COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 11 / 2014

Šaty dělají člověka, uniforma sestru

Datum: 4. 11. 2014
Autor: Mgr. Markéta Zajíčková, MUDr. Petr Neumann

Slovo uniforma je francouzského původu a znamená to samé, co v češtině slovo stejnokroj, které vzniklo složením přídavného jména stejný a podstatného jména kroj. Oblečení, které je takto nazýváno, vyjadřuje příslušnost osoby k nějaké skupině zájmové, politické či profesní. Podle druhu stejnokroje, respektive skupiny, k níž náleží, jsou vyžadována přísná či benevolentnější pravidla pro jejich nošení. Následující text se dotýká oblečení, které v současné době nosí české sestry a které by mělo charakterizovat ošetřovatelskou profesi, tak jako tomu bývalo v naší zemi v minulosti.

Už jako malé holčičce se mi moc líbil sesterský stejnokroj, který se skládal z modrých šatů, bílé zástěry a bílého čepce. Mnozí si na něj jistě pamatují, československé sestry jej nosily od poloviny 70. let až do začátku 90. let. Jak lze z monografie Heleny Haškovcové (1) zjistit, tento pracovní oděv byl „v osmdesátých letech minulého století oceněn ve Španělsku na výstavě národních sesterských uniforem jako nejhezčí“. Osobně jsem tuto uniformu nosila na počátku 90. let jako studentka střední zdravotnické školy na praktický výcvik v nemocnici. Musím poznamenat, že v té době už nebylo nošení uniformy tak přísně sledované. Už nebylo například povinné nosit čepec, o jehož údržbě, zejména žehlení, kolovaly mezi kolegyněmi legendy. Šaty nemusely být u krku pevně sepnuté sesterským odznakem, ale byla povolena mírná rozhalenka a odznak mohl být připnutý na zástěře. Délka zástěry ani šatů nebyla striktně stanovena, byla však vyžadována taková, jež umožňovala práci a nedovolovala nechtěné odhalení spodního prádla. Ačkoli byl tento stejnokroj na pohled opravdu hezký, měl samozřejmě i své nedostatky. Mít na sobě šaty a zástěru v parném létě, kdy v československých nemocnicích neexistovala klimatizace, a kvalitně pracovat bylo opravdu náročné. Ještě obtížnější to bylo v situacích, kdy bylo nutné obléct si ještě sterilní empír. Proto některé kolegyně zástěry odkládaly a nosily pouze šaty, které však samostatně vypadaly jako noční košile, nikoli jako oděv pro reprezentantky ošetřovatelské profese. Možná i to byl jeden z důvodů, proč u nás došlo po revoluci v roce 1989 k postupné proměně sesterského oblečení.

Jednotná uniforma se postupem času změnila na pracovní oděv, jenž je v některých případech slušivý, v jiných méně či vůbec a v dalších případech nelze vůbec poznat, zda se jedná o pracovní oděv či civilní oblečení. V současné době můžeme v různých nemocnicích, poliklinikách či privátních ambulancích spatřit nepřeberné množství typů oblečení pro sestry. Někde jsou nošeny šaty, jinde bílé kalhoty a haleny či trička. V chladnějších obdobích bývá oděv doplněn různými svetříky, mikinami či plášti krátkými i dlouhými. O jednotnosti oblečení, tedy o stejnokroji, nelze již v dnešní době mluvit na jednom klinickém oddělení nebo ve zdravotnickém zařízení, natož u profese jako celku. Při nedávné návštěvě nemocnice jsem na jednom úseku klinického oddělení viděla u tří sester tři různé typy sesterských šatů – různých střihů i barevného provedení. Zatímco v minulých letech, v době jednotné sesterské uniformy se vrchní a hlavní sestry často odlišovaly od ostatních nošením čistě bílých šatů, v dnešní době tomu tak není. Ve výše popsaném případě se jednalo o sestry na stejné úrovni hierarchie ošetřovatelského týmu, všechny byly sestry u lůžka ve směnném provozu.

