Zpět na detail čísla

Číslo 1 - 2 / 2017

Získat uznání je pro českou sestru v zahraničí dřina

Datum: 23. 1. 2017
Autor: Bc. Magda Hettnerová

Práce v zahraničí láká čím dál více Čechů. Kromě výhod například v podobě vyššího platu má však tato práce i řadu podmínek, které musí uchazeč splnit. O tom, jak těžké je vybudovat si jako česká sestra postavení v západně orientovaném zdravotnictví a co všechno musí splnit, aby mohla svou práci vykonávat, ví své Kateřina Haslemová, která pracovala v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Velké Británii a nyní trvale žije v Austrálii.

Jak jste se k práci v zahraničí dostala?

Po skončení čtyřleté střední zdravotnické školy a roční nástavbě na vyšší odborné škole jsem nastoupila na jednotku intenzivní péče v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici v Praze (ÚVN). Po dvou letech práce jsem se rozhodla, že by bylo dobré naučit se angličtinu, a také jsem byla zvědavá, jak pracují sestry ve Velké Británii. Naivně jsem si myslela, že bych zde třeba do budoucna mohla pracovat jako sestra. Proto jsem vyjela na rok do Anglie pracovat jako au-pair. Když jsem se vrátila, pracovala jsem v ÚVN další dva roky a najednou jsem zjistila, že to, co jsem se naučila, si už zase skoro nepamatuji. Tehdy jsem uviděla inzerát ve Zdravotnických novinách, který nabízel sestrám práci v Saúdské Arábii. A protože jedinou podmínkou přijetí byl telefonní pohovor v angličtině a zkoušky z klinické praxe, přihlásila jsem se. I když byl tento proces velmi zdlouhavý a trvalo přesně rok, než jsem vše vyřídila a mohla odletět, dnes s odstupem času mi to připadá jako legrace. To bylo v roce 2002.

 

Co na to říkala vaše rodina?

Všichni mě od toho zrazovali kromě maminky, která v ÚVN pracovala 27 let jako lékařka. Vždycky mi říkala, jak je potřebné znát cizí jazyky i prostředí, takže ta mě v mém rozhodnutí vycestovat podporovala.

 

Začala jste se tedy chystat na cestu…

Ano. Podmínky byly takové, že nás sice přijali, ale hned na začátku nám řekli, že to s námi zkusí na tři měsíce, a když se neosvědčíme, pošlou nás zpátky. Saúdská Arábie (SA), přestože disponuje velkým množstvím peněz, s nimi neplýtvá. A protože letenky, víza apod. jsou drahé, spočítali si, že se jim nevyplatí pořád někoho posílat tam a zpět. Proto, když už tam jednou pracujete, snaží se z vás dostat všechno. Někteří z nás to nakonec vzdali, protože se to zkrátka nedalo zvládnout. Ať už veřejnost odborná či laická slyšela různé zvěsti o životě sester na Středním východě, myslím si, že opravdu mohu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme si všechny, které jsme tam byly, sáhly na opravdové dno. Já konkrétně jsem trpěla nespavostí z přetažení a těžkými střevními problémy. To trvalo skoro rok. Nakonec jsem se ze samého učení dopracovala až k brýlím.

 

To byla práce tak náročná?

Všechny arabské země jedou ve zdravotnictví podle kanadsko-americko-australského systému. Evropa je pro ně daleko a Amerika je velmoc, takže se orientují spíše na ni. A protože vzdělávání a kompetence sester v Americe a v Austrálii jsou jiné než u nás, byly pro ně naše znalosti nedostačující. Během prvního roku se mě ostatní sestry pořád ptaly: „Ty jsi u vás pracovala jako ošetřovatelka?“ Nechápaly, jak to, že jsem sestra a přitom nemám podle nich základní znalosti.

 

Jaké například?

Hlavně v anatomii, fyziologii a patofyziologii. V tom proti nim opravdu pokulháváme. Řekly mi například: jdi ráno k pacientovi, zevrubně ho vyšetři, poslechni si plíce, zhodnoť RTG snímek, zhodnoť výsledky laboratorních vyšetření, napiš si, co potřebuješ, a až přijde lékař, napíše ti to a půjde s pacientem na sál. Zhodnotit RTG snímek nebo výsledky laboratorních vyšetření jsem neuměla, takže jsem se to musela všechno doučit. Brzy jsme pochopily, že britské a australské sestry oddělení vedou. Ten rozdíl mezi námi byl vidět na první pohled.

