravy a upozorňoval na nebezpečí „padělků“. Už tehdy byly jednotlivé popisy doprovázeny ilustracemi. Mnohé zde uváděné léčivé rostliny byly de facto běžné byliny a koření – např. skořice a kasie byly považovány za vhodné k léčbě vnitřních zánětlivých onemocnění, hadího uštknutí, rýmy a menstruačních poruch. Byly zde ovšem i léčivé prostředky bizarnější, jako např. směs rozmačkaných štěnic, masa a fazolí, užívaná k léčbě malarických horeček. Některé byliny bylo možné užívat k různým účelům – např. ostružiny (Rubus fruticosus) dokázaly vysušovat rány i barvit vlasy. Odvar z jejich výhonků měl mj. schopnost zmírňovat bolesti břicha nebo zastavit výtok z pochvy. Žvýkání listů posilovalo dásně a léčilo afty, jejich přikládání pak sloužilo k terapii oparů a vředů.

Renesance a farmacie

Přeskočíme-li několik století a dostaneme se do období renesance, zjistíme, že farmacie v ní prodělala zcela zásadní proměnu, a to především proto, že se rozšířilo spektrum dostupných léků. Zasloužil se o to jak návrat léků dříve užívaných, tak i objevy nových účinných rostlinných látek z A meriky a I ndie, a konečně i stále širší užívání látek chemických. Hlavními složkami léků byly vždy léčivé byliny – respektive v širším slova smyslu listy, semena, plody, kůra nebo kořeny nejrůznějších rostlin, keřů a stromů. Pokud byly užívány jednotlivě, hovořili o nich lékárníci jen jako o léčivých bylinách (simples); jakmile jich bylo smícháno více dohromady, vznikala tzv. galenika. Znalosti léčivých rostlin, jejich sběru a přípravy léčivých přípravků patřily k výbavě každé rodiny, předávané z generace na generaci; již tehdy však kvetlo i komerční využívání těchto znalostí.

S návratem k řecké vzdělanosti převládlo mezi renesančními lékaři přesvědčení, že léčivé přípravky zhotovované podle středověkých receptů nejsou dostatečně kvalitní, a proto se pokusili znovu vzkřísit originální recepty, jež obsahovala materia medica starověku. To ovšem předpokládalo také reformu botanických poznatků, neboť tehdy ještě neexistovala žádná jednotná botanická nomenklatura a určování identity rostlin bylo proto velmi nepřesné a často nesprávné. Naštěstí i botanika měla zažít svou humanistickou renesanci: středověcí autoři byli odsuzováni za barbarský jazyk, jímž komolili a zkreslovali při překladech smysl starověkých textů, a ozývalo se stále silnější volání po nových vydáních klasických botanických prací v originální podobě.

Přirozeným centrem humanistických snah o oživení klasických léčebných prostředků se staly – jako překladiště Středomoří s úzkými vazbami na Střední východ i na zámořský obchod s kořením s I ndií – Benátky. Pod jejich kontrolou byla navíc Kréta a K ypr, pokládané ve starověku za nejbohatší zahrady. Tak mohly být znovuobjeveny léčivé přípravky, které latinský Západ neznal – např. balzám a myrha. Díky zámořskému obchodu s Východem se do Evropy dostala rovněž rebarbora, proslulá svými projímavými účinky; začátkem 17. století bylo možno díky semenům dovezeným z Bulharska začít i v západní Evropě pěstovat z medicínského hlediska důležitý druh reveně z černomořské oblasti (Rhaponticum). A naplno se rozhořelo i pátrání po „skutečné rebarboře“, tedy po té, kterou již v roce 1295 popsal Marco Polo jako druh pocházející z Číny.

Theriakum – všelék starověku – bylo tvořeno až stovkou různých ingrediencí rostlinného, živočišného i minerálního původu; humanisté ovšem celou řadu jeho původních složek neznali a většinou byli nuceni užívat více než dvacet náhražek. Nicméně veronský botanik a farmaceut Francesco Calzolari (1522–1609) vystačil někdy kolem roku 1566 pouze se třemi náhradními ingrediencemi. Renesanční léčitelé byli stále více přesvědčeni, že se podařilo znovuobjevit léčivé prostředky starověkých lékařů.

