Počátky a vývoj babictví: 2. díl – Od bab pupkořezných k porodníkům

Neustálé životu nebezpečné porodní komplikace, které se s lidstvem táhly od pravěku přes starověk až do středověku, volaly po nápravě. Byla snaha zavést do babictví pořádek, zdokonalit kvalifikaci všech, kdo toto povolání vykonávali. Zajímavé jsou např. poměry výuky babictví v Německu.

Již v 15. století se objevují Hebammenordnungen (pořádky o porodní pomoci) v městech Ulm, Colmar, Heilbronn či Norimberk. V 16. století existují ve spojitosti s babictvím christliche Kerkernordenlingen (církevní pořádky) v Braunschweigu, Lüneburgu a Nassau-Siegenu, které se zabývají především křtěním v nouzi. Porodní báby mohly samy pokřtít dítě v ohrožení života, pokud byl plod zadržen v porodních cestách, křtily podmínečně a po porodu se křest opakoval. Proto měly ve svém inventáři i vhodné nástroje na křtění těchto dětí.

V řadě evropských měst byly porodním bábám nařízeny zkoušky před lékaři. Avšak vzhledem k tomu, že racionálních poznatků o porodnictví bylo v té době poskrovnu, byly tyto zkoušky spíše záležitostí proklamativní než užitečnou. V Rakousku je první doložená zkouška porodní báby již z 15. století. Analýzu sociální situace bab a jejich každodenního života zevrubně podává E. Labouvie. Věk začínajících bab se pohyboval kolem 30–35 let. Měly být zdravé, zručné, přívětivé, mlčenlivé, měly pokud možno umět psát a neměly pít. Pocházely vesměs z chudých vrstev. Byly stanoveny taxy pro bohaté a chudé rodičky, někdy báby dostávaly místo peněz naturálie – chléb, víno, boty, otop, od chudých zpravidla nic. Někdy měly bydlení zdarma, jejich manželé mohli dostat právo lovu. Báby pracovaly až do vysokého věku, poté dostávaly minimální podporu. Babictví bylo v té době pěstováno jako řemeslo. Formální vzdělání však až do 18. století neměly. Jejich péče porodem nekončila, staraly se i o šestinedělky, u porodu často pomáhaly vedle své běžné obživy.

V Sársku jsou doloženy krajové volby porodních bab ženami z obce za přítomnosti faráře, starostů a vrchnostenských úředníků. Bylo to tradiční ženské právo, pravděpodobně první volební právo žen. Volitelky klady důraz na křesťanský, bezúhonný život, mlčenlivost, soucit, píli a trpělivost. Takové poměry trvaly na venkově ještě v 19. století.

Andělíčkářství se tvrdě trestalo

Státem zkoušené báby mohly u soudů vystupovat jako ověřovatelky panenství či existence těhotenství i jako znalkyně znaků prodělaného těhotenství. Mnohdy radily ženám při neplodnosti, při zábraně těhotenství a u nežádoucích těhotenství. Báby byly povinny hlásit případy přerušení těhotenství, často však byly samy v podezření, že působí jako Engelmacherinnen, andělíčkářky. Za takovou činnost následovaly tvrdé tresty.

Anatomové 16. století

 

Louise Bourgeois Boursier (1563–1636)

Ve středověku existovala určitá ochrana těhotných v občanském a zejména v trestním právu. Těhotné ženy odsouzené k hrdelním trestům mívaly výkon odložen až po porodu, ale nedělo se tak vždy. Lammert pojednává o císařském řezu z roku 1350, kde u zločinné ženy odsouzené k smrti na hranici bylo těsně před popravou vyříznuto živé dítě z břicha. Sue (1789) udává, že odsouzená k smrti směla vidět jen svého kmotra, kata a žalářníka. S těhotnými ženami se zacházelo drsně.

