Uspokojování spirituálních potřeb z pohledu pacienta

Souhrn: Spirituální potřeby jsou v holistickém ošetřovatelství stále opomíjenou dimenzí; z pohledu většiny ošetřujících a pacientů jsou ne zcela správně ztotožňovány s potřebami náboženskými, tzn. religiózními. V průzkumném šetření jsme řešili problém spirituálních potřeb z pohledu pacientů. Výsledky průzkumu ukázaly, že pacienti své spirituální potřeby verbalizují, byť je to mnohdy podmiňováno osobou sestry, které jsou ochotni se svěřit. Náš předpoklad, že k uspokojení spirituálních potřeb pacientů jsou nutné osobnostní předpoklady sestry, která svým přístupem umožní pacientovi jeho potřeby verbalizovat a následně přispěje k jejich uspokojení, se potvrdil.

Klíčová slova: spirituální potřeby – komunikace – spirituální péče – sestra – holistická péče.

Satisfying spiritual needs from the patient’s perspective

Summary: Spiritual needs are in holistic nursing still neglected dimension from the perspective of most healthcare professionals and patients and they are not quite correctly identified with religious needs, ie. by religious. In an exploratory investigation, we solved the problem of non-religious and religious spiritual needs from the patient’s point of view. The survey results showed that patients are verbally describing their spiritual needs, even though it is often conditioned by the presence of nurses who are willing to confide. This confirms our assumption that it requires a certain personality skills of nurses in order to satisfy the spiritual needs of patients.
Keywords: spiritual needs – communication – spiritual care – nursing – holistic care.

Úvod

Tématu spirituálních potřeb bylo věnováno již mnoho prací a publikací. I my bychom chtěli svým sdělením přispět k informovanosti ošetřujících v oblasti této dimenze pacientova bytí a ukázat, že spirituální potřeby nejsou pouze potřebou „věřících“ pacientů, ale že tyto potřeby máme všichni, bez ohledu na to, zda jsme, či nejsme religiózně zaměřeni. Cílem tohoto příspěvku je rozšířit povědomí ošetřujících o tématu spirituálních potřeb viděných zejména z pohledu pacienta, neboť neznalost tématu je stěžejním problémem v poskytované péči. Rádi bychom přispěli k pochopení faktu, že uspokojení některých spirituálních potřeb, alespoň těch základních, je v našich silách. Největší důraz na spirituální potřeby pacientů je kladen v zařízeních hospicových či sociálních. Ale i pacienti hospitalizovaní na akutních lůžkách potřebují své spirituální potřeby uspokojovat.

Spiritualita jako obsah komplexní ošetřovatelské péče

Slovo spiritualita pochází z latinského slova spiritus – duch. Spiritualita znamená poznávání smyslu života, poznávání čehosi nadosobního, poznávání svého nitra a životní orientace. Spiritualita je založena na postoji k rodině, k životu, ke svému nitru, k domovu, ale i k něčemu nevysvětlitelnému, k tzv. transcendenci (Opatrná, 2006). Spiritualita je často identifikována s náboženstvím. Mohou se propojit či překrývat, ale nikdy neznamenají totéž. Člověk je spirituální, ale nemusí být nutně spojen s konkrétním náboženstvím. Svou spiritualitu vyjadřujeme např. skrze svou rodinu, komunitu, hudbu či jiné zájmy (Sartori, 2010). Spiritualitu můžeme rozlišit podle tvaru kříže, který je symbolem víry, na vertikální, která zobrazuje vztah k životu, k Bohu nebo k jiné vyšší moci, a na horizontální, která představuje vztah k člověku a prostředí (Jankovský, 2003). V kompetenci a moci ošetřujících je péče o horizontální spiritualitu pacienta, kam patří např. péče o důstojnost pacienta, jeho sebeúctu, respektování jeho individuality, smíření s nastalou situací, potřeba bilancování, potřeba lásky a smíření s blízkými apod. Poněvadž tak, jako se somatické potíže projevují somatickou bolestí, spirituální deficity se projevují bolestí spirituální, kterou je také nutné léčit.

