Zpět na detail čísla

Číslo 4 / 2015

Konference sdružení Gaudia proti rakovině se zaměřila na psychologické aspekty profese zdravotní sestry

Datum: 13. 4. 2015
Autor: Magda Hettnerová

Jak vést pomáhající rozhovor, co je psychosomatika nebo jak bojovat proti syndromu vyhoření. To je jen část témat, která zazněla na odborné konferenci s názvem Psychologické aspekty profese zdravotní sestry, kterou ve čtvrtek 12. března 2015 pořádalo sdružení Gaudia proti rakovině v aule Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.

Milou pozorností, kterou účastnicím akce organizátor nabídl, byla možnost podstoupit půlhodinovou relaxační masáž v přilehlých prostorách v nemocnici. Zájem byl tak velký, že už krátce po zahájení konference měla masérka Alena Srpová, která patří do týmu organizace Gaudia proti rakovině, rozvrh až do večera plný.

Na úvod představila MUDr. Olga Kunertová, předsedkyně sdružení Gaudia proti rakovině, jeho poslání a popsala, co všechno sdružení nabízí. „Jsme nezisková organizace, která nabízí psychosociální služby onkologicky a jinak vážně nemocným pacientům a dále se snažíme o podporu zdravotnického personálu,“ řekla. Sdružení vzniklo v roce 1993. V Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pracuje od roku 2006 a od roku 2011 funguje i ve Znojmě a v Brně. Sdružení tvoří multiprofesionální tým zahrnující lékařku, psychology, sociální pracovníky s psychoterapeutickým vzděláním a masérky. „S klienty pracujeme ambulantně, u lůžka nebo i v domácím prostředí,“ popsala MUDr. Kunertová. Zdravotnickému personálu pak sdružení nabízí supervize, mediaci kontaktu s pacientem, asistenci při sdělování nepříznivé diagnózy či masáže.

Nejen o náplni práce sdružení Gaudia proti rakovině pohovořila jeho
předsedkyně MUDr. O. Kunertová
foto: Magda Hettnerová

O tom, jak supervize funguje a co je to duševní hygiena, pohovořila Mgr. Věra Dufková. Na úvod se pozastavila nad tím, co všechno by sestra měla zvládat a umět. „Měla by zvládat každodenní problémy i náročné situace, měla by být komunikativní, ovládat sama sebe, vystupovat klidně, trpělivě, chápat pacienty v jejich situaci, měla by být zdrženlivá, spolehlivá a mnoho dalšího. Mně z toho vyplývá, že sestra by měla být superžena se super schopnostmi,“ řekla přednášející. A protože nároky, které jsou na sestru kladeny, jsou vysoké a její práce náročná – i z toho důvodu, že z 90 % případů je v kontaktu s lidmi, měla by umět pečovat i o sebe. „Jedna z věcí, která by jí v tom mohla pomoci, je právě duševní hygiena,“ upozornila Mgr. Dufková. „Duševní hygiena nás učí, jak předcházet psychicky obtížným situacím, a když už v nich jsme, jak je správně zvládat,“ vysvětlila. Duševní hygiena podle jejích slov zahrnuje zásady správné životosprávy, jednání s lidmi i řešení konfliktů. „Důležitá je zpětná vazba a sebereflexe,“ řekla. Jednou z dalších věcí, která může sestrám v jejich práci pomoci, je právě supervize. „Supervize znamená nadhled, zamyšlení se nad situací, která proběhla, a říct si, co se povedlo, ale i co mohu dělat jinak, aby mě to příště například nerozhodilo a podobně,“ vysvětlila. Supervize je podle jejích slov hodně využívána v sociální práci, ve zdravotnictví ale zatím málo a byla by zde potřebná.

Syndrom vyhoření se může rozvíjet i několik let

S duševním rozpoložením souvisí i syndrom vyhoření, o kterém si připravila přednášku Mgr. Kateřina Rangotis Benešová. Na úvod předložila posluchačům test, po jehož vyplnění mohli zjistit, v jakém riziku se nacházejí a zda jsou syndromem vyhoření ohroženi. „Nejčastěji se s ním setkávají lidé, kteří pracují s lidmi, tj. lékaři, zdravotní sestry, psychologové, učitelé, právníci, policisté, telefonní operátoři aj.,“ uvedla Mgr. Rangotis Benešová.

Syndrom vyhoření se podle jejích slov projevuje v psychickém prožívání, ve vztazích i v tělesné rovině. Mezi psychické příznaky patří například ztráta nadšení, úbytek pracovního nasazení, nechuť, lhostejnost k práci aj. „Vyhořelý člověk začíná mít negativní postoj sám k sobě, k práci, k instituci, v níž pracuje, ke společnosti i k životu. Utíká do fantazie a objevují se u něj potíže se soustředěním, začíná zapomínat,“ popsala přednášející. Příznakem syndromu vyhoření je například to, že se člověk přestává angažovat, omezuje kontakty s klienty na nejmenší možnou mez, nebo je cynický, má lhostejný přístup ke klientům, omezuje kontakty s kolegy či v jeho soukromí začínají přibývat konflikty, objevují se u něj poruchy spánku či ztráta chuti k jídlu. Je náchylnější k nemocem.

