Sebepoškozování - problém ve společnosti

Souhrn: Sebepoškozování je agresivní chování člověka, které je nasměrováno pro­ti němu samotnému. Takové chování je roz­šířeno zejména v léčebnách, internátech a věznicích, nicméně náš článek je zamě­řen především na sebepoškozování u ado­lescentů. Sebepoškozování bylo dříve po­važováno za suicidální gesto, ale později to odborníci vyvrátili. Podle nich není zámě­rem dotyčného zemřít, ale snaha vyrovnat se s problémy a zůstat přitom naživu. Více než 60 % sebepoškozujících se osob opa­kuje toto chování ve vysokém počtu případů. Sebepoškozování může mít mnoho pří­čin a různou dobu trvání. Proto je třeba toto chování chápat jako závažný problém a dů­kaz hluboké psychické nepohody, který vy­žaduje pozornost odborníků i širší veřej­nosti. Tento fenomén je čím dál častěji po­zorován i v České republice.

Klíčová slova: sebepoškozování - riziko­vé skupiny - mechanismus sebepoškozo­vání - prevence.

Summary: Deliberate self-harm is considered to be aggressive behavior against person's own body. This behavior could be found in asylums, dormitories and prisons. Originally, deliberate self-harm had been considered a suicidal gesture, however, that opinion was disproved by a number of experts. The aim is not to commit suicide but to handle the problems and stay alive. More than 60 % of people inflicting self-harm repeat this kind of behavior. Deliberate self-harm may have a number of causes and various durations. It is necessary to understand this behavior as a serious problem and evidence of deep psychological unease. The problem should attract greater attention of experts and broader public. The number of people suffering from this problem is increasing even in the Czech Republic.

Keywords: deliberate self-harm - risk groups - self-harm categories - prevention.

Úvod

Sebepoškozování je záměrné ubližování si ve snaze vypořádat se s nepříjemnými duševními stavy. Projevuje se zraňová­ním vlastního těla a je signálem vážného psychického problému. Tento fenomén má původ v sociokulturním prostředí. Pro sebepoškozování je charakteristické opakující se, často návykové sebezraňující chování. Je srovnatelné se závislostí na drogách. Důvodem mohou být nega­tivní emoce - deprese (např. strach, úz­kost, napětí, nervozita, pocit osamělosti, u adolescentů problémy s rodiči nebo ve škole), frustrace, flashbacky (náhlé a in­tenzivní vzpomínky na prožitá trauma­ta). Ti, kdo se vědomě fyzicky zraňují, často uvádějí, že to dělají proto, aby uvol­nili napětí, a ubližování si jim pomáhá „cítit se naživu". Mezi další důvody pat­ří paradoxně pocit kontroly nad životem, zmiňovány jsou i pocity viny a následné trestání se. Riziko sebevraždy je u poško­zujících se jedinců přesto značně vyšší než u běžné populace, což mimo jiné do­kládá životní příběh Evy, která se v sedm­nácti letech pokusila o sebevraždu.

„Přišlo to vlastně nenápadně a po špič­kách. Jednoho dne jsem spadla na chod­níku a odřela si ruku. Docela dlouho se to hojilo. Když jsem druhý den ve škole jako obvykle pocítila úzkost, samotu a sebene-návist, jednoduše jsem přišla na to, že když si do rány zaryju nehet nebo propisku, bude mi líp. Po této zkušenosti jsem do sebe ryla čím dál častěji a hlouběji. Když mi bylo zle, cítila jsem se sama a mizerně, chtěla jsem se potrestat a zapomenout na všechny hloupé vzpomínky, prostě jsem psychickou bolest přehlušila tou fyzickou. Tak dobře to fungovalo. Nemusela jsem se trápit. Připa­dalo mi to jako geniální vynález. Brzy jsem si uvědomila, že to není pomoc, ale past. Došlo mi, že to není tak drobný problém, jak jsem si myslela. Přesto se toho nemůžu zbavit a vlastně ani nechci. Nechci pomoc, nezasloužím si ji. Je to sice jen chvilková úleva, za cenu neustálého skrývání jizev a stále většího uzavírání před světem, ale potřeba úlevy byla čím dál naléhavější. Za chvilku se vše točilo jen kolem ubližování si a skrývání toho. Čas o přestávkách jsem trávila na záchodě řezáním se do ruky nebo nohy a slastně si to vychutnávala, protože to byl jediný světlý bod na mém dopoled­ním programu.''

(Zdroj: http://countrysi-de.blog.cz/1010/jak-se-zije-s-dlouhym-rukavem-a-ziletkou-v-kapse)

Příběh Evy není zdaleka ojedinělý. Mnoho lidí má v této uspěchané době psy­chické problémy. Někteří se s nimi nedoká­žou vyrovnat a snaží se je řešit tímto způso­bem. Ve společnosti se o sebepoškozování ví, přesto se o něm mluví velmi málo. Tento problém je aktuální a poměrně rozšířený.

