Jak se zrodila česká Florence?

Tak především z jistého vzdoru a generačního nepochopení. Když se na její zrod s odstupem času dívám, nedokážu pochopit, proč jsem ponechala časopis Sestra ve vydavatelství Mladá fronta a šla za nejistým podnikem založení nového časopisu. Proč jsem se tak bránila její modernizaci, kterou ji chtěli opentlit různí kreativci.

Vždyť ale – nebyla jsem já sama podobným kreativcem, když jsem jako mladá oponovala docentce M. Staňkové a chtěla zmodernizovat Zdravotnickou pracovnici? Tenkrát jsem ustoupila autoritě. „Časopis pro sestry musí mít odborné články, nic víc!“ řekla Staňková a já jsem to vzala. Později jsem opakovala totéž, leč marně.

Hlubším důvodem vzniku Florence byla skutečnost, že trh potřeboval časopis nejen pro sestry, ale pro všechny nelékařské zdravotnické pracovníky. V tom se měl zásadně lišit od své konkurentky. Vůbec se jí neměl podobat. Původně jsem měla v úmyslu nazvat ho Komunitní sestra, ale bylo mi řečeno, že slovo sestra by se v názvu již vyskytnout nemělo. Florence mě napadla v tramvaji na nábřeží u Jiráskova mostu. Byl to blesk z čistého nebe, bylo to ono! Pěkné slovo, které vyjadřuje vše: tradici, moderní ošetřovatelství i osobnost sestry.

Po názvu přišla na řadu koncepce, ke které je třeba víc hlav a víc rozumu. Dodnes nepřestávám být vděčná skvělým osobnostem z redakční rady časopisu Sestra, které suchou nohou přestoupily na palubu Florence. V té době byla v čele redakční rady po Martě Staňkové, která bohužel předčasně zemřela, Dana Jurásková, hlavní sestra Th omayerovy nemocnice v Praze a přednostka ÚTPO. Jsem v pokušení vyjmenovat zde celou redakční radu, ale byl by to menší seznam inovovaný o porodní asistentku, zdravotní laborantku, sestru v domácí péči a další. Kdo má zájem, vyhledá si časopis v archivu a všechna jména si přečte.

Sebelepší idea by však byla k ničemu, kdyby nebyl k mání vydavatel ochotný riskovat. A k tomu navíc dobrý, zkušený a přátelský. Podařilo se nám získat ke spolupráci ředitele zdravotnického nakladatelství Galén PhDr. Luboše Houdka a díky němu vyšlo na podzim roku 2005 první číslo časopisu Florence.

Sešli se nad ním opravdoví „profíci“. Bez redaktorky Evy Wićazové, známé svojí dokonalou znalostí češtiny, by Florence nebyla tím, čím je. Svůj podíl měli i další: grafi ci, korektoři, inzertní pracovníci. Důležité bylo, že se nám už od začátku podařilo získat odborný patronát České asociace sester. Nebylo to jenom formální heslo z titulní stránky, naopak, z mohutně se rozvíjející organizace k nám proudily informace. Účastnili jsme se akcí ČAS, psali jsme o nich a nechávali sestry publikovat ty nejlepší články na našich stránkách. Chtěli jsme se stát recenzovaným časopisem – zavedli jsme proto blok recenzovaných článků, ale získat impakt faktor se nám přesto nepodařilo. Byly i další podobně nemilé chvíle, ale mnohem více bylo těch radostných.

Florence žije dál a obzory má před sebou otevřené. Nastoupili noví lidé, kteří na nás, nadšené zakladatele, úspěšně navázali. A jak už to bývá, vtiskli tomuto profesnímu časopisu svůj rukopis. Je to rukopis poctivý. A co víc si přát? Osobně se o další osud Florence nebojím. Je vedle všeho výrazem touhy a potřeby sester se vzdělávat po celý život. A jak je znám, ony už zpátky necouvnou.

PhDr. Jarmila Škubová, zakladatelka časopisu

 

 

• tisk
• předplatit si