COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 9 / 2015

Bonding: Od historie po současnost

Datum: 7. 9. 2015
Autor: Kristýna Kurzová; Eliška Kronďáková; Martina Pokojová, PhDr. Kristina Janoušková

Bonding znamená v překladu vázání, spojování, sblížení. Jedná se o poporodní proces vytváření vzájemných emočních vazeb mezi matkou a dítětem, který probíhá po přiložení dítěte na tělo matky. Celý proces by měl trvat okolo 12 hodin. Jde o pocity euforie, štěstí a síly, potlačující porodní bolest, která je přirozenou součástí porodu.

Všechny strasti spojené s porodem nakonec překoná radost z narozeného miminka. Kontakt kůže na kůži, teplo, vůně a tlukot srdce důvěrně známého těla – děti svými smysly vnímají vše, co jim připomíná a dává pocit známého prostředí a bezpečí. Pokračuje a prohlubuje se tak láskyplný vztah mezi matkou a dítětem (Chrastilová, 2014).

Historie bondingu

Separace novorozených dětí od matek se v historii objevila mnohokrát. Byla zaváděna intuitivně. Například ve šlechtických a královských rodinách byly děti od matek separovány, aby se matky mohly soustředit na svou roli např. královny, a nikoli na roli matky.

Účinků separace využívaly nejvíce totalitní režimy, které potřebovaly zmanipulovat a zlomit vnitřní odolnost a emocionalitu jedince, tedy jak matky, tak i dítěte. K dokonalosti přivedli separaci nacisté, kteří během 2. světové války vypracovali celý systém, při němž dělali se separovanými novorozenci pokusy. Vše bylo řízeno centrálně, lékaři psali propagační brožurky podporující nacistické cíle výchovou dětí bez vcítění se do jejich potřeb. Asi nejznámější byla tehdy lékařka Johana Haare, která např. doporučovala matkám kojit, ale nedoporučovala jim dívat se dětem do očí. Přitom právě vizuální vazba mezi matkou a dítětem je velmi důležitá, protože se při ní vyplavuje hormon oxytocin (někdy též nazývaný hormon lásky). Některé návody na výchovu malých dětí z této doby byly hodně podobné těm, které v myslích některých rodičů a prarodičů zůstávají dodnes, např. nechat dítě vykřičet samotné v postýlce, aby bylo odolnější.

Myšlenka rané poporodní vazby se ve středu zájmu poprvé objevila v 70. letech 20. století. Zasloužili se o to dva američtí pediatři dr. John Kennel a dr. Marshall Klaus, kteří podrobně zkoumali a popsali rozdíly v chování matek a adaptaci dětí, které byly ve stálém a podporovaném kontaktu. První výzkum na toto téma proběhl v roce 1970 a v průběhu následujících let až po současnost byly objevovány nové souvislosti a duplikováním potvrzeny výsledky z časných let teorie bondingu. Kennel a Klaus se podíleli na vytvoření jejího základu a vyvinuli teorii, podle níž kontakt mezi matkou a dítětem bezprostředně po porodu vede k jejich vřelejšímu a kvalitnějšímu vztahu, častějšímu slovnímu kontaktu, úsměvu, šetrnějšímu zacházení ze strany matky apod. Své poznatky popsali roku 1976 v knize Maternal-Infant Bonding.

U nás se negativními dopady separace zabýval zejména prof. Matějček v 80. letech minulého století. V zemích ležících západně od nás se podpora raného kontaktu postupně rozvíjela a dnes je tam podporována nesrovnatelně více než u nás.

V souvislosti s historií bondingu nelze opomenout ani francouzského porodníka Fredericka Leboyera, který se stal průkopníkem nové techniky vedení porodu, kterou popisuje ve své knize Porod bez násilí. Jako první obrátil pozornost k právům narozeného dítěte a přišel se zcela novým pohledem na ně. Vycházel z toho, že novorozenec vidí, slyší, cítí, vnímá a prožívá.

Velkou zásluhu na rozvoji bondingu má také lékař Michael Odent, který se narodil v roce 1930 ve Francii a který je jedním ze zakladatelů hnutí pro přirozený porod a propagátorem porodů do vody. Jeho původní specializací byla obecná chirurgie a v rámci své praxe působil jako chirurg v porodnici v Pithiviers. V této státní porodnici působil v letech 1962–1985 a specializoval se na péči o těhotné ženy. Původně tu porody probíhaly tak, že hlavní úlohu měla porodní asistentka, která byla zodpovědná za celý chod porodu. M. Odent se spolu s několika porodními asistentkami rozhodl, že pro rodičku udělají vše, co bude v jejich silách, aby byl pro ni porod co nejpříjemnější a podle jejích představ. Postupem času vytvořili program pro nastávající rodiče i pro ty, kdo už se rodiči stali. Zájemci měli možnost účastnit se například společných debat na různá témata, společně zpívat a podělit se o své zkušenosti a zážitky. Další změnu, kterou zaměstnanci v čele s lékařem Odentem provedli, bylo místo porodu. Nebyl to klasický porodní sál se spoustou ostrého světla, studených barev a s typickým porodním křeslem, ale velký pokoj se spoustou postelí a milými barvami na stěnách. Rodičky v tomto pokoji rodily tak, jak si samy přály, jak jim radil instinkt a vrozené pudy. Všichni pracovníci této nemocnice byli zastánci toho, že by si žena měla sama určit, jak chce porodit, v jaké pozici a koho u porodu chce nebo nechce mít. Nikdo by jí neměl v těchto intimních chvílích radit, natož přikazovat, co má dělat. Porody v Pithiviers byly proto zcela v režii rodičky a porodní asistentky a lékař tu byli pouze pro případ, že by se stalo něco, co by ohrožovalo život dítěte nebo matky (Odent, 1995).