Malý Ahmed, který se zotavoval po operaci transpozice velkých tepen (TGA)

 

V čem?

Třeba když přišla sestra z Kanady, která měla za sebou dva roky práce na oddělení intenzivní péče. Já měla v té době čtyři, ale ona věděla naprosto přesně, jak který lék funguje, odkud kam co teče, zkrátka měla naprosto zvládnutou fyziologii. Podívat se na RTG snímek a zhodnotit ho bylo pro mě náročné. Během půl roku jsem si vypěstovala psychosomatický stres. Říkala jsem si, jestli to mám opravdu zapotřebí. Ale postupem času to opadávalo, a tak jsem si řekla, že když už se takhle trápím, tak to musím nějak zúročit.

 

A zúročila?

Ano, po dvou letech jsem se konečně stala seniorně starší sestrou. Trvalo to ovšem celé dva roky, než uznali, že na tu pozici opravdu mám. Musím uznat, že ačkoli už dnes vím, že systém, který funguje v anglofonních zemích, není také ideální, tak znalosti, které tyto sestry mají, jsou mnohem hlubší než ty naše.

 

Jak vypadá jejich vzdělávání?

V anglofonních zemích, jako je Velká Británie, USA nebo Austrálie, mají dvanáct let tzv. „high school“. Z toho je prvních osm let všeobecného vzdělání a poslední čtyři roky se mohou specializovat nebo se učí formou našeho gymnázia, kdy získají hlubší znalosti chemie, biologie apod. Teprve poté jdou na zdravotnickou školu, která však není jako u nás, ale je univerzitního typu. Odpovídá našemu tříletému bakalářskému studiu. Myslím si, že u nás je naprostý omyl, když si lékařská i laická veřejnost myslí, že sestry chtějí univerzitní vzdělání jen proto, aby měly tituly a vedoucí pozice. To je fatální omyl. Pro práci zdravotníka je univerzitní vzdělání základem, protože jen tak získají studenti dostatečný odborný základ pro výkon této profese. Vzdělávací systém 4 + 1, o kterém se dnes neustále mluví, je podle mě neuvěřitelný krok zpět. Nechci tím nijak snižovat úroveň našich zdravotnických škol, já jsem tu svou opustila ve školním roce 1995/1996, takže nevím, co se tam dnes učí, ale myslím si, že základní problém je u nás v nedostatku praxe. To je i má osobní zkušenost. A s tímto systémem 4 + 1 to bude ještě horší.

 

Jak to?

V jakékoli zemi, kam jsem přišla, se podívali na moje vzdělání a tzv. vzdělávací transkript, což je počet odučených hodin v jednotlivých předmětech, řekli mi, že mám nedostatek praxe během studia. V anglofonních zemích se navíc na některá oddělení rovnou ze školy ani nedostanete. Pokud se chcete specializovat například na intenzivní péči, tak musíte nejprve dva roky pracovat na oddělení typu chirurgie a teprve pak smíte jít na oddělení intenzivní péče. Proto i sestry, které s námi pracovaly v SA, byly starší než my. V průměru jim bylo od 30 do 40 let. Důležitý je pro ně také adaptační proces. Sestry, které tam vyjdou ze školy a jdou do praxe, mají nad sebou neustále mentora, který dohlíží na to, aby dělaly vše správně. Hlídají, jestli například sestra dodržuje veškeré bezpečnostní cíle u pacienta a zda provádí všechny postupy správně. Takový dohled se neprovádí jenom po nástupu do praxe, ale neustále. S tím jsem se setkala i v SA. Prvních dvanáct služeb jsem tam měla s preceptorem (tedy normálně jich dostanete osm, ale já jsem to nezvládala, takže mi museli přidat), což znamenalo, že jsem měla na starosti jen jednoho pacienta a preceptor mě neustále zkoušel. Nebylo to jen tedy o tom, že by mi ukázal, jak věci dělat, ale řekl mi: „Takhle by to mělo být a ty mi řekni, proč se dává tenhle lék? Z jaké je skupiny? S čím nesmí být kombinovaný?“ A podobně.

Kateřina Haslemová při víkendovém kempování v poušti ve Spojených arabských emirátech
fota: z archivu K. Haslemové

 

Co bylo potom?

