COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 12 / 2014

Bolest a její léčba

Datum: 1. 12. 2014
Autor: Mgr. Lenka Kelnarová

Bolest je psychický stav či pocit, který provází člověka odnepaměti, stejně jako pokusy o jeho léčbu. První zmínky o léčbě bolesti máme už z doby 3000 let před n. l. z Egypta a Mezopotámie. Ve starém Řecku bylo už od 4. století př. n. l. známé opium (Kasal a kol., 2004) a v Jižní Americe tišili tamní obyvatelé bolesti pliváním slin, které po žvýkání koky obsahovaly kokain. Byliny jako blín, bolehlav, čemeřice a mandragora se zase používaly ve středověké Evropě.

Mezi další prostředky k tišení bolesti patřil alkohol či použití chladu (Málek a kol., 2011). Až do roku 1842 si nemocní procházeli těžkým martyriem, které mohlo zmírnit jen rychlé provedení operačního zákroku. V letech 1842–1846 proběhla řada experimentů, které měly za cíl zbavit v průběhu zákroku nemocného bolesti (Kasal a kol., 2004).

Například anglický lékař H. Hickman podnikal experimenty, při kterých nechával zvířata vdechovat oxid uhličitý. Podobné pokusy prováděl i zubní lékař Horace Wells s oxidem dusným. Za objev celkové anestezie je však pokládána až veřejná demonstrace, která se konala 16. října 1846 v Bostonu, při níž W. T. G. Morton, bývalý žák H. Wellse, použil éter. Další významnou osobností byl i dr. Holmes, který pro novou metodu navrhnul název anestezie. Zpráva o éterové anestezii se díky lodní poště rozšířila i do Anglie, kde už 21. prosince 1846 provedl londýnský chirurg Robert Liston s použitím éteru amputaci končetiny, a to za 28 vteřin (Málek a kol., 2011). O rozšíření a rozpracování inhalační éterové anestezie se pak v Londýně zasloužil John Snow. Uznání se mu dostalo v roce 1853, kdy podal královně Viktorii anestezii chloroformem při porodu jejího syna prince Leopolda (Kasal a kol., 2004).

Objev znecitlivujících účinků kokainu je spojen se dvěma jmény – Karl Koller a Sigmund Freud. Freud experimentoval s kokainem a oftalmologovi Kollerovi dal malý vzorek. Koller si náhodou olízl prsty, kterými se kokainu dotýkal, a znecitlivěl mu jazyk. Objev byl 15. září 1884 přednesen v Německu na oftalmologickém kongresu, což následně způsobilo rozšíření topické anestezie v očním lékařství. Kokain se však po určité době ukázal jako toxický a s rizikem vzniku závislosti (Málek a kol., 2011).

Anestezie se nevyhýbala ani českým zemím. Celestýn Opitz byl členem řádu Milosrdných bratří a pracoval jako ranhojič v dnešní Nemocnici Na Františku v Praze. Od začátku roku 1847 se věnoval éteru a jeho znecitlivujícím účinkům při vdechování par. Dne 7. února 1847 podal anestezii při vytrhávání zubů, následně u ošetření vředu a poté následovaly závažnější operace. Do 20. dubna 1847 provedl Opitz na 186 anestezií pomocí éteru. Používání éteru se z Prahy rozšířilo do Hradce Králové, Litoměřic a Lokte. Nejnovější poznatky však ukazují, že Opitz nebyl prvním průkopníkem v podávání anestezie u nás. Pravděpodobně z Vídně se zpráva o použití éteru v Americe dostala do dvou moravských měst, a to do Brna a Olomouce. V Brně tak byla první éterová narkóza podána o dva dny dříve než v Praze, v Olomouci pak o dva dny později, 9. února 1847 (Málek a kol., 2011).

foto: Profimedia

Po skončení 2. světové války se v Československu změnily postoje k anesteziologii. Její rozmach je u nás spojen se jménem Dr. Lev Spinadel. Dalším rozvojem vznikají např. ambulance pro léčbu bolesti (Málek a kol., 2011), urgentní medicína, zotavovací pokoje (které poukázaly na provázanost anesteziologie s intenzivní péčí), rozvíjí se transplantologie atd.

V současné době je celková anestezie cílena na ztrátu vědomí, analgezii a svalovou relaxaci, což má zajistit, aby nemocný dobře spal, necítil bolest, byl svalově uvolněn a neaktivoval patologické vegetativní reflexy (Kasal a kol., 2004).

Pooperační péče – bolest a kognice

Názory na riziko operovatelnosti věkové kategorie nad 65 let se liší. Mortalita při anestezii je u starší generace asi třikrát vyšší než u mladých lidí, při elektivních operačních výkonech dosahuje 5 % a u akutních výkonů 10 % (Matějovská Kubešová a kol., 2009).

Hlavním úkolem všech zdravotníků je zmírnění bolesti a utrpení. Protokol terapie akutní pooperační bolesti zařazuje mezi své požadavky i mezinárodní akreditační komise. Studie u nás i v zahraničí přesto poukazují na vysoký počet pacientů trpících silnými bolestmi, které s sebou nesou nežádoucí akutní a chronické následky. Mezi nejvýznamnější obavy pacientů patří strach z pooperační bolesti. Důvodem špatně léčené pooperační bolesti není nedostatek léků či ovládání technik, ale organizace, čímž je myšleno pravidelné měření a zaznamenávání bolesti s adekvátní léčebnou odpovědí. Je to právě sestra, která by měla zaznamenávat intenzitu bolesti, účinnost léčby a možné komplikace (Málek a kol., 2011).