Obr. 1 – V rámci naší práce jsme vytvořily leták, který byl umístěn na školní nástěnku týkající se prevence rizikového chování

Obr. 2 – „Záměrným sebepoškozováním se rozumí kompulzivní nebo impulzivní zraňování vlastního těla, které je motivováno potřebou vyrovnat se s nesnesitelnou psychickou bolestí či úzkostí a znovu získat pocit rovnováhy emocí; bez zjevného záměru ukončit život a bez záměru sexuálního nebo dekorativního.“ (Jan Sutton, 2007)

Rizikové skupiny

Sebepoškozující chování se nejčastěji ob­jevuje u jedinců v období adolescence, kteří touží po atraktivitě. Ta je často vede k zapojení do aktivit spojených s riziko­vým chováním s negativními důsledky. K rizikovému chování se řadí především nadměrné užívání návykových látek, předčasný pohlavní život a negativní jevy v psychosociální oblasti (poruchy chová­ní, agrese, kriminalita, sebevražedné či zde zmiňované sebepoškozující jednání). Motivem pro zapojení do výše uvedených rizikových aktivit často bývá touha souná­ležitosti s vrstevnickou skupinou.

Častý výskyt sebepoškozování je též pozorován u obětí sexuálního či fyzické­ho týrání. Tito lidé ještě k nepříjemným pocitům mají velmi problematický vztah k vlastnímu tělu, které je teď „zneužité, ne­čisté, špatné". Své tělo nechtějí nebo se je bojí mít rádi. Další traumatickou událostí může být např. úmrtí blízké osoby, rozvod rodičů, týrání nebo dlouhodobá šikana.

Sebepoškozování může mít dva základní cíle:

1)   přináší vzácné chvíle, kdy si postižený dovolí chovat se ke svému tělu pozitiv­ně (ošetřit si ránu);

2)  jindy jde o trestání těla, které je v dů­sledku předchozího zneužití „špatné" a „nečisté". V případě trestání těla bý­vají zranění zvláště krutá a soustředěná na místa, jež mají s původním trauma­tem spojitost (prsa, stehna, genitálie).

Metody sebepoškozování

Nejrozšířenější metodou je způsobová­ní si řezných ran, pálení a propichování kůže různými nástroji (např. nůž, nůžky, žiletky, jehly, zapalovač a cigarety). Člo­věk může své tělo poškozovat také sebou samým (kousání, škrábání, štípání, za-rývání nehtů do kůže či rozškrabávání starých jizev). U mužů se často vyskytuje sebetlučení s úmyslem způsobit si zlome­ninu, modřiny nebo podlitiny. Může se například jednat o tlučení hlavou do zdi nebo o mlácení pěstí do tvrdých předmě­tů. Nejčastěji je poškozována oblast před­loktí, stehen a břicha. Jedinci si volí snad­no dosažitelná místa, která jsou okolí skrytá nebo je lze snadno zakrýt obleče­ním. Za metodu sebepoškozování se považuje také zneužívání drog a nadměrné užívání léků (antidepresiva a sedativa).

Formy sebepoškozování:

1) Automutilace - poškozování části těla v důsledku různých duševních poruch, které bývají doprovázeny de­presí, halucinacemi či bludy. Nemoc­ný prožívá pocity nesnesitelné úzkosti a má potřebu sebepotrestání - působit si bolestivá poranění.

2)  Sebepoškozování - záměrné a opako­vané poškozování vlastního těla bez úmyslu se zabít.

3)  Syndrom záměrného sebepoškozování - sebepoškozující chování u lidí s poruchou osobnosti, poruchou pří­jmu potravy (zejm. mentální bulimií) nebo u drogově závislých.

4)  Syndrom pořezaného zápěstí - opako­vané řezání se na předloktí a zápěstí bez úmyslu se zabít.

5)  Předávkování léky - užívání nadměr­ného množství léků bez sebevražed­ného motivu.

Mechanismus

Uvádí se, že fyzická bolest odvádí po­zornost od bolesti psychické, se kterou si sebepoškozující se jedinec neví rady. Při poranění zároveň dochází k vyplave­ní endorfinu, který pomáhá organismu zvládnout způsobenou fyzickou bolest, což přináší člověku okamžitou úlevu, po které prahnul. Problémy, kvůli kterým k poranění došlo, se však většinou obje­ví znovu a ve vážnější formě, jak bylo již jednou zmíněno. Člověk se poraní opět, protože mu to v minulosti pomohlo.