Hororové příběhy o těhotenství často popisují porod "kamenného" plodu (lithopedion), kdy tělo plodu, zemřelého při mimoděložním těhotenství v břišní dutině, na povrchu zvápenatí. Ve středověké romanci o králi z Tarsu je zkamenělé dítě trestem za manželství s pohanem a křest dítěte jej zázračně oživí.

Pokrok přišel (nejen) s anatomií

Revoluce v přírodovědných oborech ruku v ruce s rozvojem knihtisku, umožnily i rozvoj lékařských znalostí o těhotenství a porodu. Praktická pomoc rodící ženě však zůstávala v rukou porodních bab. Nové znalosti se dostávaly do praxe až jejich prostřednictvím a poté, co byla překonána nedůvěra obyvatel k bábě vzdělané ve školách a ne tradičním způsobem předávání vědomostí.

Ranhojičství, oddělené od všeobecné medicíny, mělo nejrůznější úroveň. V tomto cechu byli holiči, lázeňští, maséři, pouštěči žilou, přikladači pijavic, napravovači zlomenin, trhači zubů, řezači močových kamenů, ale i chirurgové s bohatými zkušenostmi z válek, lidé nevzdělaní i tací, co znali latinu. Chirurgové přicházeli k porodům až v nejkritičtějších chvílích, voláni porodními bábami. Jejich činnost se omezovala na výkony směřující k ukončení porodu, vesměs prováděli zmenšující operace.

Rozhodující pro další posun porodnických znalostí bylo zavedení dlouho zakazovaných pitev a vytvoření vědecké lidské anatomie. Trvalo však zhruba sto let, než se tyto poznatky přelily i do porodnické praxe. Významnými anatomy byli například Andrea Vesalius (1514–1564), Realdus Columbus – Colombo (1516–1559) či Bartolommeo Eustachius (1520–1574). Anatomové, kteří se zabývali anatomií těhotenství, byli například Giulio Cesare Arantius (1530–1589), s jehož jménem je spojován ductus venosus Arantii, spojující přívodní pupečníkovou žílu (vena umbilicalis) s oběhem plodu. Roku 1564 vyšlo v Ř ímě „De humano foetu opusculum“ (Malé dílo o lidském plodu). Arantius věděl, že mateřský a plodový krevní oběh jsou odděleny, což v 18. století ještě řada porodníků nevěděla. Jako první označil za překážku nepostupujícího porodu ne zúžený pánevní východ, ale vchod. Tento poznatek podstatně ovlivnil dosavadní porodnické představy, ale ještě de la Motte mylně uvažoval spíše o poruchách pánevního východu.

Nicméně i v době, kdy byly ženy v tehdejší společnosti segregovány do nerovnoprávného postavení, nalezly se mezi nimi mimořádné osobnosti, které si získaly respekt i u tehdejších odborníků. V českých zemích ovšem takovéto osobnosti nenalezneme.

Mezi takové osobnosti patří například Louise Bourgeois Boursier (1563–1636), autorka prokazatelně první učebnice pro porodní báby (Sbírka tajemství etc., kde jsou obsaženy nejvzácnější zkušenosti). Autorka v ní vychází z autority svého učitele a radí, aby sage-femmes přihlížely pitvám žen, aby poznaly vnitřní rodidla. Sama obhajovala indukci předčasného porodu při zúžené pánvi, podala samostatný popis vyhřezlého pupečníku. U obličejové polohy, kterou konečně jako první přesně popsala, upozornila na možnou záměnu s koncem pánevním. Byla manželkou ranhojičechirurga, který pracoval u A mbroise Paré. O porodnictví se začala zajímat, když sama porodila. Po školení u manžela a po přečtení spisů Parého pracovala mezi chudými na předměstí St. Germain. Po pěti letech praxe dostala licenci v Paříži. Po 27 let sloužila jako sage-femme francouzského dvora a královské rodiny a porodila všechny děti Marie Medicejské. Její sláva pohasla, když v roce 1627 zemřela na horečku omladnic princezna Marie de Bourbon-Montpesier. Do učebních procesů se zapojily vzdělanější porodní báby. Se vzdělávací činností začala roku 1677 v Hôtel Dieu Madame Marguerite du Tertre veuve Sieur de la Marche, Maitresse juré sage-femme de la ville de Paris et de l’Hôtel Dieu de la dite ville. Pod vedením této vdovy bylo prováděno v tříměsíčních kurzech školení sage-femmes. Její spis „Rodinné pokyny velmi snadné, prováděné otázkami a odpověďmi, týkající se všech základních věcí, které by porodní bába měla znát“ byl schválen lékařskou fakultou. Jiná porodní bába Anna Hutchinson (1590–1643) proslula jako svědomitá a zasloužilá porodní bába. Když se jedné pacientce narodil anencefalus (vrozená vada – dítě bez mozku), nastal v zaostalém religiózním prostředí plném předsudků a pověr konflikt. Bába byla exkomunikována a vyhoštěna. Pracovala pak na Rhode Islandu, kde se dostala do konfliktu s guvernérem. Byla zabita i se svými dětmi, kromě jednoho, v roce 1643 při přepadení Indiány. Její jméno nese řeka Hutchinson River.

