COVID-19
 
Zpět na detail čísla

Číslo 11 / 2016

Práce v domácí péči mě vnitřně obohacuje

Datum: 14. 11. 2016
Autor: Bc. Magda Hettnerová

Psal se 1. leden roku 2014, když byla v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze slavnostně uvedena do provozu Domácí péče pod Petřínem. „Jsme zřejmě jediná domácí péče, která v Praze funguje jako oddělení v rámci nemocnice a nikoli jako agentura,“ říká její vedoucí Mgr. Šárka Šlégrová.

Z čeho se zrodilo rozhodnutí zřídit domácí péči v rámci nemocnice?

Hlavním cílem naší domácí péče je přebírání pacientů z lůžkových oddělení nemocnice do ošetřovatelské péče v jejich vlastním sociálním prostředí, aby se nejen zkrátila doba nutné hospitalizace, ale i uvolnila akutní lůžka. To vše v návaznosti na filozofii Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, tedy v přívětivé atmosféře, s lidským a individuálním přístupem ke každému pacientovi, založeným na základě morálních a etických zásad, vycházejících z křesťanských hodnot.

 

Kolik sester v současné době v Domácí péči pod Petřínem pracuje?

Náš rozjezd byl postupný a s tím, jak rostl objem péče o pacienty, přibývaly i sestry. V současné době máme pět všeobecných sester v terénu s poměrně širokým spektrem specializačních certifikovaných kurzů, takže jsme schopny pokrýt téměř všechny nároky na péči. Ve finále jsme schopny poskytovat i peritoneální dialýzu, pokud by to bylo nutné.

Mgr. Šárka Šlégrová
foto: Magda Hettnerová

Z jakých oddělení sestry přišly?

To je různé. Naše sestry jsou jak z nemocnice, tak nově příchozí. Jedna například pracovala jako psychiatrická sestra, další přišla z neurochirurgického oddělení a já jsem původem sálová sestra.

 

Jaký druh péče nejčastěji poskytujete?

Diagnózy, které naši pacienti mají, jsou nejčastěji z interních a chirurgických oborů naší nemocnice. Mají různé rány, dekubity, potřebují rehabilitaci apod., ale v návaznosti na naše oddělení paliativy poskytujeme i paliativní péči. V podstatě se jedná o dva druhy pacientů, o které se staráme. Jedni vyžadují dlouhodobou péči a většinou je přebíráme z našeho paliativního oddělení či lůžek následné péče, a druzí jsou pacienti, kteří potřebují jen krátkodobou péči, aby se například zotavili po operaci či hospitalizaci a znovu nabrali síly, které pobytem na lůžku ztratili. Na jedné straně jsme poskytovali pánovi zhruba dva a půl roku paliativní péči a na druhé straně jsme měli třeba seniorku, která se po operaci jen potřebovala naučit pohybovat s chodítkem a vyžadovala krátkodobou rehabilitaci.

 

O jaké věkové kategorie pacientů se staráte nejčastěji?

Nejčastěji se jedná o pacienty ve středním a seniorském věku. Nejmladšímu pacientovi, kterého v současné době máme, je 41 let a nejstaršímu 96 let.

 

Mluvila jste o tom, že jste schopny poskytovat i paliativní péči, prošly jste nějakým speciálním školením?

Ano, naše sestry absolvovaly Základní kurz paliativní a hospicové péče ELNEC (End of Life Nursing Education Consortium), což je mezinárodní projekt Vzdělávacího konsorcia všeobecných sester pracujících s pacienty v konečné fázi života, který v Praze zajišťovala organizace Cesta domů a dnes zajišťuje Centrum paliativní péče.

 

Čím vás tato práce obohacuje?