Podpora bondingu v ČR

Dříve bylo dítě ihned po porodu odneseno a umyto. Bylo u něj provedeno první vyšetření a poté bylo zabaleno a předáno matce. Dnes se již situace mění díky novým směrům v porodnictví a neonatologii. Bezprostředně po porodu by se měl novorozenec s nepřerušeným pupečníkem položit na břicho matky, aby mohl být s matkou v kontaktu kůže na kůži. Mělo by také dojít k pokusu o první přisátí dítěte, aby ihned po porodu došlo k rozvoji vztahu mezi matkou a dítětem. Samozřejmě se v tomto procesu musí respektovat přání matky, a pokud si to nepřeje, není vhodné ji nutit. K přestřižení pupeční šňůry by mělo dojít až po zastavení její pulzace (Binder, 2011, Roztočil, 2008).

Zda a jak k bondingu dochází, záleží na zdravotnickém zařízení a jeho personálu. Abychom zjistily, jak to vypadá s podporou bondingu v českých porodnicích, vypracovaly jsme dotazník, který byl určen ženám po porodu. Našeho dotazníku se zúčastnilo dvacet respondentek. Bonding není u nás tolik propagovaný jako v západních zemích, protože význam tohoto slova znalo pouze 10 % žen. Na druhou stranu si ale 70 % matek myslí, že nepřerušovaný kontakt mezi matkou a dítětem ihned po porodu je velmi důležitý. V některých českých porodnicích je miminko ihned po porodu pokládáno na břicho rodičky a ponecháno zde hodinu či dvě.

Avšak na základě výzkumu, který provedla klinická psycholožka Michaela Mrowetz, bylo zjištěno, že pouze 19 % z 1341 dotazovaných byl umožněn nepřerušovaný dvouhodinový kontakt s novorozencem. Dvanáctihodinový nepřerušovaný kontakt zažila pouze 2 % matek (Víchová, 2013).

Nejčastější důvod, proč bývají novorozenci od matek odděleni, je poporodní vyšetření miminka. Tato vyšetření mohou ale probíhat přímo na těle matky. Přesto z naší ankety vyplývá, že vyšetření miminka na vlastním těle zažila pouze jedna matka, u 40 % bylo dítě vyšetřeno alespoň ve stejné místnosti a 55 % novorozenců bylo vyšetřováno v jiné místnosti, než byla jeho matka. Naše anketa přinesla pozitivní výsledky, co se týče přístupu lékařů a porodních asistentek, protože 85 % rodiček vypovědělo, že lékař i porodní asistentka respektovali jejich přání ohledně porodu.

Závěr

Bonding pozitivně ovlivňuje novopečené maminky, které se díky němu lépe vyrovnávají s poporodní bolestí, pomáhá také při odlučování placenty přirozeným způsobem a podporuje rychlý začátek a dlouhé trvání laktace. Matky, u kterých nebylo podporováno navázání kontaktu s novorozencem ihned po porodu, mohou trpět poporodní depresí a hůře se sžívat se svým dítětem. Bonding má pozitivní vliv i na novorozence. Při kontaktu s matkou zažívají pocit bezpečí, stabilizuje se jim dýchání, snadněji se přisají k prsu a mají menší neurologické potíže. U novorozenců, kterým byl odepřen kontakt s matkou, může docházet v dětském věku k panickému strachu ze vzdálení se matky a k neurotickým poruchám. To, že je bonding prospěšný jak pro matku, tak pro dítě, dokazuje příběh, který se stal v Austrálii v roce 2010. Jedno z dvojčat se narodilo bez známek života, po láskyplných dotecích jeho rodičů, kteří se s ním chtěli rozloučit, došlo u novorozence k zahájení dýchání (Víchová, 2013; Chrastilová, 2014; Mrowetz, Chrastilová, Antalová, 2011).

Martina Pokojová, Kristýna Kurzová, Eliška Kronďáková, PhDr. Kristyna Janoušková, Fakulta zdravotnických studií, Západočeská univerzita v Plzni

Literatura:

1. Chrastilová G. Bonding – láska na první dotek [online]. Publikováno 2014-02-13, poslední revize 2014-08-09 [cit. 2015-02-08]. Dostupné z: http://www.babyweb.cz/bonding-laska-na-prvni-dotek

2. Odent M. Znovuzrozený porod. 1. vyd. Praha: Argo, 1995, s. 29. ISBN 8085794691

3. Binder T a kol. Porodnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2011, s. 288. ISBN 978-80-246-1907-1

4. Roztočil A a kol. Moderní porodnictví. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008. s. 123, 150, 151. ISBN 978-80-247-1941-2

5. Víchová T. Bonding: První spojení, které má zásadní vliv na kojení a vývoj [online]. Publikováno 2013-07-12, poslední revize 2014-07-14 [cit. 2015-02-08]. Dostupné z: http://www.maminka.cz/clanek/bonding-prvni-spojeni-ktere-ma-zasadni-vliv-na-kojeni-a-vyvoj

6. Mrowetz M, Antalová I, Chrastilová G. Bonding – porodní radost. 1. vyd. Praha: Dharmegaia, 2011. s. 208, 209. ISBN 978-80-7436-014-5

7. Poporodní bonding. Wikipedie [online]. [cit. 2015-07-22]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Poporodn%C3%AD_bonding

 
  • tisk
  • předplatit si