Dále za mnou pravidelně docházel buď vedoucí směny, nebo školitel a zeptal se třeba: „Tady máš krevní plyny a popiš mi, co to je, jaké to má komplikace, jak by se to mělo léčit?“ Nebo „Tady máš pacienta s pneumotoraxem, tak mi řekni, co se u něho bude dělat?“ Ptal se tedy na konkrétní věci. Diagnostika je i tam sice na lékaři, ale my jako sestry jsme ji musely znát také, protože se přeci nemůžeme starat o někoho, když nevíme, co mu je. Každý rok jsme musely navíc dělat evaluaci, což byla zkouška, u které se nás ptali nejen na různé klinické znalosti, ale i na to, jak bychom například řešili konflikt s pacientem nebo s kolegou či jak jsme spokojení a co by pro nás mohli udělat. Cílem toho nebylo vystresovat vás a vyhnat, ale zjistit, co mohou udělat pro to, aby z vás dostali ještě víc. A když vás podpořili, tak ale také chtěli výsledky. Když jsem tedy řekla, že bych chtěla kurz EKG, protože jsem si v něm pořád nebyla stoprocentně jistá, řekli mi: „Dobře, my vás přihlásíme na kurz EKG, ale ten zbytek je už na vás. Dáme vám vzdělání, ale pak nechceme slyšet, že něco neumíte.“ Evaluace se opakovala každý rok a nikdo ji nedostal zadarmo. Byly i případy, že sestře, která tam pracovala několik let, řekli: „No, moc jste se na to nepřipravila, takže přijďte znovu.“ Zkrátka se snažili držet co nejvyšší úroveň po celou dobu. Současně se tak chránili před pochybením. V Austrálii ještě navíc před případnými soudními přemi, které by je stály mnoho peněz a dobrou pověst, na které si tu velmi zakládají.

 

Jaké jste měly podmínky k práci?

Pracovala jsem v Prince Sultan Cardiac Centre v Rijádu. Byla to velmi dobře technicky vybavená nemocnice. Měli 3D rentgeny, ventilátory čtvrté generace, u každého pacienta byl připojený počítač, na kterém se zapisovala jeho dokumentace, která byla všechna elektronická – zkrátka to, co u nás bylo v roce 2002 ještě nemyslitelné, bylo už u nich běžným standardem. Neexistoval snad přístroj, který by neměli. Pacienti byli velmi těžcí, neboť se tam operuje úplně všechno, ať je prognóza jakákoli. Pouštěli se do opravdu velkých rizik, takže žádná služba nebyla klidná. Musely jsme absolvovat všechny povinné kurzy, protože co se týče pochybení, bylo nám řečeno, že v případě nějaké „malpractice“ se za nás nikdo nepostaví. Většinou to končilo tím, že vás deportovali, aby se vyhnuli problémům. Navíc protože jsme byly jedny z prvních českých sester, které tam pracovaly, bylo zapotřebí, abychom se dobře zapsaly a otevřely tak dveře pro budoucí další naše sestry. Což se myslím povedlo.

 

Jak to?

Dnes v této nemocnici pracuje mnoho českých sester a tři, které tam se mnou začínaly, jsou na manažerských pozicích, přičemž jedna je ve funkci vedoucí Centra KPR. Jedna dělá klinickou školitelku na dětské kardiologii a jedna pracuje jako staniční sestra na kardiologii. Takže ten tlak na nás se asi vyplatil.

 

Češky jsou tedy dnes v SA žádané?

Ano, máme tam dobrý kredit, ale byla to strašná dřina. Naše výhoda je v tom, že máme praktické myšlení. Umíme si ve spoustě věcí poradit, ale co se týče znalostí, musely jsme se vrátit k základům a znovu a dopodrobna se naučit anatomii, fyziologii i patofyziologii, které nám oproti západním sestrám chyběly. Neustále jsem ležela v knihách. Prvních osm měsíců jsem ani nejela zpátky do ČR. Pořád jsem jen chodila do práce a z práce domů učit se. Na to, abych se mohla o pacienty starat, jsem musela splnit i celou řadu kompetencí. To vypadalo tak, že jsem dostala seznam dvaceti až třiceti položek, z nichž třeba jedna byla zacházení s ventilátorem. To však znamenalo vědět o ventilátoru úplně všechno, jeho sestavením počínaje a popisem krevních plynů konče. Jenom tuhle kompetenci jsem skládala natřikrát, protože se jim pořád nezdálo, že tomu dost rozumím. Proto také sloužit přesčas bylo spíš za odměnu. Pokud to totiž vyžadovalo například péči o pacienta na dialýze a já ještě neměla složenou kompetenci, dostal přesčas někdo jiný. Nakonec, když už jsem se do toho po dvou letech nějak dostala, řekla jsem si, že by byla škoda teď odjíždět, když už to konečně jakž takž zvládám, takže jsem v SA nakonec pracovala celkem čtyři roky.