Když se staráte o člověka, který umírá doma, je obklopen svými blízkými, všichni jsou s tím smířeni a ten čas, který jim zbývá, užívají společně, jde o hodnotu, která vás přivádí v dnešní době v úžas a obohacuje vás tou lidskostí, které dnes není mezi lidmi mnoho. Byla jsem svědkem krásných posledních okamžiků, kdy pacienti umírali, jejich děti je držely za ruce a byly v té poslední chvíli s nimi. Jednou mě volali k paní, že se zřejmě blíží konec. Jela jsem tam, ale paní mezitím již skonala. Její syn a vnuk seděli u stolu, před sebou měli tři sklenice černého piva a čekali na mne s rozloučením. Někomu se to může zdát třeba nevkusné, ale pro ně to mělo velký význam, neboť to odráželo humor jejich maminky. Tak jsem ji zaopatřila, umyla a společně jsme se s ní rozloučili. To vše jsou věci, které – ačkoli jsou smutné – vás vnitřně obohacují.

 

Tím, že jste součástí nemocnice, tvoří asi většinu vašich klientů pacienti nemocnice?

Ano. V současné době je to zhruba 95 % našich klientů, kteří přicházejí z nemocnice, ale jsme otevřeni pro všechny. Omezením je však pro nás místo bydliště klientů. Vzhledem k tomu, že se naše sestry pohybují po Praze pouze prostředky městské hromadné dopravy, protože při stávající dopravní situaci se nevyplatí jezdit po Praze autem, musejí být naši pacienti na trasách, po nichž se naše sestry pohybují. Není možné, aby sestra jela píchnout inzulin na jeden konec města a pak obvázat ránu na druhý konec. Jejich trasy se musejí podle pacientů velmi složitě plánovat tak, aby je byly sestry schopny efektivně zvládnout.

 

Jak vás klienti přijímají?

To je různé. Především senioři, pokud zatím s domácí péčí nemají žádnou zkušenost, jsou nedůvěřiví. Bojí se, co to bude, a pokud ještě navíc mají nějakou negativní zkušenost s cizími lidmi, ať už svou osobní, nebo ze svého okolí, jsou velmi ostražití. Po čase si zvyknou a zpravidla jsou velmi vděční. Navíc někdy je pro ně spíš než zdravotní stránka věci důležitější ta sociální. Zvlášť pro lidi, kteří žijí osaměle, je naše návštěva často jediným sociálním kontaktem, který mají. Najdou se ale i tací, kteří se snaží tak trochu zneužívat ochoty a vstřícnosti našich sester. Chtějí po nich například, aby jim nahradily sociální služby, což ovšem není naše práce. Občas se vyskytne problém, i co se týče financí. Spotřeba obvazového materiálu u některých pacientů je enormní a praktický lékař i my máme limity, ve kterých se musíme pohybovat. Spoluúčast pacienta je tady nezbytná. Jedna z pacientek například neustále argumentovala tím, že celý život pracovala a že si platila zdravotní pojištění, takže má právo na vše, ale na druhou stranu vydala nemalé finanční prostředky za „zaručeně účinné“ „léčebné preparáty“. Nedala si to vymluvit a nebyla s ní řeč. Většinou se ale setkáváme s pozitivními reakcemi, také díky tomu, že naše péče pokračuje v nastaveném vysokém standardu ošetřovatelské péče z nemocnice.

 

V současné době pracujete na vývoji nového počítačového softwaru. O co se jedná?

Ráda bych, aby se nám podařilo vypracovat software, který by fungoval například na tabletu, takže sestra, která přijde k pacientovi, by se mohla okamžitě připojit do systému domácí péče a v něm by mohla nejen ihned online zapisovat do dokumentace nebo pořizovat obrazové záznamy například rány, které by se ihned ukládaly do pacientovy dokumentace, ale měla by i přístup k záznamům svých kolegyň, které byly u tohoto pacienta dříve. Měla by tak okamžitě po ruce pacientovu anamnézu, což by jí usnadnilo práci. Kromě toho by odpadlo následné vyplňování dokumentace na stanici, které nám v současné době zabírá strašně moc času. Měly bychom tak více času, který bychom mohly pacientům věnovat, a to nejen po té zdravotní stránce. Člověk je bio-psycho-sociální jednotka a žádnou z těchto složek nelze opomíjet. Není to tedy jen o tom, že k pacientovi přiběhnu, rychle mu ošetřím ránu nebo provedu jiný ošetřovatelský úkon a hned zase běžím pryč. Pacienti se kolikrát potřebují podělit o své zdravotní potíže, doma si je lépe vybavují a také ztrácejí ostych mluvit o věcech, na které si v ordinaci nevzpomenou nebo se stydí o nich mluvit, nebo na ně u lékaře zkrátka nemají čas. My tím, že u nich jsme a navíc je vidíme v jejich sociálním prostředí, můžeme dělat prostředníka mezi nimi a jejich lékařem, přednést tak různé podněty nebo jim i v řadě věcí pomoci.

