COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 12 / 2013

Využití Teorie pokojného konce života v péči o pacienty v terminálním stadiu v podmínkách České republiky

Datum: 2. 12. 2013
Autor: Mgr. Alena Machová

Souhrn / Teorie pokojného konce života autorek Cornelie M. Ruland a S hirley M. Moore je zaměřena na pacienty v terminálním stadiu života. Jejím cílem je zajistit smrtelně nemocnému nebo umírajícímu pacientovi a jeho rodině bio-psycho-sociální a spirituální potřeby. Tuto teorii lze využít v péči o pacienta v terminálním stadiu, a to jak ve zdravotnickém zařízení, tak v domácím prostředí, především však v hospici.
Klíčová slova / pacient – terminální stadium – ošetřovatelská péče – paliativní péče.

Using the Theory of Peaceful End of Life in care of terminally ill patients in the Czech Republic

Summary / The Theory of Peaceful End of Life by authors Cornelia M. Ruland and Shirley M. Moore is concerned with patients in their terminal stage of life. It is aimed at securing the terminally ill or dying patient and his family required bio-psycho-social and spiritual needs. This theory can be used in nursing care of terminally ill in health-care facilities, home-care but above all in hospice establishments.
Keywords / patient – terminal stage – nursing care – palliative care.

Úvod
Umírání a smrt jsou, stejně jako narození, vývojovou etapou lidského života. Jedná se o poslední etapu našeho života, ale i ta si zaslouží pozornost laické i odborné veřejnosti. Přesto se v současné společnosti setkáváme s opomíjením této problematiky, nelze říci, že by byla tabuizována, ale většina lidí nemá příležitost se s touto problematikou dostatečně seznámit (Bártlová, Matulay, 2009).

Umírání je z pohledu medicíny označováno jako terminální stadium, tzn. poslední okamžiky života (hodiny, dny, ale může jít i o měsíce), které jsou charakterizovány nevratným selháváním lidského organismu v některém z jeho systémů. Sláma (2007) konstatuje, že umírání nelze charakterizovat pouze jako patofyziologický proces, neboť se jedná o závěrečnou fázi lidského života, jež má navíc psychologickou, sociální a spirituální dimenzi. V případě nezvratnosti nadcházející smrti postupuje lékař lege artis, když poskytuje terapii symptomatickou, nikoli kurativní. WHO definuje paliativní medicínu jako „celkovou péči o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.“ (Kelnarová, 2007, s. 47).

Teorie pokojného konce života autorek Cornelie M. Ruland a Shirley M. Moore byla vyvinuta v doktorském programu ošetřovatelství, kdy Rulandová byla studentkou a Mooreová její školitelkou. Byla odvozena z klinického praktického standardu pro pokojný konec života vytvořeného ve spolupráci s chirurgickými sestrami v Norsku (Machová, 2011).

Základní teoretická tvrzení v Teorii pokojného konce života autorek Cornelie M. Ruland a Shirley M. Moore
Autorky Teorie pokojného konce života definovaly následující teoretická tvrzení (Ruland and Moore, 1998, s. 174):

1. Sledování a tišení bolesti a aplikování farmakologických a nefarmakologických postupů přispívá k pacientově bezbolestnosti.

2. Předcházení, monitorování a uvolnění fyzického diskomfortu, usnadnění odpočinku, relaxace, uspokojení, předcházení komplikací přispívá k pacientovu pocitu pohodlí.

3. Zapojení pacienta a jeho blízkých do rozhodování o péči, léčba a ošetřování pacienta s úctou, empatií a respektem, zdvořilostí k pacientovým vyjádřeným potřebám, přáním a jejich upřednostňování přispívá k pacientovu pocitu důstojnosti a respektu.

4. Poskytování emocionální podpory, monitorování a vyhovění pacientovým vyjádřeným potřebám léků proti úzkosti, podněcování důvěry, poskytování pacientovi a jeho blízkým poučení v praktických záležitostech a fyzická přítomnost dalších pečujících osob, jestliže je požadována, přispívá k pocitu smíření.

5. Zapojení blízkých do péče o pacienta, pomoc blízkým v jejich zármutku, obavách, v zodpovězení otázek a zprostředkování příležitosti mít rodinu nablízku přispívá k pacientovu pocitu blízkosti rodiny nebo dalších pečujících.