„Vzala jsem z nástěnky špendlík, něko­likrát ho zapíchla do předloktí. Nevím, jak mě to napadlo, v životě jsem o tom nesly­šela, ani jsem nečetla, že by si někdo zá­měrně ubližoval. Najednou se mi ulevilo, bylo mi jedno, že někde uvnitř mě je něco hrozně smutnýho, soustředila jsem se jen na tu fyzickou bolest. A tak jsem to zača­la dělat pokaždé, když jsem měla špatnou náladu, depku, nebo mě někdo naštval," popisuje svůj příběh Míša.

Eva, o které byla řeč na začátku článku, k tomu dodává: „Ano, jistě, že nečekám, že to někdo pochopí. Pro lidi je sebepoškozující se člověk většinou debil a idiot. A proto se to ze všech sil snažím skrývat. Ukrývání krví nasáklých kapesníků, žiletek, jizev pod dlouhým rukávem, skvrn od krve na ruká­vech, když to neuhlídám. A proč to píšu? Možná, aby tu bylo i něco ze mě. Abych se ospravedlnila od toho, co dělám, aby to ně­kdo třeba jen trochu pochopil a neodsoudil mě, protože toho se moc bojím. Mám strach, že když někdo uvidí ty jizvy, nepochopí to a odsoudí mě.'' (Zdroj:http://countrysi-de.blog.cz/1010/jak-se-zije-s-dlouhym-rukavem-a-ziletkou-v-kapse). Stejně jako u drog se u sebepoškozování vypěstuje spojení pocitu úlevy s tímto aktem a vzniká závislost. Jedinec se za své jednání většinou stydí, protože ví, že společnost by jej nepřijala. K poci­tu studu se přidává i strach z toho, že se o sebepoškozování někdo dozví. Tyto po­city jsou ve spojení s jinak způsobenými negativními emocemi opětovným důvo­dem k ublížení si.

Fáze aktu sebepoškozování:

1)   událost, která vyvolá vztek, smutek, po­cit napětí, úzkosti nebo špatné nálady;

2)   myšlenky na sebepoškozování, které se jedinec zpočátku snaží potlačit;

3)   akt sebepoškození;

4)  pozitivní účinky (pocit úlevy a kontro­ly nad svým psychickým stavem);

5)   negativní účinky (pocit viny, hněvu a výčitek), které mohou být příčinou dalšího poškození.

Terapie

Léčba je velice obtížná a rozhodně není krátkodobou záležitostí, protože člověk musí změnit své chování a znovu se na­učit řešit problémy, regulovat emoce a být dostatečně motivován k nápravě svého ži­vota. U léčebných postupů se využívá psy­choterapie a psychofarmaka (antidepresiva, antipsychotika). Metody se samozřejmě kombinují a existuje celá řada nových te­rapií speciálně zaměřených na tento pro­blém. Pacienti se musejí naučit technikám, jak zvládat vypjaté situace nebo jak se jim vyhnout. Psychoterapeutické přístupy je nutné přizpůsobit pacientovi. Pokud se psychoterapeutovi podaří odstranit pri­mární problém, sebepoškozování většinou vymizí, avšak recidiva je velmi častá. Vy­užívá se individuální i skupinová terapie. V současné době je v USA velmi populární metodou takzvaná Dialectical Behavioral Therapy (DBT), kterou vyvinula americká psycholožka Marsha M. Linehan. Cílem je naučit klienty dovednosti dosáhnout tzv. „moudré mysli" (mindfullness).

Eva svou terapii popisuje následovně: „Začínám pochybovat, že cokoliv v životě je jen věcí náhody či štěstí a že to, co se nám děje, nemůžeme nijak ovlivnit. Tahle změna myšlenípro mě nebyla a stále není jednodu­chá. První pokusy se udály v léčebně. Stou­pala jsem si, dle rad paní doktorky, před zrcadlo a říkala si do očí, že se mám ráda. Snažila jsem se to myslet tak upřímně, jak jen to šlo, ale zprvu to bylo velice těžké. Má cesta pokračovala snahou najít na sobě alespoň něco pozitivního. Byly to třeba jen maličkosti - hezké oči, milý úsměv, přátel­ská povaha... Objevily se první malé úspě­chy. Jenže já čekala víc, myslela jsem si, že dostanu hned všechno, co chci, že pokrok bude znatelnější. Přestala jsem věřit, že je změna možná, a ustrnula na místě. Dlou­hou dobu mi trvalo vzpamatovat se. Tak začínám ,nanovo'. Proměnit nenávist v lás­ku k sobě není snadné (alespoň pro mě ne), ale stojí to za to." (Zdroj: http://country-side.blog.cz/1010/jak-se-zije-s-dlouhym-rukavem-a-ziletkou-v-kapse) 

Prevence

Je důležité vědět, že rizikovému chování, jako je sebepoškozování, lze předchá­zet. Preventivně by měla působit zejmé­na škola a rodina. Prevence rizikového chování by měla být zařazena do škol­ních osnov, o těchto problémech je třeba s dospívajícími diskutovat. V rodině je potřeba rozvíjet otevřenou komunikaci, dospívajícímu dítěti se dostatečně věno­vat, naslouchat mu a naučit ho konstruk­tivně řešit problémy. Dobrý způsob, jak snížit riziko vzniku sebepoškozování, je zapojit dítě do různých volnočasových aktivit.