 

Jak například?

Když máme třeba pacientku, která si opakovaně stěžuje, že jí bolí ruka, a my vidíme, že má špatně umístěnou varnou konvici, takže ji tou revmatickou rukou prostě nezvedne, tak jen stačí tu konvici přendat na místo, kde to pro ni bude pohodlnější. Ti lidé jsou často osamělí a nikoho z rodiny nemají, takže jim s tím nemá kdo pomoci. Nebo jsme měli pacientku, u které jsme se bály zazvonit, neboť paní si neustále přitápěla pomocí plynového sporáku. Tam neustále hořel plyn. To, že občas připálila nějaký hrnec, nevadí, ale byla jen otázka času, než některý ten hrnec přeteče, oheň uhasí a plyn bude unikat. Kolikrát jsme se bály zazvonit, abychom ten dům nevyhodily do povětří. Bylo to nebezpečné nejen pro ni a pro nás, ale pro celé její okolí. Nakonec stačilo, že se paní dostala ke krátké hospitalizaci do naší nemocnice, nastavila se jiná medikace, místo plynového sporáku dostala indukční varnou desku, po čtrnácti dnech se její stav ustálil, paní je dneska spokojená a nikomu nic nehrozí.

 

Vraťme se však k tomu softwaru. V jaké fázi je jeho vývoj nyní?

V současné době spolupracujeme s firmou, která by nám měla s jeho vývojem pomoci. Tato firma se zabývá bezpečností přenosu dat, protože to je na celé té věci nejdůležitější. Zdravotnická dokumentace patří k nejcitlivějším materiálům, a proto i přenos těchto dat musí být bezpečný. Nemluvíme o tom, že by se sestry byly schopny na dálku dostat do nemocničního systému. Měly by přístup pouze k záznamům naší domácí péče. Pomohlo by jim to i například v tom, že by věděly, s čím byli pacienti v naší nemocnici hospitalizováni, takže v případě, že by se jejich stav zhoršil a ony by musely volat záchrannou službu, mohly by poskytnout relevantní informace.

 

Jak vás to vůbec napadlo?

Pracovala jsem v takzvaně technických nemocnicích, jestli to tak mohu říci, jako byl IKEM a Nemocnice Na Homolce, kde jsem byla svědkem toho neuvěřitelného technologického rozvoje, kterým naše medicína v posledních letech prošla. Mám tedy k těmto technologiím blízko a vím, že možné je v dnešní době už téměř vše. Ony už podobné softwary existují a fungují, ale všechny jsou určené jen pro počítače v nemocnicích. My bychom chtěly, aby ten náš byl mobilní a dal se využívat na tabletu. Jsme však teprve na začátku.

 

Magda Hettnerová, redakce Florence


Více o

Domácí péče pod Petřínem
Na konci roku 2013 byly zkolaudovány prostory ve čtvrtém nadzemním podlaží pavilonu D Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze a od 1. ledna 2014 tu začala fungovat Domácí péče pod Petřínem. Jedná se o zřejmě jedinou domácí péči v metropoli, která je součástí nemocnice jako její oddělení. Její vedoucí Mgr. Šárka Šlégrová, původně sálová sestra, ji buduje postupně. V současné době má pět sester, které jsou zaměstnankyněmi nemocnice a které zajišťují péči o pacienty, jimž je zpravidla domácí péče indikována před propuštěním z Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Přestože tito pacienti tvoří drtivou většinu klientů Domácí péče pod Petřínem, otevřené dveře tu mají i ostatní pacienti, kteří mají o péči zájem a kterým ji indikuje jejich praktický lékař.

 
  • tisk
  • předplatit si