Každý člověk se snaží přijmout roli pacienta a najít smysl v nové situaci, jelikož tato role je pro mnohé naše pacienty nová, neznámá. Ocitají se v novém prostředí, kde ztrácejí intimitu, potkávají nové lidi, vztahy s rodinou jsou mnohdy přerušeny, dějí se jim věci, kterým nerozumějí, dosud aktivní nyní ztrácejí soběstačnost a jsou závislí na sestrách, se kterými ještě nemají vytvořen hodnotný vztah. Jsme toho názoru, že stojí uprostřed mostu, na jehož jednom konci je návrat ke zdraví a na druhém smrt a pomyslný konec. A někde mezi tím je strach o sebe, o své blízké, které opustili, a osamělost. V tomto období bychom jim měli být my, ošetřující, nápomocni, měli bychom jim poskytnout pomyslnou berličku, ve které naleznou jistotu a oporu, a doprovodit je při chůzi tímto těžkým obdobím. Uvědomění si svých spirituálních potřeb a jejich řešení ulehčí lidem ve většině případů smíření s nastalou situací a pomůže jim srovnat si život v nejbližší budoucnosti.

Uspokojování spirituálních potřeb ošetřujícími

Základem každého vztahu je komunikace. A proto je i v uspokojování spirituálních potřeb podstatná komunikace mezi ošetřujícím a pacientem. Ani kvalitně prováděné zdravotnické výkony či nejmodernější vybavení nikdy nenahradí vřelý vztah postavený na komunikaci. Ke komunikačním dovednostem ošetřujících patří schopnost empatie a naslouchání, při kterých hraje velmi důležitou roli osobnost ošetřujícího. Pacienti od nás očekávají, že u nás naleznou porozumění v období, kdy mají potřebu svěřit se se svými obavami a trápením. Aniž bychom si to uvědomovali, naslouchání nás doprovází každý den, ať v péči o pacienta, či v běžném životě. Pacient, který se s námi může podělit o své pocity, nám bývá vděčný za to, že jsme jej vyslechli, nehodnotili a neodsuzovali. Svou empatií jej získáváme k aktivní spolupráci. „Empatia je jednou z podmienok ľudského prístupu k pacientovi.“ (Kristová, 2004, s. 105).

Základní nástroje spirituální péče jsou rozhovor, umění naslouchat, umění sdílet a důvěra. Nejzákladnějším nástrojem je i prostá přítomnost ošetřujícího u pacienta a sdílení jeho mlčení. Poněvadž i ten, kdo nemluví, komunikuje. To vše jsou ošetřující schopni svému pacientovi poskytnout. V situacích, kdy tyto schopnosti ošetřujícího nestačí, je na řadě péče pastorační, kterou poskytuje pastorační pracovník či kněz, kteří mohou pomoci v oblasti duchovního rozhovoru, náboženských otázek a rituálů. Během našich rozhovorů zjistíme, komu stačí rozhovor „pouze“ s ošetřujícím nebo kdo je indikován pro duchovní službu poskytnutou pastoračním pracovníkem. Slovíčko „pouze“ jsme dali do uvozovek záměrně, jelikož v tomto případě znamená mnoho. Mnoho pro pacienta a jeho potřeby. Záleží na každém z nás, jaký postoj k této problematice zaujme, zda tyto pacientovy potřeby uzná. Ale i v případě, že tyto potřeby někteří ošetřující neuznávají, by měli dovolovat pacientům je projevit. Cílem spirituální péče je poskytnout pacientovi, ale i jeho rodině možnost popovídat si o věcech, které zaměstnávají jeho duši.

