Zpět na detail čísla

Číslo 12 / 2014

Cílem komunikace ve zdravotnictví je spokojený pacient

Datum: 1. 12. 2014
Autor: PhDr. Helena Chvátalová

Tématem IX. kadaňských sesterských dnů, které proběhly 9. a 10. října 2014, byla komunikace mezi zdravotníky a pacienty i mezi členy zdravotnických týmů. Téma uváděly sugestivní věty: „Na počátku přišlo slovo. Hned po něm přišlo nedorozumění…“

Specifika komunikace žáků při praktickém vyučování ve zdravotnickém zařízení

Zástupkyně ředitelky Střední odborné školy energetické a stavební, Obchodní akademie a Střední zdravotnické školy Chomutov Mgr. Eva Čížková přednesla sdělení Specifika komunikace žáků při praktickém vyučování ve zdravotnickém zařízení.

Zdůraznila, že kvalitní ošetřovatelská péče je nemyslitelná bez komunikace mezi zdravotníkem a nemocným i mezi členy ošetřovatelského týmu a zdravotnického týmu.

„Významnou součástí vzdělávání žáků zdravotnických škol je mimo jiné rozvoj sociálních a komunikativních kompetencí, přičemž sociální kompetence znamenají, že se studenti učí pracovat společně i v týmu a komunikativní kompetence je učí přiměřeně se vyjadřovat k účelu jednání v projevech mluvených i psaných, vhodně se prezentovat při jednání, zpracovávat věcně, správně a srozumitelně přiměřené texty apod.,“ uvedla Mgr. Čížková a dodala, že cílem zdravotnického školství z hlediska komunikace je naučit studenty v souladu s komunikačními a společenskými normami řešit základní životní a pracovní situace a především je naučit vhodně komunikovat s jednotlivými skupinami pacientů/klientů, respektovat jejich osobnostní a kulturní specifika. Cílem je naučit studenty tři druhy komunikace, které k ošetřovatelské péči patří – je to komunikace sociální (neformální), strukturovaná (edukace) a terapeutická, která pomáhá překonávat přechodný strach. Učí je uplatňovat zvláštnosti přístupu k nemocným – k dětem a dospívajícím, k cizincům a příslušníkům národnostních menšin, k lidem s různým typem postižení a se závažnými onemocněními (psychologie bolesti, strachu, úzkosti, umírání a smrti) a k pacientům s problémovým chováním nebo sociálně problematickým klientům.

Komunikace v hospicové péči

Známé pravidlo amerického psychologa Alberta Mehrabiana, podle kterého komunikující člověk upoutává především řečí svého těla, neverbální komunikací, pohyby, gesty (55 %), poté melodičností, modulací, tónem svého hlasu (38 %) a vlastně nejméně upoutává tím, co říká (7 %), připomněly vrchní sestra Zdeňka Pixová a sociální pracovnice a zdravotní sestra Mgr. Dagmar Pelcová, DiS., z Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích.

Upozornily, že nikdy neposuzují nastavení nemocného ani jeho blízkých, tedy způsob vyrovnávání se s těžkou diagnózou, komunikaci mezi příbuznými, ekonomické zázemí apod. „Neseme s nemocným a jeho rodinou jejich strasti, ale snažíme se být maximálně nestranní,“ řekla Mgr. Pelcová a uvedla několik kazuistik, například případ osmašedesátiletého pacienta s dg. karcinom jaterních buněk, ascites. Pacient žije s manželkou, dvě dcery a syn žijí samostatně a pomáhají v rámci svých možností o otce pečovat. Nemocný by rád zůstal doma, ale manželka je již unavená, má strach, že by péči doma nezvládla. Dcery přišly do Hospice sv. Štěpána vyřídit pro otce lůžko. Bylo ale plně obsazeno, takže pracovníci hospice nabídli domácí hospicovou péči jako možnost k překlenutí doby, než se lůžko uvolní. „Opakovaně jsme řešili způsob fungování v domácnosti, návštěvy jsme stanovili 3–5krát týdně. Mnoho hovorů jsme věnovali vysvětlování situace především manželce a dcerám. Nemocný byl sice plačtivý, ale klidný, smířený s neřešitelností svého stavu,“ řekla Mgr. Pelcová. Zdena Pixová dodala, že zajišťovali léky u praktického lékaře i onkologa, kompenzační pomůcky z půjčovny apod. Po dlouhých hovorech s rodinnými příslušníky zůstal pacient v domácí hospicové péči až do své smrti. „Až na obtěžující ascites byl relativně kompenzován, postupně slábl a devatenáctý den po přijetí do domácí hospicové péče klidně zemřel obklopen rodinou, v přítomnosti sestry domácího hospice,“ uvedla Mgr. Pelcová.

Komunikační oříšek

Na konferenci také opakovaně zaznělo, jak je důležité uvědomovat si kulturní odlišnosti etnika, pokud se staráme o pacienta jiné národnosti. U nás jde nejčastěji o pacienty romského etnika a o Vietnamce. M. Řezníčková z kadaňské nemocnice upozornila, že například vietnamské ženy jsou velice stydlivé, je nutné zajistit jim soukromí, nezvyšovat hlas, je třeba hovořit pomalu a používat jednoduché věty apod. Na druhé straně tyto pacientky mají respekt ze zdravotnického personálu a řídí se jeho radami.

Poměrně náročná je komunikace s pacienty romského etnika. Velmi silně totiž projevují emoce, zvláště pokud se jedná o onemocnění spojené s bolestí. Hospitalizaci snášejí většinou tak špatně, že to může vést k neochotě se zdravotníky spolupracovat. Důležitý je pro ně kontakt s rodinou a její spoluúčast při rozhodování v jednotlivých krocích léčby.

PhDr. Helena Chvátalová

 
  • tisk
  • předplatit si