ROSA školí zdravotníky

Centrum pro týrané ženy ROSA pomáhá ženám již od roku 1993. Novinkou této nestátní neziskové organizace je projekt Stop násilí pro zdravotnictví, jehož cílem je přispět k prevenci a snížení výskytu domácího násilí a zvýšit povědomí o této oblasti mezi pomáhajícími zdravotnickými profesemi. O tom, jak projekt vypadá a jak toto centrum vůbec vzniklo, jsme si povídaly s jeho ředitelkou Marií Vavroňovou.

Od kdy projekt běží a co nabízí?

Program na pomoc zdravotníkům při identifikaci násilí na ženách, komunikaci a prvotní intervenci s oběťmi partnerského násilí, ale i podporu proti násilí páchanému na zdravotnících agresivními osobami realizujeme od září letošního roku.

Z jakého důvodu program hlavně vznikl?

Zdravotníci jsou, co se týče násilí, jednou z nejohroženějších skupin. Ukazují to nejen statistická data, ale i osobní zkušenosti zdravotníků. Zkušenost s násilím na pracovišti má kolem 17 procent zaměstnanců ve zdravotnictví a v sociální péči a zkušenost s psychickým násilím ve formě výhrůžek či sprostých nadávek má 44 procent. A rozhodně přitom nejde o žádné nevinné pošťuchování. Vedle slovních útoků se objevují facky, kopance, útoky pěstmi i ohrožování nožem. Důvodem či spouštěčem takového chování může být cokoli. Třeba lékařovo odmítnutí napsat neschopenku, když k tomu není důvod, nebo to, že lékař odmítne předepsat lék, který pacient požaduje. Setkali jsme se i s tím, že personál napadl agresivní partner ženy, která vypadala, že byla sama napadena, ačkoli to popírala. Lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci i zaměstnankyně úřadů práce se stále častěji stávají objekty slovního nebo fyzického útoku ze strany klientů. Rizikové jsou zejména služby na ambulanci nebo během volných dní, kdy je v nemocnici omezený počet personálu. Zdravotnická zařízení investují čím dál více do bezpečnostních opatření, řada z nich svůj personál školí v sebeobraně a jak je vidět, rozhodně to nejsou zbytečné obavy a vyhozené peníze.

Jaká je konkrétní nabídka programu?

Speciálně zdravotníkům se věnujeme už několik let. Pořádáme pro ně například bezplatné semináře. Tento běžný program jsme od října letošního roku rozšířili o projekt, v jehož rámci natáčíme ve spolupráci s Vysokou školou zdravotnickou v Duškově ulici v Praze vzdělávací spoty. Celkem budou zájemcům k dispozici čtyři díly, přičemž každý bude věnován jednomu tématu. Například jak pečlivá má být ošetřovatelská dokumentace. Současně s tím momentálně dokončujeme skripta pro střední a vysoké školy a v pěti nemocnicích v republice zdarma školíme sestry a ostatní ošetřovatelský personál. Pokračujeme i v pořádání seminářů, přičemž jejich hlavním cílem je, aby sestry byly schopny rozpoznat domácí násilí. Bližší informace o všech těchto aktivitách najdou zájemci na našem webu www.rosa-os.cz.

Vy sama jste původní profesí zdravotní sestra. Jak jste se dostala k této práci?

I když se zdá, že výchozí bod mé kariéry a její dosažená meta jsou od sebe na hony vzdálené, troufám si tvrdit, že tato dráha měla svou logiku a jediné možné vyústění. Začínala jsem jako chirurgická sestra v pražské Všeobecné fakultní nemocnici. Po nějaké době jsem přešla k profesoru Kouteckému na dětskou onkologii. Tam jsem poprvé musela mluvit s matkami a rodinami, kterým umíraly děti. To mělo pro další vývoj mé kariéry nemalý význam, třebaže jsem si to tenkrát ještě tolik neuvědomovala.

Které byly další klíčové body, které vás přiblížily k myšlence založit organizaci na pomoc týraným ženám?

Pracovala jsem v Praze na Albertově, kde jsem sestavovala rodokmeny pacientů, odebírala jsem krev na výzkum chromozomů a zajímala se o to, jaký vliv má genetika na vznik různých onemocnění. Odtud byla jen krátká cesta do manželské poradny, která v té době hledala sestry, které uměly dobře komunikovat. Tehdy jsem překročila tu pomyslnou hranici mezi zdravotnictvím a sociální péčí. Cítila jsem, že jsem na správné cestě.