Analgezie přizpůsobená typu operace je v současné klinické praxi nejvíce uplatňovanou metodou. Navíc obecně platí, že látky z různých skupin analgetik, jako neopioidní analgetika, nesteroidní protizánětlivé látky a opioidy, umožňují smysluplné dvojkombinace či trojkombinace těchto látek. Kombinace látky ze stejné skupiny je naproti tomu nevhodná, jelikož dochází k zesílení nežádoucích účinků, nikoli analgezie (Málek a kol., 2011).

U starších pacientů je důležitější věk biologický než kalendářní, jsou citlivější na léky ovlivňující CNS, objevuje se častěji pooperační delirium. Jeho příčinou může být jak bolest při neadekvátní analgezii, tak i některá analgetika. Analgetika mohou způsobit centrální anticholinergní syndrom, který může vyústit k hyperaktivitě se vznikem křečí nebo naopak k útlumu vedoucímu až do kómatu. Mezi těmito dvěma extrémy se mohou objevit příznaky amnézie, úzkosti, dezorientace, agitovanosti, soporu či útlumu dýchání. Nároky na farmakoterapii snižují rovněž fyzikální postupy, jako je polohování či včasná rehabilitace (Málek a kol., 2011).

Stáří je fyziologickým procesem, nicméně přesto vlivem anestezie dochází v prvním pooperačním týdnu až u 25 % pacientů k pooperační kognitivní dysfunkci. I odpovídající analgetická terapie je důležitá právě u pacientů s demencí a poruchami vědomí. U těch, kteří měli před operací normální kognitivní funkce, může dojít vlivem nedostatečné léčby bolesti ke zhoršování stavu vědomí a zmatenosti (Matějovská Kubešová a kol., 2009).

Specializace sester

Za první anesteziologickou instrumentářku a první anesteziologickou sestru v Československu je považována sestra Alena Stárková-Palečková. I v době pracovní neschopnosti primáře Lva Spinadela, která trvala 14 dní, byla schopná samostatně provádět celkové anestezie. Pracovala přesně a její promyšlená organizace provozu umožňovala plynulý průběh operačního programu. V anesteziologické ambulanci školila po svém zapracování i další vybrané sestry. Alena Stárková-Palečková napomohla širšímu uznání činnosti popisem odborné náplně práce těchto sester (Nevtípilová, 2014).

V současné době je specializační vzdělávání jednou z forem celoživotního vzdělávání, které u nelékařského zdravotnického pracovníka prohlubuje kvalifikaci, jak stanoví zákon č. 96/2004 Sb. Nařízení vlády č. 31/2010 Sb. stanovuje obory specializačního vzdělávání a následné označení odbornosti specialistů, kdy všeobecná sestra po absolvování oboru Intenzivní péče užívá označení „sestra pro intenzivní péči“. Specializační studium trvá optimálně 18–24 měsíců a prodloužit či zkrátit je lze při splnění 560 hodin teoretické a praktické výuky, které vzdělávací program obsahuje. Toto studium je zakončeno atestační zkouškou a získáním diplomu o specializaci v příslušném oboru. Vyhláška č. 55/2011 Sb. pak pojednává mj. o činnostech sestry se specializovanou způsobilostí (Nevtípilová, 2014).

Slovo závěrem

Pro nás, zdravotníky, je bolest pacienta jedním z mnoha ošetřovatelských problémů, které u něj řešíme. Měli bychom si však uvědomit, že pro pacienta je bolest v tu chvíli jediným a hlavním problémem, který mu znemožňuje vykonávat další činnosti nebo je může vykonávat jen s obtížemi. Neřešená bolest má pak vliv nejen na psychickou pohodu pacienta, ale i na další důležitou složku, kterou je pooperační rehabilitace či výše krevního tlaku.

Mgr. Lenka Kelnarová, Klinika kardiochirurgie – JIP, IKEM, Praha

Literatura:

1. Kasal E a kol. Základy anesteziologie, resuscitace, neodkladné medicíny a intenzivní péče pro lékařské fakulty. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0556-2

2. Málek J a kol. Praktická anesteziologie. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3642-6

3. Matějovská Kubešová H a kol. Akutní stavy v geriatrii. Praha: Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-620-5

4. Nevtípilová M. Management péče o pacienta při operačním výkonu v celkové anestezii [online]. 2014 [cit. 2014-08-07]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Mgr. Zdeňka Mikšová, Ph.D. Dostupné z: http://theses.cz/id/5g4rq3/Nevtipilova_Michaela_Management_pe_o_pacienta_pi_operanm_.pdf

Více o autorce:

Mgr. Lenka Kelnarová, Klinika kardiochirurgie – JIP, IKEM, Praha
2007: ukonč. SZŠ Kroměříž – obor Všeobecná sestra; 2010: ukonč. Bc. studium – obor Všeobecná sestra, FZV UP Olomouc; 2012: ukonč. Mgr. studium – obor Učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy, PdF UP Olomouc; 2012–2014: Fakultní nemocnice Motol, Praha, Kardiologická klinika – všeobecná sestra; od 2014: IKEM, Praha, Klinika kardiochirurgie – JIP – všeobecná sestra

 
  • tisk
  • předplatit si