 

Co vám to nejvíc dalo?

To, že jsem se musela naučit perfektně ten základ. Z toho čerpám dodnes. Kromě toho jsem se dozvěděla i věci, které jsem ve své praxi nezažila. Navíc mě to zocelilo jako člověka a velmi rychle jsem profesně dospěla.

 

V čem se práce tam liší od té v ČR?

Asi v pravomocích sestry a v její zodpovědnosti. Rozhodovací pravomoc má samozřejmě i tam lékař, ale jsou věci, jako třeba fyzikální vyšetření, které dělá sestra běžně sama. Poznat ozvy srdeční, srdeční rytmus, udělat poslech plic apod. patří k běžné práci sestry. Což pro nás znamenalo ten největší stres.

 

Pomáhaly vám kolegyně?

Ano, ale Australanky a Angličanky se k nám chovaly povýšeně a s despektem. V jejich očích jsme nic neuměly. Co se týče platů, tak nám ale nemusely závidět. Byly na tom finančně lépe než my. Nicméně peníze nebyly mojí hlavní motivací, proč tam jít pracovat.

 

Co to tedy bylo?

Asi kombinace mojí dobrodružné povahy a snahy naučit se víc. Zjistit, jak to funguje jinde, a také naučit se jazyk.

 

Učila jste se kromě angličtiny i arabštinu?

Ano. Jazyková bariéra byla další věc, kterou jsme musely překonat. Dostaly jsme nějaké základy od učitele arabštiny, ale jinak jsme se musely učit samy od ostatních. Kromě znalostí z oboru jsem tak musela ještě pilovat angličtinu a k tomu se učit arabsky. Byl to neuvěřitelný stres. Ještě teď je mi úzko, když si na to vzpomenu. Paradoxem je, že pak přijedete domů a někteří na vás koukají skrz prsty, protože si myslí, jak „se máte“, když pracujete v zahraničí. Nikdo už ale neví, co všechno jste pro to museli podstoupit a obětovat.

 

Kromě Saúdské Arábie jste pracovala i ve Spojených arabských emirátech. Jak vypadala práce tam?

V Emirátech jsem pracovala v Sheikh Khalifa Medical City v Abu Dhabi. Odešla jsem tam v roce 2006 a pracovala jsem tam až do roku 2010. Během té doby jsem absolvovala ještě měsíční stáž ve Velké Británii v King’s College Hospital v Londýně na transplantačním centru.

 

Jak jste se tam dostala?

V naší nemocnici v Emirátech se otevíral transplantační program, proto nás osm zástupců nemocnice poslali do Velké Británie do této nemocnice, která má největší transplantační centrum jater v celé Anglii, abychom načerpaly zkušenosti, které bychom potom mohly v Emirátech uplatnit. Pracovaly jsme tam s kolegyní měsíc jako sestry u lůžka a prošly jsme celým procesem včetně sálů. Mimochodem mezi vybranými byla i naše česká lékařka.

 

Jaká byla organizace práce v Anglii?

Konkrétně na transplantační JIP mají čtyři typy sester. Sestru vyššího a nižšího typu (dle seniority), školitelku, která dělá mentorskou činnost, a vedoucí sestru, která nemá svého pacienta, ale je seniorně nejstarší, dohlíží na ostatní sestry, zařizuje a objednává. Opět tu platí, že čerstvé absolventky škol tu nenajdete. Všechny musely mít praxi z jiných oddělení, než mohly pracovat zde.

 

Po měsíci jste se tedy vrátila do Spojených arabských emirátů a co bylo potom?

Pracovala jsem tam na JIP na pozici klinické školitelky pro dospělou kardiochirurgii, koronárku a transplantační JIP (asi 90 sester). Díky tomu jsem se i seznámila se svým manželem, který tam učil na dětské kardiochirurgické JIP. Pochází z Austrálie, z Tasmánie, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme žít dva roky v ČR a dva roky v Austrálii a pak uvidíme, kde se usadíme.

 

A zvítězila Austrálie.