Metodika průzkumu

Průzkum jsme realizovali metodou strukturovaného rozhovoru zaměřeného na verbalizaci spirituálních potřeb pacientů a na jejich názor na uspokojování jejich spirituálních potřeb ze strany sester. Problém průzkumu byl: Jaký je názor pacientů na posuzování jejich spirituálních potřeb sestrami. Cílem průzkumného šetření bylo zjistit, zda pacienti verbalizují své spirituální potřeby a které metody jsou praktikovány k jejich uspokojení. Cílovou skupinou byli pacienti se společným znakem – hospitalizace trvající déle než jeden měsíc. Skupinu tvořilo 40 % respondentů (R) věřících v Boha, 40 % R, kteří se považují za nevěřící, 13 % R věřících v transcendentno a 7 % R věřících pouze v sebe sama. Ohledně pohlaví byla skupina tvořena z 60 % ženami a ze 40 % muži. Realizovali jsme 15 rozhovorů, které byly nahrávány a poté analyzovány. Získané výsledky jsme zpracovali v počítačovém programu MS Excel a archivovali v PC. Průzkumné šetření proběhlo v Nemocnici Volyně s. r. o. v období listopad 2013 až leden 2014.

Výsledky

Své spirituální potřeby verbalizovalo 37,5 % R, 25 % R svou kladnou odpověď podmiňovalo tím, že o svých potřebách hovoří „ jen s některou sestřičkou“. Celkem 37,5 % R své spirituální potřeby neverbalizovalo. U religiózních a nereligiózních pacientů byly společné verbalizované potřeby – potřeba lásky a potřeba smíření (graf 1).

V oblasti uspokojování spirituálních potřeb vyplynulo, že nejčastěji je užívána metoda rozhovoru, které je ale ovlivňována některými faktory, jakými jsou osobnost ošetřujících a časový faktor. Další metodou je metoda naslouchání, kde také hrají důležitou roli výše zmíněné faktory. Celkem 60 % R odpovědělo, že sestry jejich spirituální potřeby nasloucháním uspokojují, „ když mají čas“, 26 % R uvedlo, že sestry naslouchají vždy, 7 % R odpovědělo, že naslouchají „ pouze některé sestry“, a 7 % R odpovědělo, že sestry nenaslouchají (graf 2).

Jako další metody v uspokojování spirituálních potřeb respondenti uvedli empatii, neverbální projevy sestry – nejčastěji úsměv, úpravu prostředí – barevný pokoj, osobní předměty, dále vytvořené podmínky k praktikování religiózních potřeb pacienta a podmínky pro udržování kontaktů s rodinou a vnějším prostředím (graf 3).

Diskuze

Výsledky tohoto průzkumu jsou odlišné od ostatních zejména tím, že jsme dimenzi tohoto problému zkoumali z pohledu pacientů.

Ze získaných výsledků vyplynulo, že své spirituální potřeby verbalizují více ženy, a to v 60 %, což nasvědčuje faktu, že ženy jsou pro rozhovor a sdělování svých pocitů otevřenější než muži, což potvrzuje i Hrubá (2009). Své spirituální potřeby verbalizovalo 37,5 % respondentů, 25 % respondentů svou kladnou odpověď podmiňovalo tím, že o svých potřebách hovoří „jen s některou sestřičkou“, což potvrzuje teorii, že velmi záleží na osobnosti a komunikačních dovednostech ošetřujících a že ošetřující nemají zkušenosti s důvěrnými rozhovory s pacienty, jak uvádí Kalvínská (2009). To, že 33 % respondentů odpovědělo, že pouze „některá sestra“ je ochotná hovořit s nimi o jejich pocitech a tím uspokojit jejich spirituální potřeby, značí, že ošetřující nedokážou překonat bariéry, které jim v uspokojování spirituálních potřeb pacientů brání, a to zejména časové, osobní a komunikační. K podobnému výsledku dospěla i Macháčková (2011), jejímiž respondenty byly sestry, které v 31 % odpověděly, že nedokážou spirituální potřeby pacientů uspokojit.

Závěr

Závěrem můžeme říci, že pacienti své spirituální potřeby, ať religiózní, či nereligiózní, verbalizují, ale bohužel přetrvávají bariéry ze strany ošetřujících, které brání v patřičné saturaci těchto potřeb. Z pohledu pacientů je to časová bariéra na straně ošetřujících. My si myslíme, že další bariérou je fakt, že ještě existuje procento ošetřujících, kteří nedisponují znalostmi o spirituálních potřebách zvláště nereligiózních pacientů, a tím pádem je nedokážou posoudit a uspokojit. Kaplan Pavel Ruml uvádí: „… sestry by měly být schopné spirituální potřebu pacienta rozpoznat a alespoň v základu ji v neduchovních spirituálních potřebách poskytnout.“ (Macháčková, 2011, s. 64).

