Stručný přehled antropologie v českých zemích od 16. století do roku 1935

Na člověka jako druh Homo měly velký vliv biologické podmínky, ve kterých žil. Byl to i adaptační vliv kultury, který se výrazně podílel na vývoji jedince. Biologická evoluce byla doprovázena evolucí kulturní a člověk se stal biokulturní osobností. Věda zabývající se studiem biologické variability člověka se nazývá biologická (fyzická) antropologie. V období renesance byla antropologie úzce spjata s vývojem medicíny.

Slovo antropologie je složeno ze dvou řeckých slov: anthropos (člověk) a logos (slovo, věda). Název antropologie použil poprvé Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. n. l.) pro vědu studující přirozenou povahu člověka. Provedl první velkou syntézu antropologických, přírodovědeckých a fi lozofi ckých poznatků o člověku.

Obecně je antropologie chápána jak „věda o člověku“. Antropologii jako vědní disciplínu můžeme defi novat jako vědu o člověku, studující člověka jako bytost přírodní, kulturní a sociální, jeho vznik a vývoj, jeho tělesnou a psychickou povahu, proměnlivost stavby lidského těla, činnosti a projevy v prostoru a čase, studující změny lidské existence na úrovni jedince, lidských skupin a lidstva jako celku. Z uvedené defi nice je zřejmé, že moderní pojetí chápe antropologii spíše jako velmi rozvětvenou multidisciplínu než jako jediný vědní obor.

Historie antropologie u nás

Ve středověku byla antropologie u nás stejná jako kdekoli jinde ve světě; plná mýtů a pověr. Koncem 16. století, v roce 1562, za vlády Rudolfa II. vydal jeho osobní lékař Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600) knihu s názvem Aphorismorum Metoposcopicorum libellus unus, ve které se zaměřuje na předpovídání charakteru a budoucnosti lidí z rýh na dlaních ruky. V 17. století se objevují první vědecky založené poznatky z anatomie a antropologie. V roce 1601 vydal Ján Jesenský (1566–1621) z Vratislavi popis první pitvy v naší vlasti, která se konala roku 1600. V letech 1617–1620 byl rektorem Univerzity Karlovy. Historické prameny však udávají, že první pitva se na našem území konala už o několik let dříve v Roudnici. V době od třicetileté války (1618–1648) až do období osvícenství a národního obrození nedocházelo k rozvoji přírodních věd. V roce 1831 vydal Antonín Jan Jungmann (1775–1854) Nauku o člověku či anthropologii, která vyšla v 11. svazku encyklopedického časopisu Krok. Zabýval se v ní přehledem názorů na člověka a lidská plemena. Kniha Jana Slavomíra Tomíčka (1806–1866) z roku 1846 s názvem Doba prvního člověčenstva pojednává o vývoji člověka z živočišných předchůdců. V této době k nám přicházejí i omyly ve vědě o člověku. Například vídeňský lékař Franz Josef Gall (1758–1828) hlásal, že na povrchu mozku jsou lokalizovány určité vlastnosti, jako je např. nadání pro hudbu, matematiku či smysl pro právo. Reakcí na tyto názory u nás vzniká Krátký nástin lebosloví, který v roce 1841 vydal Václav Staněk (1804–1871).

Antropologie jako univerzitní obor

Skutečný vědecký základ antropologie lze připsat dvěma myslitelům: Janu Evangelistovi Purkyněmu (1787–1869) a jeho asistentovi Eduardu Grégrovi (1827–1907). E. Grégr chtěl habilitovat z antropologie, ale z politických důvodů mu to nebylo vídeňskou vládou umožněno. Prvním docentem antropologie byl prehistorik a archeolog Lubor Niederle (1865–1944), který v roce 1891 habilitoval s prací Příspěvky k anthropologii českých zemí.