6. Pacientovy pocity bezbolestnosti, pohodlí, důstojnosti a respektu, smíření, blízkosti rodiny nebo dalších pečujících přispívají k pokojnému konci života.

Využití Teorie pokojného konce života v podmínkách ČR
Péče o pacienty v terminálním stadiu zůstává i přes nezadržitelný rozvoj medicíny a ošetřovatelství v České republice nedostatečná. Pacienti nejčastěji umírají ve zdravotnických zařízeních, a to i přes snahy přesunout paliativní péči do domácího prostředí a za pomoci rodinných příslušníků a odborného zdravotnického personálu (z agentur domácí péče, domácí či lůžkové hospicové péče) zlepšit kvalitu života umírajících a jejich rodin. Cílem ošetřovatelské péče o pacienty v terminálním stadiu ve zdravotnických zařízeních (nejčastěji jsou to oddělení dlouhodobé péče) a v domácím prostředí je zajištění bio-psycho-sociálních a spirituálních potřeb umírajícího a jeho blízkých. V rámci zdravotnických zařízení, agentur domácí péče a hospicových zařízení je využíván ošetřovatelský proces, kde jsou jednotlivé ošetřovatelské intervence zaměřeny na výsledek: bezbolestnost, pocit pohodlí, pocit důstojnosti a respektu, pocit smíření a pocit blízkosti nejbližších pacienta a samozřejmě pečujících (Machová a kol., 2009).

Potřeba být bez bolesti bývá v současné době u pacientů v terminálním stadiu velmi dobře uspokojena. Sestry používají metody hodnocení jednotlivých aspektů bolesti, na jejichž základě používají ošetřovatelské metody (aplikace chladu či tepla, polohování, odvádění pozornosti), ve spolupráci s lékařem pak aplikují moderní analgetickou terapii odpovídající doporučením WHO nebo asistují při invazivních metodách léčby bolesti (blokády nervů, zavádění epidurálních a spinálních katetrů apod.).

Problémem českého ošetřovatelství je zajištění autonomie pacientů (Bužgová, 2007). Autonomie znamená svobodnou vůli jednotlivce rozhodovat o svém vlastním životě v případě, že je toho schopen v rámci svého psychického a fyzického stavu, a patří mezi základní lidské potřeby. Součástí této potřeby je i potřeba vážnosti a uznání ze strany druhých, tedy potřeba důstojnosti a respektu. Sestry by měly při poskytování ošetřovatelské péče respektovat pacienta jako jedinečnou osobnost. Pacient má právo na pravdivé a úplné informace, na odmítnutí léčby či ošetřovatelské péče, a to nejen v případě nevyléčitelné choroby (Hanzlíková, 2007). Sestra jako profesionál má za úkol zhodnotit schopnost pacienta rozhodovat sám o sobě a zvážit míru ošetřovatelské péče, kterou pacient skutečně potřebuje. Pacientovi může škodit jak péče nadbytečná, tak péče nedostatečná. Pacient má být aktivně zapojován do ošetřovatelské péče a uspokojování potřeb a měl by mít vždy možnost svobodné volby (Bužgová, 2007). Pacient má právo nejen na péči na kvalitní úrovni, ale také na ohleduplný a citlivý přístup v oblasti soukromí a intimity (Sikorová, Fillová, 2011). Samozřejmostí je možnost mít u sebe své věci, používat např. vlastní osobní prádlo a pyžamo. Pokoj pacienta se stává jeho soukromým osobním prostorem, sestra by proto měla při vstupu zaklepat. Stejně tak provádí veškeré ošetřovatelské činnosti pouze se souhlasem pacienta a vždy respektuje jeho přání (Bužgová, 2007).