Porodnictví jako nový obor medicíny

Průlom do dosavadní porodní péče, která byla ženskou doménou, udělal příklad mocných. Královské rodiny si zvaly k porodům zkušené chirurgy, což se mezi šlechtou rozšířilo natolik, že to vedlo k novému pojmenování povolání – accoucheur, v německých zemích Geburtshelfer, v Anglii smích vyvolávající man-midwife. V některých zemích bylo porodnictví zpočátku raritní povolání, von Haler uvádí, že v roce 1627 byl v Ř ímě jediný ranhojič, který měl porodnickou průpravu. V Č echách se první porodníci vyskytli až v 18. století s označením babič.

Tvorba oboru byla kolektivní, objevy probíhaly mnohdy nezávisle na sobě, velmi obtížně se stanovuje podíl a zásluhy jednotlivých porodníků. Po objevu porodnických kleští, pod vlivem newtonismu, bylo započato s matematizací porodu a postupně, především zásluhou André Levreta (1703–1780), byla vytvářena teorie mechanismu porodu. Z dosavadního porodního umění se začala stávat exaktní věda. Rozlišovala už porodní cesty, porodní objekt a porodní síly. Začala skutečná revoluce, která byla završena v 19. století se vznikem narkózy, mikrobiologie a v 20. století pak objevem krevních skupin a transfuzí, v teorii pak celým rozvojem reprodukční fyziologie.

Započatý proces se vyvíjí dosud. Vyvstávají nové, stále složitější a náročnější problémy. Cesta k jejich řešení nemůže být snadná a jiná než nikdy nekončící, svízelná, namáhavá práce, provázená i nezdary, hořkými porážkami, rozpory a diskuzemi, ovšem za dobu, co věda vstoupila do porodnictví, lze nepochybně zaznamenávat stále se lepšící výsledky.

Magda Hettnerová, redakce Florence

fota: Profimedia, archiv a www.nlk.cz

---

náš tip

→ Zdravotnické muzeum

Chcete-li se dozvědět něco více o historii nejen porodnictví, prohlédnout si dochované nástroje či učební pomůcky pro porodní báby, vydejte se do Zdravotnického muzea v Praze. Sídlí v Národní lékařské knihovně na adrese Sokolská 54, Praha 2, otevřeno má každý čtvrtek od 14 do 16 hodin. Vstupné je zdarma, větší skupiny je nutné předem objednat buď na telefonu 296 335 964, nebo na e-mailu uvedeném na webových stránkách www.nlk.cz/zdravotnicke-muzeum.

Literatura:

1. Doležal A. Od babictví k porodnictví. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0277-6

2. Doležal A, Kuželka V, Zvěřina J. Evropa – kolébka vědeckého porodnictví. Praha: Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-506-2

 

 

 

 

• tisk
• předplatit si