Po přechodu antropologie na biologickou bázi převzal tento obor na Niederleho žádost lékař a antropolog Jindřich Matiegka (1862–1941). Narodil se v Benešově u Prahy, vystudoval medicínu, pracoval na venkově a krátce poté se stal městským lékařem v Praze. Habilitoval v roce 1897 s prací na téma Vzrůst a vývin, tělesné vlastnosti a zdravotní poměry mládeže královského hlavního města Prahy. S kolektivem spolupracovníků přičlenil k antropologii nový obor antropologie dítěte a založil také Ústav pro výzkum vývoje dítěte a Pedologický ústav hlavního města Prahy (1910). Po roce 1920 se osamostatnila Přírodovědecká fakulta Karlovy univerzity (UK) a Matiegka na ní položil základy Antropologického ústavu UK. Vědecky zpracoval kosterní nálezy pleistocénního člověka z Předmostí na Moravě a vydal dvousvazkovou monografi i Homo předmostensis, fossilní člověk z Předmostí na Moravě (1934, 1938). Od roku 1923 vydával časopis Anthropologie, který redigoval až do roku 1941, kdy zemřel. Byl autorem mnoha význačných monografi í, jako např. Somatologie školní mládeže (1927), Všeobecná nauka o plemenech (1929), Filosofi e somaticko- anthropologická (1935).

Jeho nástupcem se stal Jiří Malý (1899–1950), který vystudoval lékařství na UK a roku 1927 habilitoval s prací na téma Uměle deformované lebky z Tiahuanaca v Bolívii. V roce 1929 se zúčastnil výpravy na Aljašku. Po osvobození Československa se podílel na znovuvybudování antropologického ústavu a Hrdličkova muzea člověka, které bylo nacisty velmi poškozeno. Zabýval se oborem historické antropologie a fyzické antropologie dítěte. Spolu s Matiegkou a spolupracovníky vydal v roce 1934, rok po nastolení nacismu v Německu, protirasistický spis Rovnocennost evropských plemen redigovaný Karlem Weignerem (1874–1937).

Druhý antropologický ústav u nás byl založen v Brně v roce 1923 Vojtěchem Sukem (1879–1967). V. Suk studoval antropologii, anatomii a etnologii. Po studiích pracoval jako asis tent Fabia Fraseta v Bologni. V roce 1913 podnikl z podnětu Aleše Hrdličky výpravu do Afriky, aby tu provedl výzkum černochů v jejich přirozených podmínkách a tento stav srovnal se stavem černochů v USA. Jeho výzkumy přerušila první světová válka (1914–1918). Po válce, v roce 1919, podal habilitaci na téma Chrup pražské školní mládeže s hlediska anthropologického. Po habilitaci ještě vystudoval medicínu. V letech 1927–1928 se zúčastnil výzkumu Eskymáků na severním Labradoru a v letech 1930–1936 studoval fyzickou antropologii Rusínů žijících v Podkarpatské Rusi. Velký význam přinesly jeho práce sérologické, ve kterých se prof. V. Suk zabýval krevními skupinami a precipitačními reakcemi mezi rasami. Věnoval se také pedoantropologii na Moravě. Zemřel v roce 1967 v Brně.

V Brně pracoval také průkopník výzkumu fosilního člověka na Moravě prof. Dr. Karel Vítězslav Absolon (1877–1960). Antropologií na Slovensku se v období mezi světovými válkami zabýval Zdeněk Frankenberger (1892–1966), o čemž pojednává jeho dílo Anthropologie Starého Slovenska vydané v Bratislavě v roce 1935.

Dne 21. května roku 2003 v Mělníku byla odhalena pamětní deska profesorům antropologie J. Matiegkovi a J. Malému. Slavnostního aktu se zúčastnil starosta Mělníku M. Neumann a předseda Evropské antropologické asociace profesor Charles Susann z univerzity v Bruselu. Deska byla instalována na domě čp. 29 na náměstí Míru, v němž Matiegka žil a kde se J. Malý narodil a prožil tu své dětství.