Ošetřovatelská péče o pacienta v terminálním stadiu by měla využívat spolupráce rodiny a blízkých, a to nejen v domácím prostředí. V současné době je péče o nemocného a umírajícího přesouvána do zdravotnických zařízení, jen málo příbuzných je schopno se o své blízké postarat. Vzhledem k tomu, že příbuzní velmi často nejsou spokojeni s poskytovanou péčí o jejich blízké ve zdravotnických zařízeních, kde je poskytována obecná paliativní péče, dochází postupně ke zvyšování zájmu o poskytování ošetřovatelské péče v domácím prostředí. Rodina plní v péči o nemocného několik rolí. Je významným zdrojem informací a poskytovatelem ošetřovatelské péče, kde plní ochrannou, preventivní a podpůrnou funkci (Bártlová a Matulay, 2009). Schopnost poskytnout svému blízkému adekvátní ošetřovatelskou péči je ovlivněna závažností jeho choroby, délkou trvání a prognózou jeho stavu. Největší obavy pečujících o jejich blízké bývají vyvolány především představou samotného umírání a smrti, zvláště je-li provázena fyzickým či psychickým utrpením nemocného. Největší hrozbou je pocit, že nebudu schopen se o svého blízkého dostatečně postarat. V případě nezvládnutí péče si pak vyčítají nutnost převozu do zdravotnického zařízení (Kelnarová, 2007). Spolupráce s příbuznými je v našich zdravotnických zařízeních problémem. Sestry místo aktivního vedení příbuzných nemají zájem o spolupráci s rodinou, vázne komunikace mezi ošetřovatelským personálem, pacientem a jeho rodinou. Zcela opomíjena je oblast emocionální podpory příbuzných a doprovázení rodiny po smrti jejich blízkého. Nejlepší alternativou pro péči o terminálně nemocné se jeví péče hospicová ve formě domácí i lůžkové, v níž je poskytována specializovaná paliativní péče. Ze statistik však vyplývá (ÚZIS, 2013), že v roce 2012 zemřely tři čtvrtiny (73,9 %) osob v léčebném či sociálním zařízení (z toho 58,3 % v nemocnici) a pouze 21,0 % osob doma. Je tedy na místě zamyslet se nad tím, jak zajistit klidný konec života pacientům umírajícím v nemocnicích. Je potřeba zaměřit se nejen na biologické potřeby, které jsou zpravidla saturovány velmi dobře, ale především na potřeby psychické a sociální. Sestra by se měla umět vcítit do pocitů pacienta a jeho rodiny, někdy stačí jen projev zájmu, pohlazení či úsměv.

Závěr
Teorie pokojného konce života vychází z norského prostředí, primárně byla určena pro dospělou populaci terminálně nemocných pacientů v prostředí akutní péče. Výsledná kritéria souvisejí s technickými aspekty péče (farmakologická i nefarmakologická léčba), psychologickým aspektem (komunikace, emocionální podpora, zajištění autonomie) a sociálním aspektem (rodina a blízcí příbuzní). Z analýzy této ošetřovatelské teorie vyplývá možnost jejího využití především v dlouhodobé péči, a to institucionální i domácí, přičemž věk pacienta nehraje roli.

Mgr. Alena Machová, Katedra ošetřovatelství a porodní asistence, ZSF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Literatura

1. Bártlová S, Matulay S. Sociologie zdraví, nemoci a rodiny. 1. vyd. Martin: Osveta, 2009. 144 s. ISBN 13: 978-80- 8063-306-6.

2. Bužgová R. Respektování autonomie při dlouhodobé péči o seniory. 2007, roč. IX, č. 1, s. 65–69. ISSN 1212-4117.

3. Hanzlíková A. Komunitní ošetřovatelství. 1. čes. vyd. Martin: Osveta, 2007. ISBN 978-80-8063-257-1.

4. Kelnarová J. Tanatologie v ošetřovatelství. 1. vyd. Brno: Litera, 2007. 112 s. ISBN 978-80-85763-36-2.

5. Machová A, Sedláková G, Tóthová V. Využití Teorie pokojného konce života v komunitní péči. Kontakt. 2009, roč. XI, č. 2, s. 333–338. ISSN 1212-4117.

6. Machová A. Vybrané konceptuální modely a teorie ošetřovatelství. In: Plevová I a kol. Ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 130–186. ISBN 978- 80-247-3557-3.

7. Ruland CM, Moore SM. Theory Construction Based on Standards of Care: A proposed Theory of the Peaceful End of Life. Nursing Outlook. 1998, roč. 46, č. 4, s. 169–175. ISSN 0029-6554.

8. Sikorová L, Fillová A. Opomíjení dodržování intimity pacientů ve zdravotnickém zařízení. Kontakt. 2011, roč. 13, č. 2, s. 204–210. ISSN 1212-4117.

9. Sláma O. Péče o umírajícího pacienta. In: Sláma O, Kabelka L, Vorlíček J. Paliativní medicína. 1. vyd. Praha: Galén, 2007. s. 301–318. ISBN 978-80-7262-505-5.

10. ÚZIS ČR, 2013. Zemřelí 2012. 161 s. ISBN: 978-80-7472-043-7.

 
  • tisk
  • předplatit si