foto: Profimedia

Pro pacienty a návštěvníky zdravotnických zařízení měla jednotná sesterská uniforma velikou výhodu. Věděli totiž přesně, že ten, kdo ji oblékl, není logoped, klinický psycholog, fyzioterapeut, ergoterapeut, sanitárka, zdravotnický asistent atd., ale sestra – reprezentantka ošetřovatelství. Tato skutečnost není podstatná v malých soukromých ambulancích, v nichž se pacienti rychle zorientují, kdo je kdo, ale velmi komplikuje návštěvu nemocnic, v nichž nemocní a jejich doprovod často netuší, s kým mluví nebo kdo přišel na pokoj. Ačkoli pracuji ve zdravotnictví přes dvacet let, sama se mnohdy spletu v určení toho, kdo je sestrou a kdo ne. Často to odhaduji nikoli podle oblečení, ale podle toho, jaké výkony dotyčná osoba provádí. Co si však má počít laik, který nezná kompetence jednotlivých nelékařských profesí? Jak má vědět, že ten, kdo mu aplikuje injekce a podává infuze, je kvalifikovaná všeobecná sestra?

Nejednotnost sesterského oblečení není však jediným problémem, který se oblečení týká. Tím podstatnějším je dle mého názoru vzhled a úprava jednotlivých zdravotníků. Oblečení některých pracovníků v nemocnicích či ambulantních zařízení má do reprezentativnosti zdravotnických profesí opravdu daleko. Pracovní oděvy jsou často ušpiněné, pomačkané, někdy dokonce i potrhané. Mnohdy jsou doplněny obuví, která má svá nejlepší léta za sebou, typově se pohybuje mezi obuví domácí (pantoflíčky na vysokém podpatku, někdy i s květinkou), sportovní (gumové boty k vodě) a módní (tzv. „balerínky“ či jiné starší střevíce nehodící se již k běžnému nošení). Jak je možné, že obuv v mnoha případech neodpovídá standardům bezpečnosti práce? Barvy punčoch a ponožek bývají také nezřídka v jiných než bílých či tělových barvách; jsou k vidění ponožky černé, hnědé, vínové i barevně proužkované. Ruce zdravotníků někdy bývají, a to i na chirurgických odděleních, ozdobeny mnoha šperky, ačkoli vyhláška (2), která je zakazuje, je v platnosti bezmála dva roky. Člověk nemusí být „módní policista“, aby viděl a vnímal, jak neupraveně mnoho pracovníků působí. Ovšem ne vždy je třeba z problémů s pracovním oděvem obviňovat samotné zdravotníky. Často se na vzhledu zapraného a potrhaného oblečení podílejí i prádelny a nedostatek financí ve zdravotnických zařízeních neumožňuje tak častou výměnu oděvů za nové, jak by bylo potřeba. Na místě je však otázka, zda neupravená, ne příliš čistá, přehnaně nalíčená a mnoha šperky ozdobená sestra vzbuzuje důvěru.

V dohledné době pravděpodobně nedojde k opětnému zavedení jednotné sesterské uniformy v celé České republice, neboť je zapotřebí řešit jiné, palčivější problémy. Avšak to, nakolik budeme působit upraveně a důvěryhodně, záleží pouze na nás samotných. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka. Ten, kdo je dobře, čistě oblečen a upraven, komu to sluší, ten se obvykle i dobře cítí a je pozitivně naladěn, tudíž i jeho pracovní výkon je kvalitnější. V některých profesích si to již uvědomili a představitelé těchto profesí vypadají v zaměstnání opravdu reprezentativně, ať už to jsou bankovní úřednice, nebo palubní stevardi a stevardky u leteckých společností.

A protože k upravenému, čistému zevnějšku bez zbytečných příkras není třeba velké sumy peněz, nepodceňujme vzhled našeho pracovního oděvu, ačkoli se již dávno nejedná o profesní uniformu (což je podle mě veliká škoda); zastavme se před každou směnou u zrcadla, zkontrolujme svůj zjev a položme si otázku: Důvěřovala bych sama takovéto sestře?

Mgr. Markéta Zajíčková, MUDr. Petr Neumann – chirurgická ambulance

 

Literatura:

1. Haškovcová H, Pavlicová J. Ošetřovatelství: ideály a realita v ambulantní péči. Praha: Galén, 2013

2. Vyhláška č. 306/2012 Sb., o podmínkách předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a o hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče

 
  • tisk
  • předplatit si