Češi v zahraničí

Antropolog Aleš Hrdlička (1869–1943) se narodil v Humpolci. Když mu bylo 13 let, vycestoval spolu s otcem do USA. V roce 1903 založil Antropologické oddělení Národního muzea USA ve Washingtonu, které vedl až do své smrti v roce 1943. Jeho hlavním vědeckým objevem je důkaz jednotného původu lidstva, uvedený ve spisu Th e Neanderthal Phase of Man, který vydal v Londýně v roce 1927 a za který získal zlatou Huxleyovu medaili (Huxley Memorial Medal of the Royal Anthropological Institute). Vědecký důkaz, že k vývoji člověka mohlo dojít jen v těch oblastech, kde žili jeho živočišní předchůdci z řady primátů, položil v díle Th e skeletal Remains of Early Man z roku 1930. V letech 1927–1937 konal výpravy na Aljašku a prokázal, že Amerika byla osídlena z Asie severní cestou. Své závěry publikoval v díle Th e Question of Ancient Man in America, které vyšlo v roce 1937 ve Philadelphii. V roce 1939 vydal první vysokoškolskou učebnici antropometrie Practical Anthropometry. Hrdlička se také podílel na myšlence a hmotné podpoře vzniku Muzea člověka v Československu – první zmínka o něm pochází z roku 1922. Otevřeno bylo 22. října 1937 na Albertově č. 6 a dodnes nese jeho jméno. Hrdličkovo muzeum člověka se nachází na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze. Hrdlička byl také zakladatelem nadace, která u nás umožnila vydávání časopisu Anthropologie, v němž publikovali čeští, slovenští i zahraniční vědci. Výsledkem Hrdličkových výzkumů je heslo „Veškeré lidstvo jednoho původu“.

Dalším významným českým badatelem v oboru antropologie byl Pavel Šebesta (1887–1967), odborník na výzkum trpasličích plemen v Oceánii, Malajsii a v centrální Africe. Napsal monografi i Anthropologie středoafrických Pygmejů v Belgickém Kongu, kterou vydala Česká akademie věd a umění v roce 1933 v Praze. Žil a pracoval ve Vídni jako etnolog, v roce 1967 zemřel ve St. Gabrielu v Mädlingu u Vídně.

Mgr. Renata Hrubá, Ústav porodní asistence, Fakulta zdravotnických věd, Univerzita Palackého v Olomouci
Doc. PaedDr. Miroslav Kopecký, Ph.D., Ústav pro studium odborných předmětů a praktických dovedností, Fakulta zdravotnických věd, Univerzita Palackého v Olomouci

 

Literatura:

1. Bláha P, Sedlák P. Směry české antropologie na počátku třetího tisíciletí. Česká antropologie. 2002;52(Suppl): 76–78. ISSN 0862-5085

2. Fetter V, Prokopec M, Suchý J, Titlbachová S. Antropologie. Praha: Academia, 1967.

3. Kopecký M, Cymek L, Matejovičová B, Charamza J. Základy fyzické antropologie. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. 100 s. ISBN 978-80-244-3859-7

4. Prokopec M. Odhalení pamětní desky profesorům antropologie J. Matiegkovi a J. Malému v Mělníku 21. května 2003. Česká antropologie. 2003;53:13–14. ISSN 0862-5085

5. Soukup V. Dějiny antropologie. Encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0337-3

Více o autorce:

Mgr. Renata Hrubá
1991: Gymnázium Hranice; 1993: SZŠ Olomouc – obor Ženská sestra; 2004: PSS Brno – Ošetřovatelská péče v patologických stavech gynekologie a porodnictví; 2010: ukonč. Bc. studium – Ošetřovatelství, FZV UP v Olomouci; 2013: ukonč. Mgr. studium – Učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy, PdF UP v Olomouci; 2014: zahájení doktorského studijního programu Ošetřovatelství, FZV UP v Olomouci; 1993–1994: Nemocnice Přerov, Gynekologicko-porodnické oddělení, porodní asistentka; 2006–2009: staniční sestra Nemocnice Přerov, Gynekologicko- -porodnické oddělení; od 2005: primární a komunitní péče v porodní asistenci, Hulín, Kroměříž, Přerov; od 2010: Univerzita Palackého v Olomouci, FZV, Ústav porodní asistence, odborná asistentka

 

• tisk
• předplatit si