COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 11 / 2014

Rehabilitační ošetřovatelství – teorie a praxe

Datum: 4. 11. 2014
Autor: Mgr. Lenka Chvojková, Jana Hruzíková, DiS.

Dobře fungující zdravotnický tým je v současné době považován za základní předpoklad úspěšné léčby a následné rehabilitace. S požadavky na kvalitu péče roste i význam týmové spolupráce, v níž je nutná dobrá komunikace mezi jeho členy. Každá činnost provedená členem týmu musí být v souladu s ordinací lékaře. Není v silách jednoho zdravotníka, aby poskytl pacientovi pomoc ve všech aspektech péče. Proto je pro úspěšnou léčbu a následnou rehabilitaci nutná spolupráce mnoha osob – lékaře, fyzioterapeuta, sestry, pomocného zdravotnického personálu a v neposlední řadě i rodiny.

Základními prostředky ovlivňujícími funkční deficit jsou především fyzioterapie, ergoterapie, logopedie, neuropsychologie a protetika. Cílem léčby je snaha o dosažení maximálního možného uzdravení pacienta i prevence raných a pozdních komplikací. Důležité je zachovat co nejvyšší míru soběstačnosti pacienta, zabránit vzniku dekubitů a kontraktur, preventivně působit proti tromboembolické nemoci a hypostatické bronchopneumonii. Úkolem zdravotníků je napomoci k možnému spontánnímu dýchání, následně optimalizovat dechové funkce, minimalizovat úbytek svalové síly a udržet fyziologický rozsah pohybu v kloubech.

Z hlediska účelu zaměření lze terapeutické koncepty rozdělit do dvou základních oblastí – léčebná rehabilitace zaměřená na ovlivnění funkčního (hlavně motorického) deficitu a rehabilitační ošetřovatelství. Rehabilitační ošetřování je uplatnění rehabilitačních principů během provádění ošetřovatelských úkonů. Prakticky jde o využití základních pravidel fyzioterapie, které provádějí zdravotníci. Pozitivní vliv této péče je v nepřetržitém využívání jednoduchých, ale účinných rehabilitačních úkonů. Všichni, kteří se podílejí na péči o nemocné, musejí umět praktickou manipulaci s nemocným a měli by vždy pamatovat na rehabilitační ošetřování.

Pro úspěšnou léčbu a následou rehabilitaci je nutná spolupráce nejen celého zdravotnického
týmu, ale i rodiny pacienta
foto: Profimedia

Hlavními úkony rehabilitačního ošetřování jsou polohování, postupná vertikalizace a mobilizace pacienta, péče o průchodnost dýchacích cest, prevence tromboembolické nemoci a psychologická podpora nemocného. Velmi významné je provádět rehabilitační ošetřování po celých 24 hodin, vždy s ohledem na stav pacienta.

Rehabilitační ošetřování v praxi

Z praktického hlediska je rehabilitační ošetřování opravdu nedílnou součástí celé ošetřovatelské péče. Spolupráce celého ošetřujícího týmu je jedinou možností, jak tuto péči pacientům zajistit. Nemůžeme chtít po fyzioterapeutovi, který s pacientem tráví méně času než například zdravotní sestra, aby pouze on prováděl polohování nebo pacientovu vertikalizaci. Jen spoluprací všech členů týmu lze vše úspěšně zvládat a zlepšovat tak celkový stav pacienta. Každodenní rehabilitační ošetřování je nedílnou součástí péče o pacienta, který má problémy s hybností, ale přesto je mu věnováno velmi málo pozornosti. Správně prováděné rehabilitační ošetřování může bojovat proti rozvoji sekundárních změn, výrazně zkrátit dobu rekonvalescence a hlavně urychlit návrat nemocného do běžného života. Stará se nejen o fyzickou stránku pacientů, ale také o tu psychickou. Je významnou součástí ošetřovatelské péče, a přesto není všude a vždy řádně prováděno.

Mnoha hospitalizovaným lidem stačí, ve většině případů na standardních klinikách, malá pomoc, aby byli schopni si sami sednout, sami se najíst nebo si dojít na toaletu. Stále se ale občas vyskytují případy, kdy zdravotní sestry nechají pacienty ležet, postaví před ně jídlo, a pak se diví, že se nenajedli. Přitom by stačilo odstranit u postele postranici, pomoci pacientovi do sedu a přizpůsobit způsob stolování jeho stavu například kompenzačními pomůckami pro sebeobsluhu – stolek k lůžku, opěrka do lůžka apod.

