COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 6 / 2013

Finské ošetřovatelství z pohledu české studentky

Datum: 3. 6. 2013
Autor: Bc. Aneta Kubátová
Finské ošetřovatelství z pohledu české studentky

V rámci bakalářského studia Všeobecná sestra na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jsem ve 2. ročníku odjela na stáž do finského města Kemi, kde jsem vykonávala ošetřovatelskou praxi. Na stáži jsem strávila tři měsíce a do ČR jsem se vrátila bohatší o spoustu krásných zážitků a zajímavé poznatky z praxe.

První den jsem se seznámila se svojí mentorkou Hannele, která mě provázela po celou dobu v Kemi. Hannele byla velmi přátelská a ochotná. Během tří měsíců jsem po­znala mnoho Finů a překvapili mě svou srdečností a otevřeností, i když se o nich tvrdí pravý opak, např. že jsou odměření a trvá delší dobu, než s nimi navážete přátelství. Tento „přežitek" neplatí ani v nemocnici, protože pacienti přirozeně vnímají, když je sestry i studenti oslovu­jí křestním jménem.

Ošetřovatelskou praxi jsem začala na Health Care Unit hned druhý den po pří­jezdu. Nestihla jsem se ještě ani aklima­tizovat na nepopsatelnou zimu (-30 °C) a nové prostředí, a už mě čekaly povinnosti. Tato „ošetřovatelská stanice" je součástí místní univerzity a slouží jako zařízení preventivního charakteru, kam si lidé docházejí v rámci primární prevence změřit např. krevní tlak, krevní cukr nebo cholesterol. Zaujalo mne, jak se lidé ve Finsku starají o své zdraví a na prevenci různých onemocnění opravdu dbají. Byl to první okamžik, kdy jsem mohla začít srovnávat finské a české ošetřovatelství a přístup obyvatel ke svému zdraví.

Další oddělení, která jsem navštívila, byla chirurgie, gynekologie a ambu­lantní zařízení Casualty and Emergency Department. Přestože Kemi je malé město s přibližně 20 000 obyvateli, místní nemocnice na mne působila velmi příjemným a domácím dojmem. Květinářství v přízemí nemocnice bylo pro mě jedním z mnoha překvapení a další měla následovat. Čerstvé květiny ze zmiňovaného květinářství byly téměř v každém nemocničním pokoji. V ČR je zvykem, že květiny do nemocničního prostředí nepatří, a v místní nemocnici byly náhle běžnou věcí. Dalším příjem­ným zážitkem byl pro mne doprovod pacienta do sprchy, při němž mě ses­třička poučila, že si mám vzít gumové holínky a igelitovou „zástěru" - abych se při sprchování pacienta nezmáčela. V porovnání s dopomocí při sprchová­ní pacientů v ČR, kdy se s podobným přístupem nesetkáváme tak běžně, to bylo opět překvapující a příjemné. Při každém takovém příjemném zážitku jsem si kladla otázku - proč to takhle nefunguje i u nás? Podobné otázky mě provázely po celou dobu mého pobytu a týkaly se především odlišného postoje finských a českých sester k oblasti intimity pacientů, režimu a pracovního klimatu na oddělení a také supervize na odděleních.

Intimitu pacientů Finové střeží

S intimitou pacientů souvisí nošení „an­děla" v nemocničních zařízeních. Myslím si, že je pod pacientovu důstojnost chodit po oddělení „oblečený-neoblečený" a celkově být takto odhalený před ostatními pacienty. Proč je pro muže klasické pyžamo - kabátek a kalhoty na odděleních v ČR k dostání (přestože jsou většinou téměř rozebraná a většinou v jedné - nadměrné velikosti), ale pro ženy zbývá pouze neforemná bílá košile a „anděl" i v případech, kdy by pyžamo viditelně nebránilo lékařským ani ošetřovatelským úkonům?