Díky námořním objevitelským cestám dobyvatelů z P yrenejského poloostrova pronikly do Evropy nejen nové druhy potravin, jako byly brambory, ale také nové léky. V roce 1529 přivezl Cortés kakaový prášek, který se stal základem nejen oblíbeného nápoje, ale také léku užívaného k léčbě tzv. úbytí, a sloužil též jako stimulans, a dokonce, v podobě kakaového másla, jako surovina k výrobě čípků. Mezitím Portugalci v letech 1487–1488 obepluli mys Dobré naděje a v roce 1499 se vylodili v Indii. Na přelomu let 1512 a 1513 pak přistáli na legendárních „Ostrovech koření“, jejichž produkty pak zaplavily i Evropu.

Zejména tváří v tvář děsivé epidemii syfilidy dovezené od amerických břehů se jako dar od boha jevily léčivé přípravky pocházející z týchž končin, neboť léčba rtuťovými přípravky byla pro pacienta mnohem horší než choroba samotná. Španělé byli v K aribiku svědky léčení syfilidy (ve skutečnosti šlo spíše o frambézii) odvarem z guajakového dřeva (Guaiacum officinalis); proto když je v roce 1508 dovezli do své domoviny, začalo se jeho užívání v terapii syfilidy rychle rozšiřovat.

Nejnovějším léčivem dovezeným z V ýchodu se stalo opium, získávané především v Turecku. Opium bylo užíváno v Egyptě již ve 2. tisíciletí před Kristem a Avicenna je označil za nejsilnější ze všech omamných léků. Bylo vždy považováno za krále všech léků, v E vropě se jeho užívání rozšířilo především od 16. století. Zdálo se být téměř zázračné i šíří své účinnosti – působilo jako analgetikum, léčilo úplavici, zmírňovalo dýchací obtíže…

Nová léčiva byla přivezena také z Indie. Garcia d’Orta vydal v roce 1563 spis Dialogy o léčivých bylinách a drogách a léčivých látkách z Indie, v němž jsou popsány východní léčivé rostliny jako aloe, kafr, santalové dřevo, zázvor, čertovo lejno (ločidlo, Asa foetida) a betel. Další východní léčiva pronikla do Evropy o něco později – např. čínské léčivé prostředky rebarboru a ženšen sem dovezli jezuité až v 18. století. Díky usilovné práci botaniků a importu stále nových léčiv z různých částí světa se rychle rozvíjelo i lékárenství, třebaže na lékárníky mnozí stále pohlíželi jako na podvodníky prodávající jedy. Podobně jako jiné profese podílející se na péči o lidské zdraví se i lékárníci začali sdružovat a organizovat. Ve Velké Británii dal nejprve král Jakub I. souhlas k tomu, aby si vytvořili samostatnou organizaci v rámci potravinářského cechu, a o deset let později již vznikla zcela samostatná Společnost lékárníků města Londýna. Tím se odstartovala nová éra této profese.

Z knihy Roye Portera Dějiny medicíny od starověku po současnost vybrala a upravila Magda Hettnerová


k věci
→ Čím léčil Galénos (129 n. l. – 216 n. l.)

Galénos popsal celkem 473 léčivých látek rostlinného, živočišného i minerálního původu a také velký počet různých směsí a sloučenin. Vedle theriaku doporučoval ještě další dva léky, které se staly téměř univerzálně akceptovanými – byly to heria picra a terra sigillata. První byl lektvar ze směsi aloe, různých druhů koření a bylin a jeho hlavní účinek spočíval v uvolnění organismu. Měl totiž schopnost zahřívat a vysušovat, otevírat obstrukce a zřeďovat příliš husté hleny. Druhý léčivý prostředek – terra sigullata – nebylo nic jiného než mazlavá a mastná hlína, obsahující křemičité a hliníkové sloučeniny, křídu, magnesium a oxidy železa, která se nacházela na řeckých ostrovech Lémnos, Mélos a Samos. K léčebnému užití se z ní vyráběly jakési tablety, na nichž byla vytlačena pečeť jejího naleziště. Tato hmota byla považována za účinný prostředek k vysoušení a uzavírání mokvajících ran i jako protijed.

 
  • tisk
  • předplatit si