Proč se však tomu tak neděje? Proč i dostatečně hybní pacienti leží v nemocničních lůžkách s postranicemi a čekají na fyzioterapeuta, až přijde, postranice sundá a pomůže jim se sedem, eventuálně posléze i s chůzí, i když jsou tyto úkony v některých případech schopni provést samostatně? Proč mají někteří pacienti zavedený permanentní močový katetr, i když by ho už dávno mít nemuseli? Mnoha pacientům by stačil pouze doprovod na WC nebo přistavení pojízdného klozetového křesla k lůžku. Rády bychom věřily, že se tak neděje, protože ošetřující personál toho má zkrátka hodně. Víme, že toho hodně opravdu má. Ovšem potom nelze očekávat výsledky, když fyzioterapeut tyto činnosti provede jednou až dvakrát denně, ale jen co se za ním zavřou dveře, ošetřující personál vytáhne postranice lůžka a celý den si, až na aplikaci infuzí, injekcí či podání léků, pacienta takřka nevšímá. Samozřejmě, že se to neděje všude, ale z vlastní zkušenosti můžeme říci, že na některých klinikách je tento jev běžný. Naštěstí však existují také určité výjimky, kde vše funguje, jak má. Proč v tomto ohledu spolupráce nefunguje, nevíme. Snad si mnoho zdravotníků myslí, že když se jedná o rehabilitační ošetřování, tak ho má provádět pouze fyzioterapeut. Anebo je to z důvodu špatné komunikace? Třeba by stačilo, kdyby se fyzioterapeut domluvil se zdravotní sestrou, čím ona může pacientovi v běžných činnostech v průběhu dne pomoci.

V každém případě je rehabilitační ošetřování bohužel i v dnešní době „boj s větrnými mlýny“ a můžeme jen doufat, že se situace změní k lepšímu. Zkusme se proto zamyslet, zda děláme jako „tým“ pro pacienta opravdu všechno, co bychom mohli udělat, a nevymlouváme se na nedostatek času i v případě, kdy tomu tak není.

K věci:

Mezi základní úkony rehabilitačního ošetřovatelství patří:

1. polohovaní

2. manipulace s pacientem

3. péče o průchodnost dýchacích cest

4. péče o celkovou pacientovu kondici

5. prevence tromboembolické choroby

6. psychologická péče

 

Mgr. Lenka Chvojková, Jana Hruzíková, DiS., Pracoviště klinické rehabilitace IKEM Praha

 

Literatura:

1. Klusoňová E, Pitnerová J. Rehabilitační ošetřování pacientů s těžkými poruchami hybnosti. Brno: NCONZO, 2005

2. Kolář P et al. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, 2009

3. Rehabilitační ošetřovatelství [online]. [cit. 2014-09-15]. Dostupné z: http://ose.zshk.cz/vyuka/terapie.aspx?tid=99

4. Smolíková L. Rehabilitační ošetřovatelství – základní pojmy, principy, pravidla a praktické provedení [online]. [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://mefanet-motol.cuni.cz/clanky.php?aid=1632

 

Více o autorkách:

Hruzíková Jana, DiS., pracoviště klinické rehabilitace, Institut klinické a experimentální medicíny, Praha
2002: ukonč. SZŠ Ostrava-Vítkovice – obor Všeobecná sestra, 2006: ukonč. Diplomovaný fyzioterapeut, 2013: ukonč. atestace v oboru Aplikovaná fyzioterapie; 2006–2010: NsP Nový Jičín; od 2010: IKEM Praha

Mgr. Chvojková Lenka, pracoviště klinické rehabilitace, Institut klinické a experimentální medicíny Praha
1988: ukonč. SZŠ 5. května, Praha – Dětská sestra; 1990: ukonč. nástavbové studium – Rehabilitační pracovník; 1996: PSS, ukončeno atestací – Léčebná tělesná výchova; 2009: ukonč. Bc. studium – Rehabilitační – psychosociální péče o postižené děti, dospělé a seniory; 2012: ukonč. Mgr. studium – Rehabilitační – psychosociální péče o postižené děti, dospělé a seniory; 1990–1992: IKEM Praha, fyzioterapeut, od 1994: IKEM, Praha, fyzioterapeut

 
  • tisk
  • předplatit si