Závěr

Lidé, kteří se sebepoškozují, jsou spo­lečností spíše odmítáni. Záměrné sebepoškozování je jev, s nímž se dnes psy­chiatři a psychoterapeuti ve své praxi setkávají stále častěji. Představuje zá­važnou patologii zvláště ve věku adoles­cence, kde bývá pozorováno převážně u dívek. Z lékařského hlediska je důle­žité v přístupu k poškozujícím se lidem pochopit jejich konkrétní motivy a emoč­ní a myšlenkové vzorce vedoucí k sebe-poškození. Důležitá je ale i opora rodiny a blízkých přátel. Obecně pak platí jen jedno pravidlo: neodsuzuji, rozumím, pomáhám.

Rády bychom poděkovaly Mgr. Veronice Plecerové za cenné rady a připomínky k naší práci.

Kristýna Pavlíková, studentka 3. ročníku Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické České Budějovice

Markéta Samcová, studentka 3. ročníku Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické České Budějovice

Literatura:

1 .Macek P. Adolescence. 2. vydání. Praha: Portál, 2003, 144 s. ISBN 80-7178-747-7.

2. Koutek J, Kocourková J. Sebevražedné cho­vání. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 127 s. ISBN 978-80-7367-349-9.

3. Kriegelová M. Záměrné poškozování v dětství a adolescenci. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008, 176 s. ISBN 978-80-247­2333-4.

4. Koutek J, Kocourková J. Sebepoškozování v adolescenci - narůstající problém? Československá psychologie, 2008, č. 6, s. 609-614. [online] [cit. 2009-03-24]. Přístup z databáze ProQuest.

5. Platznerová A. Sebepoškozování. 1. vyd. Praha: Galén, 2009, ISBN 978-80-7262-606-9.

6. Život s dlouhým rukávem a žiletkou v kapse. In: Countryside [online]. 2010 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://countryside. blog.cz/1010/jak-se-zije-s-dlouhym-rukavem-a-ziletkou-v-kapse (provedeny úpravy textu).

7.  Eve se léčí. In: By Eve [online]. 2012 [cit. 2012­11-28]. Dostupné z: http://byeve.blog.cz/1211/ eve-se-leci-o (provedeny úpravy textu).

8. Kriegelová M. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada Pu-blishing, 2008, 174 s. ISBN 978-80-247-2333-4.

9. Rozsívalová E, Trefilová A, Paclt I. Sebepoškozování u dospívajících. Česká a slovenská psychiatrie [online]. 2010 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://www.cspsy-chiatr.cz/detail.php?stat=639.

10. Burgonová J. Vliv subkultur na mládež a životní styl dospívajících. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, 2010. [online]. 

Dostupné z: http://is.muni.cz/th/319305/ pedf_b/Bakalarska_prace_-_Vliv_subkul-tur_na_mladet.pdf [cit. 2012-03-25]. 

11. Praško J a kol. Sebepoškozování. Sebepoškozování [online]. 2009 [cit. 2012-05-10]. Dostupné z: http://sebeposkozovani.ath.cx/ modules.php?name=News&file=print&si-d=365.

12.Sebepoškozování [online]. 2005 [cit. 2012­03-25]. Dostupné z: http://www.sebeublizo-vani.ath.cx.

13. Sebepoškozování jako závažný symp­tom a nebezpečný společenský jev. ZDN - Zdravotnické noviny [online]. 6. 4. 2009 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z: http://www.zdn.cz/ clanek/priloha-lekarske-listy/sebeposkozo-vani-jako-zavazny-symptom-a-nebezpecny-spolecensky-je-415668.

14. Nová léčba sebepoškozování? A piece of my dreams. [online] 24. 4. 2008 [cit. 2012-03­25]. Dostupné z: http://cereaa.blog.cz/0804/ nova-lecba-sebeposkozovani.

Recenzovali:

PhDr. Kateřina Čermáková, DiS., Fakulta zdravotnických studií, Univerzita Pardubice, zástupce vedoucí Katedry ošetřovatelství

Mgr. Jiří Šupa, Ph.D., soukromá psychoterapeutická praxe, Sdružení Práh, Brno

• tisk
• předplatit si