Proto jsme navrhli informační leták pro základní znalost problematiky a nastartování zájmu o toto téma mezi ošetřujícími (obr. 1).

Bc. Věra Kvasničková, Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave, Ústav sv. Jana Nepomuka Neumanna Příbram

 

Literatura:

1. Hradilová E. Sestra a uspokojování spirituálních potřeb. Bakalářská práce. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2012. 54 s. [online]. [cit. 2014-03-27]. Dostupné z: http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/45892/3/HradilovaE_SestraAUspokojovani_LR_2012.pdf

2. Hrubá J. Spirituální péče v nemocnicích v Jihočeském kraji. Diplomová práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2009. 106 s. [online]. [cit. 2014-01-16]. Dostupné z: http://theses.cz/id/hxfwa3/downloadPraceContent_adipIdno_10178.

3. Jankovský J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. 215 s. ISBN 80-7254-329-6

4. Kalvínská E. První zkušenosti se vzděláváním zdravotnických pracovníků v oblasti spirituální péče o pacienty v nemocnicích. Sestra. 2009;19(6):18–20. ISSN 1210-0404

5. Kilíková M. Teorie moderního ošetřovatelství I. Příbram: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety Bratislava, Ústav sv. Jána Nepomuka Neumanna, 2013. 196 s. ISBN 978-80-260-3755-2

6. Kilíková M. Teorie moderního ošetřovatelství II. Příbram: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety Bratislava, Ústav sv. Jána Nepomuka Neumanna, 2013. 252 s. ISBN 978-80-260-3756-9

7. Kristová J. Komunikácia v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, spol. s r. o., 2004, 211 s. ISBN 80-8063-160-3

8. Kvasničková V. Uspokojování spirituálních potřeb z pohledu pacienta. Bakalářská práce. Příbram: VŠZ a SP sv. Alžběty, Ústav sv. J. N. Neumanna, 2014. 62 s.

9. Macháčková Š. Uspokojování spirituálních potřeb pacientů. Bakalářská práce. Příbram: VŠZ a SP sv. Alžběty, Ústav sv. J. N. Neumanna, 2011. 97 s. [online]. [cit. 2014-02-27]. Dostupné z: http://www.umirani.cz/res/data/015/001721.pdf.

10. Opatrná M. Proč spirituální péče v českém zdravotnickém systému? Diagnóza v ošetřovatelství. 2006;2(3):105–108. ISSN 1801-1349

11. Sartori P. (a). Spirituality 1: should spiritual and religious beliefs be part of patient care? NursingTimes.net [online]. [cit. 2014-01-14]. Dostupné z: http://www.nursingtimes.net/nursing-practice/clinical-zones/management/spirituality-1-should-spiritual-and-religious-beliefs-be-part-of-patient-care/5017359.article.

 

Více o autorce:

Mgr. Věra Kvasničková
1995: ukonč. SZŠ Písek – všeobecná sestra; 1999: ukonč. PSS ARIP; 2014: ukonč. Bc. studium ­– obor ošetřovatelství, VŠZaSP sv. Alžbety, Bratislava; od 2015: Mgr. studium – obor ošetřovatelství, VŠZaSP sv. Alžbety, Bratislava; 1995–1997: nemocnice Písek – interní oddělení; 1997–1999: nemocnice Vimperk – centrální JIP; od 1999: ZZS Jihočeského kraje

 

Recenzovaly:

PhDr. Melanie Beťková, Ph.D. – námestníčka riediteľa pre ošetrovateľskú starostlivosť, Fakultná nemocnica Trnava
Prof. PhDr. Mária Kilíková, PhD. – VŠZ aSP sv. Alžbety Bratislava

 

• tisk
• předplatit si