Ano. Pro mého manžela je obtížné sehnat v ČR práci jako sestra, tak jsme se rozhodli žít v Austrálii. Já osobně bych raději žila a pracovala v ČR. Velmi mi chybí rodina a přátelé a také myslím, že tu jsou obrovské možnosti rozvoje v ošetřovatelství, které by mě osobně velmi lákaly. Vím, že mě bude vždycky mrzet, že nebudu moci být jejich součástí. Teď je ovšem těžké zase pro mě získat registraci v Austrálii. Jejich podmínky jsou neskutečně obtížné a opět, stejně jako všude jinde ve světě, i tady narážím na to, že je pro ně mé vzdělání z ČR nedostatečné. Proto jsem si v minulosti dodělala bakalářské studium v zahraničí, abych měla mezinárodní vzdělání. Také jazyková zkouška je velmi těžká. Pro ty, co znají anglickou jazykovou zkoušku IELTS: 7.0 zahrnuje z každého modulu čtení, psaní, poslech a mluvení. Konečně po roce příprav a čtyřech pokusech ji mám. Od března bych měla nastoupit jako Learning Development Manager, což je spíše manažerská pozice, kdy budu koordinovat jednotlivé školitele, ale dokud nezískám registraci, nesmím sáhnout na pacienta ani sama školit sestry.

 

Jaký je podle vás největší rozdíl v práci sestry v Austrálii a u nás?

Je to opět anglofonní země, takže platí co, co jsem už popisovala. Jejich vzdělání je značně odlišné od toho našeho a jejich znalosti v některých oblastech jsou hlubší, než máme my. Rozdíl je i v kontinuitě vzdělávání. Reregistrace provádějí každý rok. Můj manžel se hrozně divil, že u nás je registrace na deset let. To je v Austrálii nemyslitelné. Na to, aby splnily podmínky, musejí sestry každý rok získat dvacet kreditních bodů, ale není přednáška jako přednáška. Kdo ji chce přednášet, musí ji nejprve poslat na vzdělávací oddělení nemocnice, to ji pak pošle na centrální registrační místo, které posoudí její kvalitu a na základě toho jí přidělí třeba tři kreditní body. Až tak moc se nehlídá, na jaké přednášky z jakých oborů kdo chodí, protože kontinuální vzdělávání je určené pro rozvoj každého jednotlivce, ale to, co se skutečně hlídá, je kvalita přednášek.

 

Jak to dělají třeba ženy po mateřské, jako jste nyní vy?

Když se vrátí žena z mateřské, musí nějakou dobu, třeba tři měsíce, pracovat pod dohledem a během té doby musí splnit přidělené kompetence, aby mohla být plně reregistrovaná. Říkají tomu „bridging program“ – já to nazývám most mezi Západem a Východem. Co vím z vyprávění kamaráda mého manžela, který pracuje jako supervizor pro oblast Tasmánie, tak australské sestry se velmi bojí, aby o registraci nepřišly. Pro ně je to prestižní povolání, kterého si velmi cení. Cení si jich ale i společnost, která je podle toho finančně hodnotí. Vychází to z toho, že toto povolání s sebou nese i obrovskou zodpovědnost a celoživotní vzdělávání. Myslím si, že i u nás bychom se měly zasadit o to, aby se naše povolání stalo prestižním. Aby lidé věděli, že stejně jako lékaře, ani sestru nemůže dělat každý.

 

Magda Hettnerová, redakce Florence


Kdo je
Kateřina Haslemová, DiS., BSc.

Všeobecná sestra, která vystudovala střední a posléze vyšší odbornou školu zdravotnickou. V roce 2002 odcestovala za prací do Saúdské Arábie, kde pracovala na kardiochirurgii v Prince Sultan Cardiac Centre v Rijádu. V roce 2006 se nakrátko vrátila do ČR a po několika měsících odjela pracovat na kardiochirurgii do Spojených arabských emirátů. V průběhu čtyřletého tamního pobytu absolvovala měsíční stáž na transplantačním centru v King’s College Hospital v Londýně, kde čerpala zkušenosti pro nově se otevírající transplantační program v nemocnici Sheikh Khalifa Medical City ve Spojených arabských emirátech. Vypracovala se až na pozici klinické školitelky a v roce 2010 se společně s manželem vrátila do České republiky. Mají dvě děti a od roku 2012 žijí v Austrálii. Při práci vystudovala bakalářské studium na Napier University v Edinburghu a dále pak při mateřské pokračovala na stejné univerzitě v magisterském studiu.


Pozn. K. Haslemové:

Chtěla bych na tomto místě také poděkovat Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici v Praze za dlouhodobé kvalitní pracovní podmínky a především paní náměstkyni Mgr. L. Gutové, MBA, za důvěru a možnost dokončit praxi pro australskou registraci. Děkuji také časopisu Florence za uveřejnění tohoto článku. Snad v něm najdete trochu inspirace a chutě do dalšího boje o rozvoj českého ošetřovatelství.

 
  • tisk
  • předplatit si