„Vyhořívání je postupný proces, který se může rozvíjet i několik let,“ upozornila Mgr. Rangotis Benešová. „Z počátečního nadšení přechází člověk pomalu do stagnace, frustrace, apatie a poslední fází je vyhoření,“ popsala s tím, že ne každý musí projít všemi fázemi. Práce sester má podle jejích slov svá specifická rizika, která mohou k syndromu vyhoření vést. Je to například požadavek nedělat chyby, důsledně oddělovat osobní život od práce, nutnost zvládat vypjaté emoční situace, nedostatečné finanční ohodnocení. A co tedy dělat, abychom nevyhořeli? „Dobrou prevencí je mít dostatečnou a kvalitní síť sociálních kontaktů, kolegiální vztahy na pracovišti, pocit uspokojení ze své práce, umět se smát, hlídat si míru zátěže, organizaci času a naučit se říkat NE. Důležité je také otevřeně hovořit o svých pocitech, mít na sebe realistické nároky, udělat si práci pestrou, střídat ji, naučit se odpočívat a nepřebírat odpovědnost za věci, které nelze ovlivnit,“ uzavřela přednášející.

Při rozhovoru je důležité „připojení“

Jedním ze způsobů, jak syndromu vyhoření předejít, je i umění správně vedeného rozhovoru. O tom mluvila další přednášející MUDr. O. Kunertová. „Lidé umějí vysávat a potřební lidé umějí vysávat dvojnásobně. A když si s námi chtějí povídat o tom, co potřebují, co prožívají, a my s tím neumíme naložit, tak se tím cítíme zahlceni, máme pocit, že nám utíká čas potřebný na práci, a dostáváme se do stresu,“ upozornila na úvod. Efektivní rozhovor nemusí být podle jejích slov dlouhý. Důležité je ovšem uvědomit si, že způsob, jakým zdravotníci komunikují, záleží na tom, jak lidi, které mají před sebou, vnímají.

„Pokud v něm vidíme pacienta, čili ne-mocného člověka, vnímáme jej jako člověka, který o sobě není schopen rozhodovat, protože nemá dostatek informací nebo vzdělání, a jako člověka, který by se měl řídit našimi radami. Pokud jej vnímáme jako trpícího člověka, pak v něm vidíme člověka bezmocného, hodného soucitu, u kterého je třeba spoustu věcí dělat za něj, a proto by nám měl být vděčný. Pokud jej ovšem vnímáme jako klienta, vidíme v něm svéprávného člověka žádajícího nějakou službu. Jako člověka, který ví sám nejlépe, co potřebuje, a je schopen posoudit kvalitu služby, kterou dostává,“ vysvětlila lékařka. Z toho podle jejích slov vyplývá, že to, co o člověku předpokládáme, předurčuje, jak se k němu budeme chovat. „S klienty je možné spolupracovat, pacientům je třeba radit a trpícího utěšovat,“ řekla. Zdravotníci by přitom měli usilovat o to, aby bylo s pacienty možné spolupracovat. „Dobrá spolupráce je předpokladem úspěchu vaší práce,“ vysvětlila. K tomu, aby mohla nastat, je však potřeba nejen individuální přístup k pacientům, ale i respekt a schopnost „připojení se“. To spočívá v umění být v rozhovoru tam, kde chce druhý člověk být, a řešit s ním to, co chce řešit on. „Někdy se totiž stane, že utíkáme k vlastním představám o tom, co druhý chce,“ varovala MUDr. Kunertová. Proto je dobré se přizpůsobit i stylu a rytmu řeči, jakou pacient mluví, a zajímat se o to, co pacient chce a očekává. „Důležitý je přitom respekt k jeho možnostem, aktuálnímu stavu a individuálním potřebám,“ upozornila. Užitečné je podle jejích slov vždy předpokládat, že každý činí v každé chvíli to, co umí nejlepšího.

Ve své přednášce se dále zmínila i o různých typech rozhovorů. „Rozhovor může být zjišťovací, který spočívá ve sběru informací, stanovování diagnózy a z ní plynoucích doporučení pro pacienta. Dále informační, při kterém zdravotník informuje pacienta např. o pravidlech a zvyklostech na oddělení, anebo pomáhající, který spočívá ve slaďování vzájemných očekávání a dolaďování společného cíle,“ vysvětlila. Krátce se zastavila i u struktury jednotlivých rozhovorů a na závěr své přednášky dala posluchačům malý test, aby zjistila, co si z přednášky odnesli.

V následujících přednáškách se posluchači seznámili ještě například s psychosomatickým pohledem na nemoc, dozvěděli se, jak asertivně komunikovat, a sami na sobě si vyzkoušeli, jak mohou cvičením předejít syndromu vyhoření. Na tuto akci naváže sdružení Gaudia proti rakovině dalšími semináři a aktivitami.

Magda Hettnerová, redakce Florence

 
  • tisk
  • předplatit si