V místní nemocnici bylo zvykem do­stat pyžamo pro muže i pro ženy v každé velikosti, dokonce k němu pacienti dostali při příjmu ještě ponožky a pan­tofle. V tamní nemocnici bylo zachování intimity pacienta přirozenou záležitostí. Na každém pokoji, mezi každým lůžkem byl například závěs. Pokud šla sestra k pacientovi vykonávat jakýkoli výkon, závěs vždy striktně zatahovala, aby měl dotyčný pacient dostatečné soukromí a byla tak chráněna jeho intimita. Přijde mi hrozné a opět nedůstojné, pokud se pacient musí ze zdravotních důvodů „vyprázdnit" na lůžku a svou potřebu vykonávat před přítomnými pacienty na nemocničním pokoji - bez zataženého závěsu, bez jakéhokoli soukromí. Ano, pokud jsou ostatní pacienti soběstač­ní a chodící, vyzvou se, aby na chvíli z pokoje odešli, ale co ostatní pacienti, kteří jsou také upoutáni na lůžko? V ČR se s podobnými závěsy mezi lůžky pa­cientů setkáváme spíše na odděleních, jako je např. JIP, ale na standardních odděleních často chybějí.

Část Health Care Unit (Stanice zdravotní péče)
Nemocniční chodba na oš. jednotce
Standardní nemocniční pokoj

Ráno bez stresu sester a pacientů? Jde to

Finové mají na odděleních úplně jinak nastavený pracovní režim, než jak je zvykem v ČR. Tomu je přizpůsobeno i tempo práce, které mají stálé a trvalé. Pracovní doba na odděleních obvykle začíná v 7 hodin ráno, kdy se pacien­tům v klidu rozdají snídaně (krásně upravené), a než se pacienti nasnídají, sestry si předávají hlášení. Po hlášení následuje dopomoc při hygieně a úpra­va pokojů.

V porovnání s ranní směnou na od­dělení v ČR jsem byla opět překvapená, jak klidně a bez stresu pacientů i sester to může probíhat, aby byly obě strany spokojené, tzn. pacienti měli saturo­vané potřeby a na personálu bylo vidět uspokojení z práce. Udivilo mě také, že ve Finsku nemají 12hodinové směny, ale nejvýše 10hodinové. Když jsem sestrám vyprávěla, že v ČR na takové směny chodíme běžně, nedokázaly si předsta­vit, jak může sestra skloubit svou práci například s vyzvednutím dětí ze školky.

Supervize na odděleních

Na každém oddělení jsem měla přiděle­nou sestru, která byla mojí mentorkou a pod jejímž dohledem jsem vykonávala praktické výkony. Před ukončením praxe na oddělení se vždy konalo hodnocení, kterého se účastnila již zmíněná Hannele (mentorka celé mé praxe), mentorka z oddělení a já, kdy jsme si společně vyměnily názory na vzájemnou spolu­práci. Nebylo pro mne zvykem, aby byl na zpětnou vazbu od studenta kladen takový důraz. Měla jsem možnost ohodnotit spolupráci s mentorkou z od­dělení - hodnotila jsem např. vzájemné porozumění v angličtině, ale i to, zda jsem se od ní mohla naučit pracovat s novými pomůckami atd. Tento způsob hodnocení jsem vnímala jako velmi objektivní, protože jsme společně pra­covaly téměř každý den, a opět se velmi lišilo od hodnocení praxe v ČR. I když se situace už zlepšuje, stále se během své praxe setkávám s tím, že jsem v jejím závěru hodnocena staniční nebo vrchní sestrou, přestože jsme se při daných výkonech setkaly málokdy, což osobně nevidím jako příliš efektivní v rámci svého profesního a osobního rozvoje.

Závěr

Přála bych si, aby získané poznatky byly jednoho dne aplikovatelné i na našich odděleních, jako například zmíněná inti­mita pacientů. Nasbíraných zkušeností si velmi vážím a výjezdy studentů na podobné stáže mohu jen doporučit. Získané zkušenosti se budu snažit použít ve své budoucí ošetřovatelské praxi, protože uspokojení z poskytnuté péče a přede­vším spokojeného pacienta považuji za důležitý motivační prvek, bez kterého si nedokážu své budoucí zaměstnání představit.

Bc. Aneta Kubátová, studentka magisterského programu Ošetřovatelství, Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

 
  • tisk
  • předplatit si