Kdy přišel nápad založit centrum pro týrané ženy?

Rodinné poradenství mě pohltilo do té míry, že v roce 1992 jsme s kolegyní Zdenou Prokopovou založily klub pro osamělé ženy po rozvodu. O jeho vzniku jsme informovaly prostřednictvím inzerátu v novinách a velmi nás překvapil zájem, který to vyvolalo. Viděly jsme, že je tu obrovský hlad po informacích a pochopení. Začaly jsme pořádat besedy s odborníky a pomáhaly jsme našim členkám řešit jejich problémy, například s výchovou dětí. Přitom jsme zjistily, že až jedna třetina těchto žen se setkala s násilím. To nás vyburcovalo a to byl podnět k založení ROSy, kterou jsme založily v roce 1993.

Jaké byly vaše začátky?

Pouze naše zkušenosti z poradenství nestačily. Nejprve jsme se musely obrátit do zahraničí, především do Nizozemska, kde jsme viděly, jak takovéto neziskové organizace fungují, jakým způsobem poskytují azyl a mnoho dalšího. Získat peníze na vybudování sídla naší nové organizace byl problém, ale nakonec se nám je podařilo vybudovat v Praze-Podolí a to nejen z našich vlastních prostředků, ale i díky veřejným sbírkám. Takoví jsme byli nadšenci.

Kdo tvořil váš tým?

Zaměstnávaly jsme dlouhodobě socioterapeutky, psycholožku, sociální pracovnice. Jejich práce je těžká, hrozí při ní syndrom vyhoření. Z vlastní zkušenosti vím, že terapeut musí mít vlastní výborné rodinné zázemí. Ti všichni navíc museli dostat plat, takže nás čekaly probdělé noci strávené v zoufalství a přemýšlením nad tím, kde vzít peníze na nezbytné výdaje. První oficiální finance na provoz jsme od státu dostali až v roce 2003. Byly to těžké začátky.

Co všechno dnes ROSA ženám nabízí?

Dnes poskytujeme sociální služby – odborné sociální poradenství, telefonickou krizovou pomoc a azylové ubytování s utajenou adresou. Bohužel, násilí neustále přibývá. Podle letošní studie FRA, což je agentura Evropské unie pro základní práva, zažívá v ČR násilí 32 procent žen. To je obrovské číslo.

Kolika lidem jste pomohli?

Jen za tento rok pomohla ROSA 277 novým klientkám, poskytla 12 tisíc půlhodinových konzultací a téměř třem tisícům žen poskytla telefonickou krizovou pomoc. Dalším několika rodinám pak azyl.

Kam se mohou lidé obrátit pro informace?

Na naše webové stránky www.rosa-os.cz. Krizovou pomoc pak poskytujeme na naší SOS lince, která funguje od pondělí do pátku od 9 do 18 hodin na telefonním čísle 602 246 102.

PhDr. Jarmila Škubová

---

→ kdo je

Marie Vavroňová

Původně chirurgická sestra, která v únoru 1993 založila spolu se Zdenou Prokopovou klub ROSA, který byl určen osamělým ženám po rozvodu. Nabízel jim podporu a pomoc při řešení jejich problémů, ale také nová přátelství, která jim pomáhala vyrovnat se s nastalou situací a objevit novou náplň času. Jak se však ukázalo, více než samota či potíže s dětmi trápilo tyto ženy násilí, s nímž se ve vztazích setkávaly. Proto se M. Vavroňová spolu s Z. Prokopovou rozhodly založit nadaci ROSA, jejímž dlouhodobým cílem se stal vznik utajovaného azylového domu pro ženy – oběti domácího násilí. Nadace ROSA byla registrována 7. 7. 1993. V roce 1998 se organizace transformovala na občanské sdružení a od roku 2014 je spolkem. Dnes se zaměřuje na přímou komplexní pomoc ženám – obětem domácího násilí a jejich dětem a na prevenci tohoto jevu. Usiluje o zlepšení systému pomoci obětem domácího násilí; součástí této pomoci je i odborné specializované poradenství, krizová intervence, sociálně-terapeutické poradenství, vytvoření bezpečnostního plánu, poskytování utajeného azylového bydlení a telefonická krizová pomoc pro všechny oběti domácího násilí. V září letošního roku spustila organizace projekt s názvem Stop násilí pro zdravotnictví, jehož cílem je zvýšení informovanosti zdravotníků o domácím násilí a tím přispění k prevenci a snížení jeho výskytu.

 

• tisk
• předplatit si